Na maminku jsem vždycky dala a dám dosud. A tak když jsem si vyhlížela svého budoucího muže, tak jsem stále měla na mysli jedno z jejích tradičních úsloví, které znělo: „Smutný být a nic nemít, to je život na nic.“

O tom, abych – Něco – měla, jsem nikdy tak moc neuvažovala. Ale abych nebyla smutná, o tom ano. Protože jsem věděla, že když budu šťastná a veselá, tak i to „nic nemít“ půjde vydržet. A po tom jsem opravdu toužila. A moc.

Bylo mi vždy jasné, že když se náhodou chlap povede, tak kromě toho, že je pro vás sexy, bude se umět zasmát a nebude to žádný sebestředný hlupák.

A tak a proto, jsem si našla Jana. On byl vždy středem společnosti, on hýřil vždy vtipným humorem. A vybrala jsem si dobře. Ne, bohatí jsme rozhodně nebyli, ale i tak jsme si užívali s Janem dlouhá léta spokojeného manželství.

Rádi jsme společně chodili na procházky do okolní přírody, kolem řeky… A nic nám nechybělo. Tedy až na děti. Ty jsme neměli.

Myslím, že jsme si vystačili ve dvou ke spokojenosti obou. A dokud se nepřistěhoval soused Vilém, rovněž veselá kopa, tak by to tak asi zůstalo i nadále.

Skamarádili jsme se s ním, ono to skoro ani jinak nešlo, tak byl příjemný, společenský a milý, a od té chvíle už jsme chodili všude ve třech. I do naší oblíbené hospůdky jsme chodili všichni tři.

Jan byl řidič autobusu, jezdil meziměstské linky a jednou se stalo to, co se stát může, já dokonce tvrdím, že přímo musí, každému řidiči. Havaroval.

Jenže, on havaroval s autobusem plným lidí, a co bylo horší, že při té havárii došlo ke zranění cestujících a bohužel, dokonce i ke zranění smrtelnému.

První, co jsem cítila po zprávě, že Jan z toho vyšel beze zranění, byla radost, že je celý, že je zdráv a že se mu skoro nic nestalo. Jenže, to byl jeden pohled.

Ten druhý byl, že jsem si uvědomila, že Jan byl tím, kdo autobus řídil a že bude hnán k zodpovědnosti. A problém byl v tom, že Jan tu nehodou nešťastnou osudovou a hlavně za ta léta jednou jedinou chybou zavinil. A bylo zle. Čekal ho soud a přešel nás smích.

Jan dostal trest ve výši několika roků, a nepodmíněně. Osudová chyba nás tedy rozdělila. Od stolu a hlavně i od lože. Jak se také někdy říká.

Samozřejmě, že jsem za Janem jezdila, že jsem si s ním psala, a že jsem na něj myslela, ale byla jsem sama a on na celá léta nenávratně pryč. Měla jsem na něj čekat a žít jako jeptiška. Snad asi měla, já to vím, ale poručte tělu a rozumu.

Navíc v situaci, kdy vám ochotně nabídne veškerou pomoc a péči váš společný kamarád, na kterého jste si také zvykli. No, zkrátka a dobře, stalo se, co se stalo a já jsem se dala dohromady s Vilémem. Nejprve jako přátelé, později ale nejen to.

Nemohla jsem to prostě vydržet. Sama jen s naším pejskem. Bylo mi děsně smutno a čas tak pomalu plynul. A Vilém byl tak hodný a tak blízko a kdykoli a stále. Nejprve jsme spolu docela ve vší počestnosti na Jana vzpomínali a smutnili po něm.

A Vilém se mě snažil obveselovat, povzbuzovat a motivovat do dalšího žití. A dařilo se mu to jen, co je pravda.

S Vilémem bylo veselo, s Vilémem jsem alespoň na čas zapomínala na všechny ty hrůzy, co mě potkaly a hlavně pak na ty, co musí zažívat Jan tam kdesi ve vězení…

No, začala jsem – s vidinou nekonečného čekání na Jana – žít s Vilémem. Tak jako bychom byli svoji. Tedy se vším všudy. Nebyla to možná ani tak láska, jako potřeba mít někoho s kým budu snídat, večeřet, a – ano – i uléhat.

Uplynuly takhle podivně dva roky a na Janův případ se vztahovala amnestie, která naštěstí přišla. A tak ho nečekaně propustili už po dvou letech…

Co dál? Vilém už bydlel u mě, já u Viléma a najednou to zase mělo být jinak. Musela jsem se rozhodnout, jak pokračovat. Ale nebylo to zase tak těžké rozhodování. Já i nadále patřila k Janovi. To jen mimořádná situace způsobila mimořádné události. Nic víc.

A tak jsem musela říci Vilémovi, jak to vidím do budoucna: „Vím, že mě máš rád. Ale Viléme pochop to, že já nemohu Jana opustit.

Tak nějak jsem ho upozadila, to ano, ale když je tu zase možnost být s ním, cítím v sobě, že bych bez něj žít nedovedla, a že bych nedovedla žít ani s nikým jiným než s ním. S nikým bych totiž nebyla šťastná. Ani s tebou, Viléme…

Ty dva roky byly nádherné, děkuji ti za ně, ale teď to končí. Musí to skončit. Je to ode mne možná kruté, ale víš, že jsem Jana nikdy ze své duše nevytěsnila, jen jsem tam o trochu hlouběji, než bych asi měla, vpustila tebe.

A teď je zase čas to své srdce plně otevřít pro něj. On na mě čekal, on tam zoufal a on se těšil až… a věřil, že až… tak mě najde tam, kde mě zanechal a takovou, jakou mě zanechal. Promiň, Viléme, ale všechno má svůj konec.

A po všem zůstává jenom smutek… Ale nemohu jinak. “

Vilém, z toho byl moc smutný, ale nesl to jako chlap a snažil se dokonce tvářit, jako že jeho role skončila a já se vracím tam, kam patřím.

A pak jsme uvítali Jana. Fyzicky i vnitřně se změnil. To jsem poznala hned. A změnilo se toho víc. Dokonce nastal obrat i v tom, že Jan a Vilém, začali chodit do hospody sami, beze mne.

Zprvu jsem myslela, že si jako chlapi mají po letech co říkat, a ženskou k tomu tlachání nepotřebují. Ale oni mě už sebou nebrali ani později. A hlavně, chodili tam beze mne stále častěji. A vraceli se stále později a ve stále horším stavu.

A když mi jednou, krátce před půlnocí Vilém přivedl Jana sotva stojícího na nohou, převzala jsem ho od něj a usadila na židli. Sundala jsem mu boty a on usnul – v sedě. A Vilém jen řekl:

„Smůla, Elenko, je vidět, že musíme trénovat víc a víc, abychom to příště vydrželi a já ti ho nepřiváděl v takovémuhle stavu.“ Nevěřila jsem vlastním uším a ujišťovala sama sebe, že to byl jen žert.

Ale jak se ukázalo, nebyl. Ti dva takhle zapíjeli své setkání stále dokola. Nevěděla jsem, jestli si něco neřekli, ale docela mně vadilo, že když jsem se náhodou držela třeba za ruku s Janem, a uviděli jsme Viléma, Jan okamžitě moji ruku pustil.

Tomu jsem nerozuměla. Nebyla to náhoda a já netušila co za tím je. Bavit jsme se o tom příliš nemohli, nevěděla jsem, co ví, a já to otvírat celé taky nechtěla.

Každopádně jsem z toho byla dost nervózní. A vadilo mi to ještě víc než Vilémovy bláboly. Až jsem ho ani nepoznávala. Jenže Jana také ne. I s ním se začaly dít divné věci.

Když už jsme si vyšli na nějaký z našich kdysi tak oblíbených výletů, tak nebyl takový, jako jsem ho znala. Byl neklidný, zkracoval to, jak mohl a spěchal za Vilémem do hospody. Odůvodňoval to tím, že tam hrají mariáš a že by prošvihnul partii.

Nakonec to dopadlo tak, už jsem na procházky chodila jen já s pejskem a vzpomínala, jaké to bylo, když jsme tamtudy chodívali s Janem ve dvou, jako to bylo, když jsme stejnou cestou chodívali i s Vilémem ve třech a také, jaké to bylo, když jsme tamtudy chodívali ve dvou s Vilémem.

Jan se mi vracel stále víc opilý. Když byl střízlivý, nic se mnou důvěrného mít nechtěl, a když byl opilý, odmítala jsem ho zase já. Dokonce jsem se odstěhovala na noci od něj z ložnice a stlala si v kuchyni.

Nevěděla jsem už jak dál. A tak jsem jednou dost ostře zaútočila na Viléma, aby už laskavě netahal Jana do hospody. Vilém se ale jen mál, že jsem netýkavka, že mám pochopit, že si Jan ve vězení nic neužil a že to teď musí za ta dva roky půstu dohonit.

A Vilém, že má vlastně také co dohánět, protože jak jistě dobře vím, on také do hospody nemohl dva roky chodit. A tak že to dohání prostě spolu. Abych si představila, co jim oběma uniklo piv, a ty teď musejí honem spořádat, aby srovnali ten deficit.

Nebyla jsem doslova mocna slov. A když jsem podobně mluvila s Janem, tak křičel, abych ho neomezovala, že by pak vypadal, jako že je pod pantoflem a to že si líbit nenechá.

Jan práci pořádnou neměl. Řídit nesměl a tak dělal nárazově v depu jako pomocný automechanik, když měli nějakou nárazovou práci. Jinak se flákal a říkal, že může po tom všem být rád, že ho vůbec někam vzali.

No, byla jsem z toho zoufalá. Nejsem typ, co by své problémy servíroval jiným, ale tohle už nešlo, musela jsem se svěřit.

Obětí se stala jedna má kamarádka, která nás znala před tím neštěstím a nechtěla věřit, že z Jana se stal opilec a povaleč, a z Viléma Janův svůdce na scestí. Slíbila mi, že s Janem zkusí promluvit. Ale nepomohlo to.

Jan se se mnou pohádal a řval, že nechápu, že on je tu ten chudák…, zatímco já si užívala. Nevím, jak to myslel, protože nevím, co věděl, ale bolelo mě to až do morku kostí. Od té doby jsem už měla stále jenom pocit, že žiji sama a v prázdném bytě…

Situace se hrotila a hrotila až se vyhrotila. Jednoho dne přišel Jan s tím, že mě prohrál v kartách s Vilémem. A měl na to i papír. A smál se, že teď už patřím ne jemu, ale Vilémovi.

Bylo to nechutné, ale on se tak šíleně smál, že jsem si sbalila dva kufry a šla k Vilémovi. Nevěděla jsem už, co si počít. Když jsem u Viléma zazvonila, zíral… A nechtěl mě. Bylo to ponižující a šílené. Řekla jsem Vilémovi, že už nevím, co mám dělat.

Že mi to začíná připadat, že to celé udělal on schválně, aby, když mě nemůže mít Vilém, nebude mě mít ani Jan. Viléma to tak rozčililo, že ho ranila mrtvice a musela odvézt sanitka…

Trapně a nerada jsem se tedy vrátila zase zpátky k Janovi. Ten také zíral. A protože už poněkud vystřízlivěl a asi si uvědomil, kam až zašel, vzal to tak, že jsem si to rozmyslela já, a rozhodla se nakonec pro něj. A nastala z ničeho nic změna.

Snad proto, že neměl s kým jít do hospody tak tam nešel. Možná i proto, že si uvědomil, jak to přehnal. Rozhodně se umravnil a přestal pít a začal dělat. Nevěřila jsem té proměně a nevěřím jí úplně dodnes.

Žiji s tím, že nevím, kdy to zase začne, nebo co vůbec mohu ještě čekat. Ale zatím je to tak nějak dobré.

A Vilém? Ten se vrátil z nemocnice, a aniž by řekl slovo, odstěhoval se pryč, abychom ho už neviděli. A on nás. Asi jsem ho odhalila, že to všechno dělal ze msty.

A také, že pochopil, že vlastně nic nedokázal, jen rozbil – sice dost propletené – ale jinak dobré vztahy tří obyčejných lidí. A tak se raduju alespoň z toho, že teď zrovna nejsem smutná, že právě teď je ještě veselo, a trnu z toho, že by zase tak být nemuselo…

Elena (40), České Budějovice