Moje vnučka Eliška se narodila o sedm týdnů dříve, než byl plánovaný termín porodu. Vím, že Lenka si za to mohla částečně sama.

Neposlouchala lékaře, že má v těhotenství ubrat se svým oblíbeným posilováním a hlavně s kouřením, které bylo jejím těžkým zlozvykem.

Ačkoliv byla sportovkyně a sport a cigarety spolu nikdy nefungovaly, nikdy ji ani nenapadlo, že by mohla svou spotřebu cigaret omezit, natož úplně vypustit. „Mě to chutná,“ říkala mi na moje poznámky.

Někde se Lenka dočetla, že pokud nastávající maminka vždycky sportovala, není důvod, aby v tom nepokračovala. Tak tomuto sdělení slepě důvěřovala. Její lékař jí doporučil, aby zvolnila, ale neposlechla.

Od pátého měsíce jí hrozil předčasný porod a ona stejně zvedala činky, běhala na pásu a cvičila aspoň šikmé břišní svaly. Cigarety doktor zakázal úplně. Ze začátku těhotenství Lenka kouření opravdu aspoň trošku omezila na tři cigarety denně.

Postupně ale dávku zase zvyšovala, až skončila na deseti za den. Na všechno měla své odpovědi, věřila svým teoriím, které si vsugerovala a ještě měla tvrdou hlavu. Děsivá kombinace. Její přítel ji v jejích rozhodnutích podporoval. Sám byl nadšený kulturista a vášnivý kuřák.

Nedala si říct

Varovala jsem ji. „Dětem kuřaček hrozí různé komplikace! Třeba častější nemocnost, astma, srdeční vady, poruchy chování nebo větší pravděpodobnost výskytu rakoviny. To chceš?“ Apelovala jsem na Lenku dávno, aby s tím kouřením přestala.

„Rizikem kouřením je také samovolný potrat, předčasný porod nebo nízká porodní váha,“ klepala jsem si na čelo. „Copak to varování nečteš na těch krabičkách?“

Dávala jsem jí číst různé studie o škodlivosti kouření. Nic nepomáhalo. Bylo to silnější než ona. V kombinaci s její posedlostí cvičením se stalo to, čeho jsem se obávala. Miminko se narodilo ve třicátém třetím týdnu těhotenství. Malá Eliška měla 43 centimetrů a nevážila ani celé dva kilogramy.

Jako matka selhala

„Byla jsem blbá,“ proklínala se Lenka, když viděla, co způsobila. Eliška ale byla velká bojovnice, ale bohužel nezvládla sama dýchat, tak byla pět dní na dýchacích přístrojích. Pak se objevila břišní infekce, což znamenalo antibiotika na týden.

Celkem strávila čtrnáct dní v inkubátoru. Přesně za měsíc po porodu byla propuštěna domů za rodiči. Problém, který je zdržel v nemocnici, byl hlavně v kojení. Lenka se snažila, ale malá nechtěla pít, tak byla tři měsíce na odstříkaném mateřském mléce.

Eliška vypadala jako zdravé statečné miminko a všichni jsme měli velkou radost, že ji v porodnici takto vypiplali. Jen Lenku sžíralo černé svědomí. Po porodu konečně přestala kouřit. Ale propadla se do poporodní deprese, že jako matka selhala.

Myslela jen na sebe a na doktora pohlížela jako na strašáka, který ji jen děsí s možnými komplikacemi. Teď dala za pravdu jemu i mně. V porodnici totiž opravdu potvrdili, že Eliška se narodila předčasně kvůli Lenčině velké sportovní zátěži a také kvůli kouření.

Eliška se držela

Eliška těch sedm týdnů, které jí chyběly, brzy dohnala. Po třech měsících přešla na umělé mléko a přibírala jako ostatní děti. Nikdo by na ní nepoznal, že je nedonošená a jaké problémy ji po narození potkaly.

Lenka musela navštívit kvůli svým depresím psychologa, ale postupem času se i její stav zlepšoval. Všichni jsme měli radost, že nakonec všechno dobře dopadlo. Pro mě bylo největší výhrou kromě narození vnučky i to, že Lenka sekla s kouřením.

Přišly problémy

Jenomže to jsme ještě netušili, že přijdou další komplikace. Když byly Elišce dva roky, lékaři u ní jen náhodou objevili skrytou vadu ledvin. S Eliškou jsme běhali po nemocnicích na různá vyšetření, protož najednou nebyla úplně v pořádku.

Znova jsme se báli o její zdraví. Po několika týdnech nám doktoři konečně řekli krutou pravdu. Eliška má problém s ledvinou a tu bud nutné transplantovat. Celá rodina jsme okamžitě podstoupili vyšetření, které mělo zjistit, zda jsme někdo vhodným dárcem.

Jediná, u koho byla nalezena shoda a zároveň byla fyzicky schopná darovat ledvinu, jsem byla já. U Lenky lékaři zjistili, že nemá jednu ledvinu vyvinutou, ale nikdy se to nijak neprojevilo. Nebyla proto vhodnou dárkyní.

Opět začala upadat do depresí, protože dceři způsobila zdravotní problémy a ještě to nemohla ani napravit darováním vlastní ledviny. „Já jí nemůžu pomoct!“ plakala Lenka.

Já jsem samozřejmě ani na minutu neváhala. Moci zachránit jediné vnučce život je přeci dar. Řekla jsem Lence, že udělám cokoliv, abych Elišce pomohla. Lenka zase musela začít brát uklidňující léky, ale byla ráda, že aspoň já jsem schopná ledvinu darovat.

„Mami, ty jsi můj poklad,“ říkala teď mnohem častěji. Já to nepokládám za žádný hrdinský nebo velkorysý čin, ale za povinnost a věc, kterou by snad udělal pro své dítě nebo vnouče každý. Elišku pustili po týdnu a zákrok zvládla skvěle.

Den ode dne byla veselejší. Díky transplantaci vlastně nemá žádná zdravotní omezení. Teď je to půl roku od operace a po kontrole lékař Elišku prohlásil za zdravou. Lenka se zase dala dohromady a je šťastná, že všechno dobře dopadlo. Odmítám její vděk. Odměnou je mi Lenčin a Eliščin úsměv, zdraví a spokojenost.

Věra J. (53), Tábor