Věci, které se zdají být naprosto samozřejmé, jsou najednou něco nedosažitelného. Kdo amnézii nezažil, tak nepochopí. Já si ale tím peklem prošla.

Hezký mladík stál u mé postele a vypadal dost vyděšeně. Když jsem k němu otočila hlavu, konečně se trochu usmál. „No sláva, vítej zpátky.“ Řekl a chytil mě za ruku. Ten hlas mi byl nějak povědomý, ale vůbec jsem netušila, kdo ten chlapec je.

Ani jsem nechápala, co se stalo a kde to jsem. Vlastně jsem vůbec netušila ani to, kdo jsem já a jak se jmenuji. V hlavě jsem měla jak vygumováno. Polil mě studený pot studu. Tak teď mě všichni budu mít za blázna.

Propadla jsem panice

Jak jsem se urputně snažila zjistit, kdo vlastně jsem, zachvátila mě pořádná panika. Ten mladík u mé postele byl prý můj syn. Ale já si nepamatuji, že bych měla syna. Propadala jsem se do stále větší deprese. Ale pan doktor mě uklidňoval.

Byla jsem prý tři týdny v kómatu a tak ztráta paměti není nic divého. Uklidňoval mě, že se mi vrátí. A říkal paní Evo, prý se tak jmenuji. Nevím to, ale když to říká, asi to bude pravda.

Musím mu věřit, stejně jako všem těm lidem kolem mě, co tvrdí, že jsou moji přátelé. Když si ale uvědomím, že mi můžou napovídat cokoli, běhá mi ráz po zádech.

Pamatuješ, pamatuješ

Po návratu domů začala moje hra na pamatuješ nad fotoalby. Viděla jsem se na nich ve svatebním s mužem, s kterým už zase dávno nejsem. S rodiči na dovolené u moře jako malá holka. Bylo to jistě zajímavé, ale vzpomínky se nedostavovaly.

Pohybovala jsem se po bytě, kde jsem si připadala jak cizinec a trápila se. Až se pak stalo něco neobvyklého.

Všechno se mi vybavilo

Jedno odpoledne se ke mně „mé kamarádky“ pozvaly na návštěvu. Přišla také Gábina, kolegyně z práce. Setkání to bylo příjemné a milé. Když jsme se loučili, přijel pro Gábinu její manžel. Když vystoupil z auta, bylo to jako zásah elektrickým proudem.

„Tomáši!“ Vyhrkla jsem ze sebe. To, že jsem ho poznala mě šokovalo, stejně jako ostatní. Jenže já si pamatovala i mnohem víc, než jeho jméno. S Tomášem jsme před rokem prožili krásný románek, který vlastně ještě definitivně neskončil.

Přijet nyní ke mně pro manželku si troufl jenom proto, že slyšel o mé ztrátě paměti.

Návrat je pomalý

Gábina moje náhlé prozření s Tomášem správně pochopila. Od té doby se se mnou nebaví a Tomáš se mi vyhýbá. I tak se mi ale postupně vybavují další a další věci. A já zjišťuji, jaká ve skutečnosti jsem. Jde to sice pomalu, ale já věřím, že to zvládnu.

I když možná, že některé věci zůstanou jednou pro vždy zapomenuty. A třeba je to tak i dobře.

Eva S. (57), Tábor