Domů     Nemohu opustit Jana
Nemohu opustit Jana

Na maminku jsem vždycky dala a dám dosud. A tak když jsem si vyhlížela svého budoucího muže, tak jsem stále měla na mysli jedno z jejích tradičních úsloví, které znělo: „Smutný být a nic nemít, to je život na nic.“

O tom, abych – Něco – měla, jsem nikdy tak moc neuvažovala. Ale abych nebyla smutná, o tom ano. Protože jsem věděla, že když budu šťastná a veselá, tak i to „nic nemít“ půjde vydržet. A po tom jsem opravdu toužila. A moc.

Bylo mi vždy jasné, že když se náhodou chlap povede, tak kromě toho, že je pro vás sexy, bude se umět zasmát a nebude to žádný sebestředný hlupák.

A tak a proto, jsem si našla Jana. On byl vždy středem společnosti, on hýřil vždy vtipným humorem. A vybrala jsem si dobře. Ne, bohatí jsme rozhodně nebyli, ale i tak jsme si užívali s Janem dlouhá léta spokojeného manželství.

Rádi jsme společně chodili na procházky do okolní přírody, kolem řeky… A nic nám nechybělo. Tedy až na děti. Ty jsme neměli.

Myslím, že jsme si vystačili ve dvou ke spokojenosti obou. A dokud se nepřistěhoval soused Vilém, rovněž veselá kopa, tak by to tak asi zůstalo i nadále.

Skamarádili jsme se s ním, ono to skoro ani jinak nešlo, tak byl příjemný, společenský a milý, a od té chvíle už jsme chodili všude ve třech. I do naší oblíbené hospůdky jsme chodili všichni tři.

Jan byl řidič autobusu, jezdil meziměstské linky a jednou se stalo to, co se stát může, já dokonce tvrdím, že přímo musí, každému řidiči. Havaroval.

Jenže, on havaroval s autobusem plným lidí, a co bylo horší, že při té havárii došlo ke zranění cestujících a bohužel, dokonce i ke zranění smrtelnému.

První, co jsem cítila po zprávě, že Jan z toho vyšel beze zranění, byla radost, že je celý, že je zdráv a že se mu skoro nic nestalo. Jenže, to byl jeden pohled.

Ten druhý byl, že jsem si uvědomila, že Jan byl tím, kdo autobus řídil a že bude hnán k zodpovědnosti. A problém byl v tom, že Jan tu nehodou nešťastnou osudovou a hlavně za ta léta jednou jedinou chybou zavinil. A bylo zle. Čekal ho soud a přešel nás smích.

Jan dostal trest ve výši několika roků, a nepodmíněně. Osudová chyba nás tedy rozdělila. Od stolu a hlavně i od lože. Jak se také někdy říká.

Samozřejmě, že jsem za Janem jezdila, že jsem si s ním psala, a že jsem na něj myslela, ale byla jsem sama a on na celá léta nenávratně pryč. Měla jsem na něj čekat a žít jako jeptiška. Snad asi měla, já to vím, ale poručte tělu a rozumu.

Navíc v situaci, kdy vám ochotně nabídne veškerou pomoc a péči váš společný kamarád, na kterého jste si také zvykli. No, zkrátka a dobře, stalo se, co se stalo a já jsem se dala dohromady s Vilémem. Nejprve jako přátelé, později ale nejen to.

Nemohla jsem to prostě vydržet. Sama jen s naším pejskem. Bylo mi děsně smutno a čas tak pomalu plynul. A Vilém byl tak hodný a tak blízko a kdykoli a stále. Nejprve jsme spolu docela ve vší počestnosti na Jana vzpomínali a smutnili po něm.

A Vilém se mě snažil obveselovat, povzbuzovat a motivovat do dalšího žití. A dařilo se mu to jen, co je pravda.

S Vilémem bylo veselo, s Vilémem jsem alespoň na čas zapomínala na všechny ty hrůzy, co mě potkaly a hlavně pak na ty, co musí zažívat Jan tam kdesi ve vězení…

No, začala jsem – s vidinou nekonečného čekání na Jana – žít s Vilémem. Tak jako bychom byli svoji. Tedy se vším všudy. Nebyla to možná ani tak láska, jako potřeba mít někoho s kým budu snídat, večeřet, a – ano – i uléhat.

Uplynuly takhle podivně dva roky a na Janův případ se vztahovala amnestie, která naštěstí přišla. A tak ho nečekaně propustili už po dvou letech…

Co dál? Vilém už bydlel u mě, já u Viléma a najednou to zase mělo být jinak. Musela jsem se rozhodnout, jak pokračovat. Ale nebylo to zase tak těžké rozhodování. Já i nadále patřila k Janovi. To jen mimořádná situace způsobila mimořádné události. Nic víc.

A tak jsem musela říci Vilémovi, jak to vidím do budoucna: „Vím, že mě máš rád. Ale Viléme pochop to, že já nemohu Jana opustit.

Tak nějak jsem ho upozadila, to ano, ale když je tu zase možnost být s ním, cítím v sobě, že bych bez něj žít nedovedla, a že bych nedovedla žít ani s nikým jiným než s ním. S nikým bych totiž nebyla šťastná. Ani s tebou, Viléme…

Ty dva roky byly nádherné, děkuji ti za ně, ale teď to končí. Musí to skončit. Je to ode mne možná kruté, ale víš, že jsem Jana nikdy ze své duše nevytěsnila, jen jsem tam o trochu hlouběji, než bych asi měla, vpustila tebe.

A teď je zase čas to své srdce plně otevřít pro něj. On na mě čekal, on tam zoufal a on se těšil až… a věřil, že až… tak mě najde tam, kde mě zanechal a takovou, jakou mě zanechal. Promiň, Viléme, ale všechno má svůj konec.

A po všem zůstává jenom smutek… Ale nemohu jinak. “

Vilém, z toho byl moc smutný, ale nesl to jako chlap a snažil se dokonce tvářit, jako že jeho role skončila a já se vracím tam, kam patřím.

A pak jsme uvítali Jana. Fyzicky i vnitřně se změnil. To jsem poznala hned. A změnilo se toho víc. Dokonce nastal obrat i v tom, že Jan a Vilém, začali chodit do hospody sami, beze mne.

Zprvu jsem myslela, že si jako chlapi mají po letech co říkat, a ženskou k tomu tlachání nepotřebují. Ale oni mě už sebou nebrali ani později. A hlavně, chodili tam beze mne stále častěji. A vraceli se stále později a ve stále horším stavu.

A když mi jednou, krátce před půlnocí Vilém přivedl Jana sotva stojícího na nohou, převzala jsem ho od něj a usadila na židli. Sundala jsem mu boty a on usnul – v sedě. A Vilém jen řekl:

„Smůla, Elenko, je vidět, že musíme trénovat víc a víc, abychom to příště vydrželi a já ti ho nepřiváděl v takovémuhle stavu.“ Nevěřila jsem vlastním uším a ujišťovala sama sebe, že to byl jen žert.

Ale jak se ukázalo, nebyl. Ti dva takhle zapíjeli své setkání stále dokola. Nevěděla jsem, jestli si něco neřekli, ale docela mně vadilo, že když jsem se náhodou držela třeba za ruku s Janem, a uviděli jsme Viléma, Jan okamžitě moji ruku pustil.

Tomu jsem nerozuměla. Nebyla to náhoda a já netušila co za tím je. Bavit jsme se o tom příliš nemohli, nevěděla jsem, co ví, a já to otvírat celé taky nechtěla.

Každopádně jsem z toho byla dost nervózní. A vadilo mi to ještě víc než Vilémovy bláboly. Až jsem ho ani nepoznávala. Jenže Jana také ne. I s ním se začaly dít divné věci.

Když už jsme si vyšli na nějaký z našich kdysi tak oblíbených výletů, tak nebyl takový, jako jsem ho znala. Byl neklidný, zkracoval to, jak mohl a spěchal za Vilémem do hospody. Odůvodňoval to tím, že tam hrají mariáš a že by prošvihnul partii.

Nakonec to dopadlo tak, už jsem na procházky chodila jen já s pejskem a vzpomínala, jaké to bylo, když jsme tamtudy chodívali s Janem ve dvou, jako to bylo, když jsme stejnou cestou chodívali i s Vilémem ve třech a také, jaké to bylo, když jsme tamtudy chodívali ve dvou s Vilémem.

Jan se mi vracel stále víc opilý. Když byl střízlivý, nic se mnou důvěrného mít nechtěl, a když byl opilý, odmítala jsem ho zase já. Dokonce jsem se odstěhovala na noci od něj z ložnice a stlala si v kuchyni.

Nevěděla jsem už jak dál. A tak jsem jednou dost ostře zaútočila na Viléma, aby už laskavě netahal Jana do hospody. Vilém se ale jen mál, že jsem netýkavka, že mám pochopit, že si Jan ve vězení nic neužil a že to teď musí za ta dva roky půstu dohonit.

A Vilém, že má vlastně také co dohánět, protože jak jistě dobře vím, on také do hospody nemohl dva roky chodit. A tak že to dohání prostě spolu. Abych si představila, co jim oběma uniklo piv, a ty teď musejí honem spořádat, aby srovnali ten deficit.

Nebyla jsem doslova mocna slov. A když jsem podobně mluvila s Janem, tak křičel, abych ho neomezovala, že by pak vypadal, jako že je pod pantoflem a to že si líbit nenechá.

Jan práci pořádnou neměl. Řídit nesměl a tak dělal nárazově v depu jako pomocný automechanik, když měli nějakou nárazovou práci. Jinak se flákal a říkal, že může po tom všem být rád, že ho vůbec někam vzali.

No, byla jsem z toho zoufalá. Nejsem typ, co by své problémy servíroval jiným, ale tohle už nešlo, musela jsem se svěřit.

Obětí se stala jedna má kamarádka, která nás znala před tím neštěstím a nechtěla věřit, že z Jana se stal opilec a povaleč, a z Viléma Janův svůdce na scestí. Slíbila mi, že s Janem zkusí promluvit. Ale nepomohlo to.

Jan se se mnou pohádal a řval, že nechápu, že on je tu ten chudák…, zatímco já si užívala. Nevím, jak to myslel, protože nevím, co věděl, ale bolelo mě to až do morku kostí. Od té doby jsem už měla stále jenom pocit, že žiji sama a v prázdném bytě…

Situace se hrotila a hrotila až se vyhrotila. Jednoho dne přišel Jan s tím, že mě prohrál v kartách s Vilémem. A měl na to i papír. A smál se, že teď už patřím ne jemu, ale Vilémovi.

Bylo to nechutné, ale on se tak šíleně smál, že jsem si sbalila dva kufry a šla k Vilémovi. Nevěděla jsem už, co si počít. Když jsem u Viléma zazvonila, zíral… A nechtěl mě. Bylo to ponižující a šílené. Řekla jsem Vilémovi, že už nevím, co mám dělat.

Že mi to začíná připadat, že to celé udělal on schválně, aby, když mě nemůže mít Vilém, nebude mě mít ani Jan. Viléma to tak rozčililo, že ho ranila mrtvice a musela odvézt sanitka…

Trapně a nerada jsem se tedy vrátila zase zpátky k Janovi. Ten také zíral. A protože už poněkud vystřízlivěl a asi si uvědomil, kam až zašel, vzal to tak, že jsem si to rozmyslela já, a rozhodla se nakonec pro něj. A nastala z ničeho nic změna.

Snad proto, že neměl s kým jít do hospody tak tam nešel. Možná i proto, že si uvědomil, jak to přehnal. Rozhodně se umravnil a přestal pít a začal dělat. Nevěřila jsem té proměně a nevěřím jí úplně dodnes.

Žiji s tím, že nevím, kdy to zase začne, nebo co vůbec mohu ještě čekat. Ale zatím je to tak nějak dobré.

A Vilém? Ten se vrátil z nemocnice, a aniž by řekl slovo, odstěhoval se pryč, abychom ho už neviděli. A on nás. Asi jsem ho odhalila, že to všechno dělal ze msty.

A také, že pochopil, že vlastně nic nedokázal, jen rozbil – sice dost propletené – ale jinak dobré vztahy tří obyčejných lidí. A tak se raduju alespoň z toho, že teď zrovna nejsem smutná, že právě teď je ještě veselo, a trnu z toho, že by zase tak být nemuselo…

Elena (40), České Budějovice

reklama
Související články
23.2.2024
Vláďa byl vždy veselý chlapík. Hodně sportoval, takže nikdy by mě nenapadlo, že bude nemohoucí. Stačil ale banální úraz. Můj muž dělal spoustu nebezpečných sportů. Lezl po skalách, závodil. A nakonec se mu stal osudným žebřík. Byl úplně jiný Spadl na záda. I když se mohl hýbat, po letech se zjistilo, že páteř utrpěla zranění, která ji postupně ochromují. Co to šlo, pečovala jsem o něj s l
18.2.2024
Tehdy jsem ještě studovala na vysoké škole. Naskytla se možnost vyrazit na Slovensko na studijní pobyt, to jsem ovšem netušila, jak moc mi tato cesta změní život. Tehdy jsme byli ještě jedna země, přece jen to ale byla dálka, takže jsem to vnímala jako zpestření, že někam vyrazím. Cítila jsem, že potřebuji nějakou změnu, a toto byla příležitost, jak poznat něco nového. Přece jen jsem ještě bydl
17.2.2024
Když jste rodič, bojíte se o své dítě. Pokud hlídáte vnouče, máte strach ještě větší. Přesto tak nějak tušíte, že se přece nemůže nic stát. Já bohužel vím, že může. Je to už 12 let. Tehdy jsem byla ještě šťastná babička. Pavlíkovi byly tři roky. Myslím na něj, když chodím tou zpustlou zahradou. Když tu pobíhal, sekali jsme to spolu a pleli. Dnes? Pro koho bych to dělala? Moje jediné milované
12.2.2024
Přemýšleli jste někdy, jaký smysl byste nechtěli ztratit? Já jsem si neuměla představit, že neuvidím. A vidíte, tyto řádky píšu s pomůckami pro slepé. Nevidět ty krásy kolem sebe. Snad by mi nevadila ztráta sluchu, ale zrakové vjemy? Nevidět své blízké, nové věci kolem sebe nebo třeba i nebezpečí. Neuměla jsem si představit, že bych se mohla orientovat v prostoru, jít na autobus nebo tramvaj. O
11.2.2024
Nikdy jsem nevěřila na nějaké věci mezi nebem a zemí. Možná jsem se bránila, protože v naší rodině se opakovaly tragédie. Jen co sahá paměť historek naší rodiny, tak vím, že prababička se oběsila, druhá s pradědou zemřeli při tragické autonehodě. Babička spolykala prášky na spaní. Bohužel jsem tyto příbuzné chtěla následovat, když mi tragicky zahynul syn. Viděla jsem to. Byla jsem u jeho posled
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Raffaelovy gobelíny: Papež za ně zaplatil horentní sumu
epochalnisvet.cz
Raffaelovy gobelíny: Papež za ně zaplatil horentní sumu
Sixtinská kaple je svědkem mimořádné podívané. 26. prosince 1519 jsou její zdi ověšeny obřími gobelíny, jejichž autorem je Raffael Santi. Celkem jich v Sixtinské kapli tehdy visí sedm.   P
Létající pevnost přistála jako letadlo duchů: Posádka chyběla!
enigmaplus.cz
Létající pevnost přistála jako letadlo duchů: Posádka chyběla!
Bombardéru B-17, který se v listopadu 1944 poblíž belgického Kortenbergu připravoval na nouzové přistání, si ještě ve vzduchu všimli vojáci zde dislokované protiletecké jednotky britské RAF. Letounu s
Péči o muže jsem nezvládla
skutecnepribehy.cz
Péči o muže jsem nezvládla
Vláďa byl vždy veselý chlapík. Hodně sportoval, takže nikdy by mě nenapadlo, že bude nemohoucí. Stačil ale banální úraz. Můj muž dělal spoustu nebezpečných sportů. Lezl po skalách, závodil. A nakonec se mu stal osudným žebřík. Byl úplně jiný Spadl na záda. I když se mohl hýbat, po letech se zjistilo, že páteř utrpěla zranění, která ji
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Matka ji prodala za pár stovek!
nasehvezdy.cz
Matka ji prodala za pár stovek!
Herečka Demi Moore (61) patří mezi největší sexsymboly filmového plátna. Toho už si ale kdysi všimla její matka, a jako dítě ji prodala na sex! Bylo jí 15 let, když se vrátila jednoho večera domů a
Tajný vztah s kolegou?
nasehvezdy.cz
Tajný vztah s kolegou?
Soukromí si střeží a povídá se, že Markéta Stehlíková (39) k tomu má pádný důvod. Proslýchá se totiž, že randí s pohledným kolegou. V seriálu Ulice jsou manželé a právě během natáčení mezi nimi měl
Americký kosmický aparát po více než půl století znovu dosedl na Měsíc
21stoleti.cz
Americký kosmický aparát po více než půl století znovu dosedl na Měsíc
Robotický modul Odysseus je prvním americkým modulem na Měsíci od Apolla 17, které v roce 1972 naposledy dovezlo na našeho vesmírného souseda lidskou posádku. Od té doby hvězdy a pruhy na Měsíci chybě
Při procházce obejděte celý (rybník) Svět!
epochanacestach.cz
Při procházce obejděte celý (rybník) Svět!
Jihočeské rybníky jsou pojmem, který asi zná každý turista. Na některou ze zdejších vodních plopch narazíme takřka na každíém krokuj, Některé z rybníků mají ale delší historii a zaslouží si etaké výjimečnou pozornost. Třeba ten, který ve svém názvu zahrnuje celý Svět. Kariéra naší rybníkářské legendy Jakuba Krčína z Jelčan začala nenápadně. Do školy chodil v Kolíně, tedy
Nekynuté lívance
tisicereceptu.cz
Nekynuté lívance
Potřebujete 170 g hladké mouky 1 lžíci prášku do pečiva špetku soli 2 velká vejce 2 lžíce rozpuštěného másla máslo na smažení K podávání zakysanou smetanu, drobné ovoce (jahody, borůvky,
Slazení v historii: Evropu zaplavil levný americký cukr
epochaplus.cz
Slazení v historii: Evropu zaplavil levný americký cukr
Zastánci zdravé výživy ho prudce odsuzují. Přehánět byste to s ním rozhodně neměli. Odkdy se u nás začalo sladit cukrem. Jaká sladidla se používala předtím? A odkdy známe řepný cukr? Mezi nejstarší sladidla u nás patřil med, ovoce, ale třeba i šťáva z mízy stromů či sušená řepa nebo mrkev, jež se také vyznačují sladkou chutí. „Ve
Fantastické Moby Dick od Hanhart jsou zpět
iluxus.cz
Fantastické Moby Dick od Hanhart jsou zpět
Nádherná edice chronografů inspirovaná minulostí se opět hlásí o slovo. Německá značka, která se koncentruje na tvorbu pilotních hodinek, vzkřísila své legendární hodinky 417 ES Moby Dick, které si v
Osvěžující zeleninový salát
tisicereceptu.cz
Osvěžující zeleninový salát
Lehký zeleninový salát vám jistě přijde vhod, navíc jej vykouzlíte pouze během necelé půlhodinky. Ingredience 1 květák 2 rajčata 1 červená cibule salátová okurka malé mozarellky 150 ml bílé