Domů     Slib ze Štědrého dne
Slib ze Štědrého dne
9 minut čtení

Bylo mi sedmnáct let a jemu o patnáct roků víc. Navíc byl ženatý, i když se zrovna rozváděl. Nikdy bych doma nemohla přiznat, s kým chodím. A tajit mě musel kvůli svému rozvodu samozřejmě i Jarda.

Přes tuto nepřízeň osudu v podobě výchozí situace jsme jeden druhého strašně moc milovali a prožívali jsme nejkrásnější dny svého života. U mě to v mém věku nebylo až tak neobvyklé, první láska bývá vždycky velkolepá a neohlíží se nalevo ani napravo.

Jarda si se mnou spíš komplikoval život, pokud by se to všechno bralo rozumově. Mockrát mi ale řekl, že pro něj znamenám hrozně moc a že je mu jedno, jakou cenu za svoji lásku zaplatí.

Takhle uplynulo půl roku. Seznámili jsme se v létě při chatování na internetu, nyní, krátce před Vánoci, nám připadalo, že budoucnost je už jenom naše a že navzdory všem okolnostem zůstaneme navždy spolu. Na Štědrý den odpoledne jsme si dali tajně dárky.

Už se stmívalo, když jsme měli jako obvykle sraz na tom konci města, kde nás nikdo neznal. Cítili jsme v sobě ještě větší dojetí a osudovost než obvykle, ta atmosféra byla hrozně moc působivá.

Stáli jsme na ulici, dívali se, jak za okny domů září a probleskuje vánoční výzdoba a drželi jsme se za ruce. „Nikdy tě neopustím,“ řekl Jarda. „Opravdu? Přísahej,“ pronesla jsem tiše. „Přísahám,“ prohlásil a chtěl vzápětí totéž po mně.

Také já jsem vyslovila slib. Netušila jsem, že za rok, při příštích Vánocích, budu na tuhle chvilku vzpomínat sama.

Náš vztah trval ještě do jara. Pak se stalo něco, co všechny plány zničilo. V té době už byl Jarda rozvedený. Děti se svojí ženou neměl, ale byly tam nějaké majetkové neshody a proto se to tak dlouho vleklo.

Když mi oznámil, že všechny formality jsou konečně u konce a on je volný, divoce mi bušilo srdce a měla jsem velkou radost. Nyní se bude moci věnovat už jenom mně! Jenže dva dny nato se Jarda úplně změnil. Nechápala jsem, co se děje.

Nezvedal mi telefon a když jsem volala ze skrytého čísla a on se ozval, ihned zavěsil. Nereagoval na SMS zprávy. Byla jsem zmatená a nešťastná. Co se to děje? Našel si jinou? Má nějaké problémy? Až po týdnu mi napsal mail. Týkal se zdrcující zprávy.

Krátce po rozvodu se jeho – nyní už bývalá – žena pokusila o sebevraždu. Spolykala nějaké prášky a byla v kritickém stavu odvezena do nemocnice. Tam strávila ještě několik dní v kómatu. Potom zemřela.

Jarda cítil za její smrt částečně vinu, i když – jak mi předtím často říkal – byla jeho exmanželka psychicky labilní a už se dvakrát pokoušela vzít si život během manželství. Napsal mi, že teď nemá sílu na to, abychom se sešli a že mu mám dopřát nějaký čas.

Chápala jsem ho, ale i když mi to všechno bylo strašně líto (včetně jeho ženy), cítila jsem se tak nějak podvedená… ani ne Jardou, jako spíš zásahem osudu.

Doma se mě ptali, co se to se mnou děje. Předtím jsem – díky své lásce – byla veselá, bezstarostná a škola mi šla jako po másle. Nyní jsem se stáhla do sebe, nikam jsem nechodila a můj prospěch se radikálně zhoršil.

Nechtěla jsem rodičům nic vysvětlovat a ani jsem nemohla. Beztak by to nepochopili nebo – což bylo reálné – by mi vynadali a tím můj stav ještě prohloubili. Věděla jsem, že se z toho musím dostat sama a že to bude chtít čas.

A věřila jsem, že Jarda se brzy také vzpamatuje a všechno bude zase lepší, když už ne takové jako předtím. Jenže utíkaly dny a týdny a nic se neměnilo. Já jsem se Jardovi příliš neodvažovala psát ani volat a on sám to neudělal vůbec.

Vyměnili jsme si pár SMS zpráv, zdvořilostních mailů, třeba když mi přál všechno nejlepší k osmnáctým narozeninám, které jsme původně chtěli oslavit společně ve velkolepém stylu.

Pomalu a nerada jsem si zvykala, že to bude zřejmě trvat delší dobu, než jsem myslela. Soustředila jsem se opět na školu a alespoň tam se mi podařilo uvést vše do normálního stavu.

Potom Jarda zmizel úplně. Maily se mi vracely s tím, že schránka byla zrušena. Číslo na mobil neexistovalo. A když jsem našla odvahu vyhledat ho v práci, dozvěděla jsem se, že v zaměstnání skončil už před měsícem a že se odstěhoval pryč.

To byla opravdu velká rána, po které jsem se málem zhroutila, i když jsem se podvědomě nějak téhle možnosti bála. Kdyby bývala nastala jako blesk z čistého nebe, asi bych ji nesla ještě hůř.

Takhle – po několikaměsíčním strádání bez Jardy – to byla už jen hořká tečka za krásnou, ale nedokončenou láskou. Nejhorší pak byly Vánoce a vzpomínka na naši přísahu. Zašla jsem na Štědrý den odpoledne ve stejnou dobu jako před rokem na stejné místo.

Tam jsem vzpomínala a plakala. Ačkoliv rozum by to nikdy nepochopil, srdcem jsem přesto cítila, že ještě není konec a že naše společná vánoční přísaha – jakkoliv nyní byla porušena – jednou dojde svého naplnění.

Uběhl další rok a mně se blížila maturita. Na Jardu jsem stále myslela s nadějí v srdci, udržovala jsem ji ale tak nějak setrvačně a podvědomě. Neozval se mi, já jsem vůbec nevěděla, co se s ním stalo, ovšem dál jsem mu zůstávala „věrná“.

Měli o mě zájem různí kluci, například jeden spolužák, který o mě usiloval už od prvního ročníku střední školy. Já bych ale jakýkoliv jiný vztah brala jako porušení přísahy. Bylo mi přitom jedno, že náš vzájemný slib už dávno mohl porušit Jarda.

Na jaře před maturitou jsem jela s kamarádkou Romanou na výlet do Prahy. Když jsme procházely po Václaváku, měla jsem najednou pocit, že vidím Jardu. Poprosila jsem Romanu, ať na mě počká a rozběhla se daným směrem.

Byl to skutečně on, jenže mezitím za rohem nastoupil do tramvaje. Ta už se rozjela, nicméně Jarda si mě všiml. Poznal mě hned, ačkoliv jsem od doby, kdy jsme se viděli naposledy, trochu změnila vzhled, hlavně účes a barvu vlasů.

Dívali jsme se do očí kratičký zlomek času, než se tramvaj vzdálila. Rozběhla jsem se za ní. Netušila jsem, jak daleko je další zastávka a jestli by Jarda vystoupil.

Když jsem tam ale doběhla – bylo to, jak jsem se pak dozvěděla, u Jindřišské věže – můj milovaný tam nebyl. Zavolala jsem kamarádce a než jsme se znovu spatřily, uklidnila jsem se a osušila slzy.

Všechno jsem jí vysvětlila a Romana byla jednak nadšená z toho, jak romantická se jí ta příhoda zdála a jednak mě utěšovala, že to bylo znamení osudu a že se mi Jarda brzy ozve. Neměla pravdu.

Ve mně toto kratičké „setkání“ probudilo znovu smutek a zklamání, naštěstí však blížící se maturita a nutnost učit se mě podržely nad hladinou. Umínila jsem si však, že Jardu stůj co stůj po maturitě najdu.

Nevěděla jsem, jak to udělám, ale věřila jsem, že se mi to povede. Zkoušku dospělosti jsem zvládla na dvojky a trojky a protože na vysokou jsem se necítila, začala jsem si hledat práci.

Romana na tom byla podobně jako já a dohodly jsme se, že bychom si mohly zkusit najít společné bydlení v Praze, kde bylo pracovních příležitostí přece jen víc než u nás.

Měly jsme štěstí, skoro ve stejný den se nám podařilo sehnat levný podnájem i práci v jedné firmě. Přestěhovala jsem se tudíž do Prahy.

Byla to změna, opustit rodný dům a rodičovské bezpečí, ale mě do hlavního města hnalo i pomyšlení na to, že někde v tom lidském mumraji se nalézá i Jarda. Ano, mohl být tehdy také jen na pracovní nebo soukromé návštěvě, ale proč brát věci tak pesimisticky…

Nalézt Jardu v Praze bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Spoléhala jsem na náhodu. Často jsem jezdila na Václavské náměstí (metrem to bylo deset minut) a tam chodila do Vodičkovy ulice, kde Jarda nastoupil do tramvaje.

Co se stalo jednou, mohlo se přece stát i podruhé. Pamatovala jsem si samozřejmě číslo tramvaje, která mi ho odvezla. Byla to devítka. Ta patří bohužel k jedné z nejdelších tras. Projela jsem ji měsíčně několikrát, ze sídliště Řepy až do Hrdlořez.

Znala jsem tu cestu zanedlouho skoro nazpaměť. Nikdy jsem však Jardu nepotkala. Jak se blížily Vánoce, zmocňovaly se mě čím dál větší neklid a rozrušení. Nebyl to ale smutek, spíš radostné očekávání, podvědomé tušení, že tentokrát se věci změní.

Na Štědrý den jsem samozřejmě chtěla být doma u rodičů (a také znovu jít na místo naší přísahy), odjet z Prahy jsem ale chtěla až toho dne dopoledne.

Třiadvacátého prosince jsem se ráno probudila poté, co se mi o Jardovi zdálo. Asi to nikomu nevysvětlím, ale prostě jsem věděla, že toho dne se znovu potkáme a dáme dohromady. Zní to fantasticky, neuvěřitelně a pohádkově, avšak bylo to tak.

Jako by mě vedla nějaká vyšší moc, vydala jsem se – zatímco Romana ještě spala – do centra Prahy. Vůbec na nic jsem nemyslela, jen jsem uposlechla to vnitřní volání. Nastoupila jsem ve Vodičkově ulici na devítku a jela směrem do Hrdlořez.

Vystoupila jsem na Žižkově u Ohrady. Přešla jsem ulici a tam… tam jsem potkala Jardu. Tentokrát se ke mně hlásil. Nepromluvili jsme ani slovo, jen jsme k sobě přistoupili a objali se. Ačkoliv venku byla zima, stáli jsme takhle hrozně dlouho.

Šeptal mi, že jsem mu chyběla, že na mě celou dobu myslel, ale že nebyl schopen v našem vztahu pokračovat. Sám byl po smrti své bývalé ženy na léčení u psychiatra a vyrovnával se s pocitem viny, který si spojoval se mnou.

Nyní už se dostal zpátky do duševní rovnováhy. Stejně jako mě i jeho ráno něco přivedlo na ulici, právě na místo, kde jsme se setkali. Kdyby tomu tak bývalo nebylo, jel by zítra, tedy na Štědrý den, do našeho města a tam by mě vyhledal.

Domů jsme nakonec další den společně, stejně tak jako jsme šli odpoledne na místo naší vánoční přísahy. Tam jsme si ji zopakovali a od té doby jsme spolu.

Věřím, že když k sobě dva lidé patří, nakonec se prostě musí sejít, i kdyby je k tomu mělo dohnat cokoliv. Vím, že tentokrát už tu přísahu neporušíme, tím spíš, že jsme si ji následující rok v létě stvrdili i manželským slibem. Ten náš vánoční má pro mě ale ještě větší cenu!

Iveta (26), Praha

Předchozí článek
Související články
5 minut čtení
Rozvedla jsem se s Karlem už před dvanácti lety. Rozvod to nebyl zrovna klidný, Karel si totiž našel milenku, samozřejmě o dost mladší. Tenkrát mě to hodně ranilo. Moje dcera to také nenesla zrovna lehce, bylo jí v té době sice už čtrnáct let, ale to je pro dítě v pubertě dost těžké období samo o sobě, natož když se musí vyrovnávat s rozvodem rodičů. Navíc tu byla ta „cizí paní“, která jí tatín
3 minuty čtení
Byla jsem zvyklá na učitelky, ale na gymplu jsme měli profesora. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to fešák. Nenapadlo mě, že bychom na gymnáziu dostali třídního profesora, chlápka. Byla jsem zvyklá na paní učitelky. Tohle ale žádná paní učitelka nebyla, spíš znepokojivě hezký mladý kluk, který nedávno promoval. Nejen já jsem z něj byla celá pryč. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to si
4 minuty čtení
S manželem jsme prožili hlubokou krizi. Manžel se zamiloval jinde a já chtěla rozvod. Nakonec jsem se ale rozhodla dát nám druhou šanci. S Markem jsme prožívali od samého začátku pohádkovou lásku. Byla jsem si jistá, že spolu strávíme zbytek života. Jenže i náš vztah nakonec zasáhla krize. Strašně jsme si přáli dítě, ale naše snaha zůstávala bez úspěchu. Místo radosti z rodiny jsme tak museli ř
5 minut čtení
Po smrti maminky jsem chtěla její dům vyklidit a prodat. Ale objevil se tam Petr a mně se najednou už nechtělo pryč. Když mi zemřela maminka, vrátila jsem se do domu, kde jsem vyrůstala. Počítala jsem s tím, že jen trochu uklidím a možná dům časem nabídnu k prodeji. Jenže po pár dnech jsem zjistila, že se tam cítím dobře. A kromě vzpomínek jsem zde našla i něco, co jsem nečekala – lásku. Vzp
3 minuty čtení
Čekal mě neobvyklý Štědrý večer. Věděla jsem, že až pod stromečkem promluvím a cosi prozradím, budou se dít všelijaké věci. Proto jsem se bála. Naštěstí jsem na to nebyla sama! Hrůzou se mi třásla kolena. Vánoce jsou mimo jiné i časem nejrůznějších tajemství, vymýšlíme překvapení, koumáme, jaké koupit dárky, a kam je schovat. Jenomže to moje tajemství bylo trošku jiného kalibru, něco jako ruční
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zůstávali Rooseveltovi manželi jen naoko?
historyplus.cz
Zůstávali Rooseveltovi manželi jen naoko?
„Chci se rozvést!“ rozohní se jindy tichá a distingovaná Eleanor Rooseveltová. Překvapenému manželovi zamává před obličejem milostnými dopisy. Franklin se zakoktá a pak sklopí zrak. Nezapírá. Slíbí ale, že se svou mladičkou milenkou už se více nesetká. Mladičká Lucy Mercerová (1891–1948) umí zaujmout. „Líbíte se mi, máte vzdělání i dobrou výchovu,“ usměje se na ni
Alcázar v Seville: Klenot s tisíciletým příběhem
epochaplus.cz
Alcázar v Seville: Klenot s tisíciletým příběhem
Vstoupit do sevillského Alcázaru znamená ocitnout se v jiném světě, plném vůní zahrad, hry světla a tisícileté historie. Tento maurský poklad je dodnes oficiální rezidencí španělské královské rodiny a jedním z nejnavštěvovanějších paláců Evropy. Není divu, že láká historiky, turisty i filmaře. Tento maurský skvost je zcela oprávněně považován za jednu z nejkrásnějších staveb Španělska.
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Most psích sebevrahů: Co nutí zvířata skákat do propasti?
enigmaplus.cz
Most psích sebevrahů: Co nutí zvířata skákat do propasti?
Za posledních 50 let se tu desítky psů pokusily o sebevraždu a od počátku existence mostu jich více než stovka zemřela. Zvířata se tu bezhlavě vrhají z mostu do náruči téměř jisté smrti na kamenitém d
Konstantinovy Lázně nabízejí úlevu i odpočinek
epochanacestach.cz
Konstantinovy Lázně nabízejí úlevu i odpočinek
Konstantinovy Lázně uprostřed západočeských lesů jsou možná nenápadné, ale také výjimečné především svou rodinnou atmosférou. Srdce vám zde pookřeje. Patří mezi nejmenší české lázně a rozhodně na tom nechtějí nic měnit. Právě proto tady totiž nikdy nenarazíte na davy lidí a i čas tady ubíhá tak nějak pomaleji a beze stresu. Právě proto jsou Konstantinovy Lázně ideálním místem pro
Labonetta v Kobylisích láká na pizzu jako z Neapole
iluxus.cz
Labonetta v Kobylisích láká na pizzu jako z Neapole
Na pizzu jako z Neapole nemusíte až do italského města, stačí dojet do pražských Kobylis. Nedávno zde otevřela pizzerie Labonetta, která provozuje další dvě pobočky – na Proseku a v Horních Měcholupec
Dopady domácího násilí? Může k nim patřit i poškození mozku, varují vědci
21stoleti.cz
Dopady domácího násilí? Může k nim patřit i poškození mozku, varují vědci
Že je domácí násilí závažným problémem, je nepochybné. Často se řeší jeho podoby, ukládání trestů agresorům či následky, jež zanechává na obětech. Jak informoval The Guardian, nedávno se tímto tématem
Zapečené lilky
tisicereceptu.cz
Zapečené lilky
Nenechte si ujít chuťový zážitek, zvlášť když lilek ještě posypete granátovým jablíčkem. Ingredience 4 střední lilky olivový olej 2 lžičky sušeného tymiánu 1 svazek čerstvého tymiánu 2 kelím
Je po boku Mihulové nový muž?
nasehvezdy.cz
Je po boku Mihulové nový muž?
Herečka Alena Mihulová (60) ze seriálu ZOO Nové začátky dlouhé roky věřila, že po boku režiséra Karla Kachyni (†79) prožila svou životní lásku a nic podobně silného už ji potkat nemůže. Možná práv
Myslivecká paštika
nejsemsama.cz
Myslivecká paštika
Na přípravu téhle lahodné zvěřinové paštiky krásně využijete odřezky zvěřiny, které budete mít po ruce, klidně můžete smíchat několik druhů. Potřebujete: ✿ 500 g masa ze zvěřiny ✿ 200 g vepřových jater ✿ 200 g slaniny ✿ 100 g vařeného jazyka ✿ 2 rohlíky ✿ 2 vejce ✿ sůl, pepř ✿ majoránku ✿ 1 lžíci koňaku ✿ tuk 1. Zvěřinu, játra a slaninu několikrát pomelte do jemné směsi
Konečně jsem si našla bratra
skutecnepribehy.cz
Konečně jsem si našla bratra
Když jsem svůj příběh poprvé vyprávěla lidem, mnozí nevěřili, že se něco takového může stát v reálném životě. Ale ano, a já to nyní píšu. Ostatní si mysleli, že takové situace se dějí jen ve filmech, kde je vše přehnané a dramatické, a že běžný život je mnohem jednodušší. Přesto je to pravda. Po letech hledání a
Vytvořil Pisano po skandálu své vrcholné dílo?
epochalnisvet.cz
Vytvořil Pisano po skandálu své vrcholné dílo?
Farář Arnold svůj chrám Sant´Andrea v toskánském městě Pistoia průběžně zvelebuje. Po výměně hlavního oltáře a stavebních úpravách kněžiště zatouží po nové kazatelně. Shodou náhod pro tuto zakázku získá mistra Giovanniho Pisana. Fakt, že věhlasný gotický sochař a architekt nedávno neodvedl zrovna nejlepší práci v Sieně, mu nevadí…   Řemeslu se vyučil v dílně svého