Bývali jsme spokojená rodina. Najednou je všechno pryč…
S manželem jsme oba pracovali v jednom podniku a společně jsme vychovávali syna Milánka. Původně jsme nechtěli, aby zůstal jedináčkem, ale když mu bylo 10 let, ukázalo se, že další děti už mít nemůžu.
Dlouho jsme o situaci přemýšleli a nakonec jsme se rozhodli pro adopci. Poskytnout domov a zázemí osiřelému dítěti se nám zdálo jako skvělé řešení, a navíc tím Milan konečně získá sourozence a parťáka k hrám.
Milanovi jsme řekli, že mu přivezeme brášku nebo sestřičku, a on se těšil. Trvalo to ještě dlouhou dobu, než jsme vyřídili veškeré náležitosti, ale nakonec jsme si domů přivezli osmiletého Luďka.
Věděli jsme, že začátky nebudou jednoduché, ale maximálně jsme se snažili, aby se u nás Luděk cítil dobře a aby ani jedno z dětí nepocítilo nějaké příkoří. A zdálo se, že se to povedlo. Milan ho přivítal bezprostředně a vše si pomalu sedalo do zajetých kolejí.
Syn se najednou začal chovat jinak
Samozřejmě nebyla vždycky jen idylka, ale to není snad v žádné rodině. Kluci rostli jako z vody, občas se sice pohádali nebo i trochu poprali, ale pak už zase táhli za jeden provaz.
Milan pak nastoupil do učení na zedníka, Luděk se ukázal jako studijní typ, a tak se připravoval na zkoušky na gymnázium, kam ho také přijali. Že se něco mění, jsme si zpočátku vůbec nevšimli ani já, ani manžel.
Měli jsme v té době docela dost starostí v podniku, vypadalo to dokonce, že by mohl zkrachovat, a tak jsme pořád dokola doma řešili práci. Teprve když se konečně situace uklidnila, poprvé jsme si všimli, že Milan je často nějaký zasmušilý.
Ptali jsme se ho, co se děje, ale řekl, že nic, a tak jsme ho nechali být. Přičítali jsme to tomu, že se blíží termín jeho učňovských zkoušek. Jenže pak jsme náhodou zjistili, že Milan do učiliště přestal chodit.
Doma se kvůli tomu strhla velká hádka, která vyvrcholila tím, že nám Milan vyčetl, že jsme se vždycky víc věnovali jen tomu „přivandrovalci“, jak označil nevlastního bratra, protože studuje, a prásknul dveřmi.
Doma byla dusná atmosféra
Od té doby už nebylo doma nic jako dřív. Luděk se sice snažil dělat nám radost, jeho studijní výsledky byly výborné, ale čím lépe mu to šlo, tím hůře se k němu – a také k nám – Milan choval.
Na učení se úplně vykašlal, i když jsme mu domlouvali horem dolem, a nastoupil na nekvalifikovanou práci do fabriky. Manžel se mu nejdřív pokoušel domlouvat, to ale nezabralo. Nakonec to nevydržel, hrozně se pohádali a Milan se urazil.
Doma už moc času netrávil, snažil se nám všem vyhýbat. Vůbec jsme si nevěděli rady. Luděk mezitím udělal maturitu, a protože byl opravdu nadaný, dostal se na vysokou školu a odjel do Prahy, kde bydlel na koleji. Domů se tak dostal už jen zřídka.
V té době se zdálo, že Milan konečně dostal rozum. Uvažoval o tom, že si při zaměstnání dodělá učňák, a dokonce začal chodit s milou dívkou Terezkou. Zdánlivá idylka ale netrvala dlouho.
Rozhodl se od nás odejít
K prvním neshodám došlo, když Luděk přijel po zkouškovém období domů. Milan se najednou zase začal chovat jako hulvát. Nedokázali jsme to pochopit. Že by žárlil na Luďkovy úspěchy?
Vždyť každý není studijní typ a my se celou dobu snažili a nijak jsme Milanovi nedávali najevo, že by snad byl proto horší. Ale vypadalo to, že tahle naše snaha byla marná, a mluvit s námi o tom Milan odmítal.
Luděk samozřejmě cítil, že vztah mezi ním a Milanem není v pořádku, ale sám si s tím taky rady nevěděl. O to víc se věnoval učení a stáhl se do ulity.
Snažil se Milana zbytečně nedráždit, ten to ale nejspíš bral jako známku zbabělosti a jak mohl, navážel se do něj. Všechny naše pokusy o smír ztroskotaly, atmosféra doma byla hrozná.
Pak nám Milan oznámil, že se rozhodl odstěhovat ke své přítelkyni, nechce nám doma prý už překážet. Opět jsme se mu snažili vysvětlit, že tu nikomu nepřekáží, ale on řekl, že ví své. Sbalil si věci a odešel. Od té doby jsme ho prakticky neviděli.
Chová se k nám jako k cizím
Je nám z toho moc smutno. Luděk je většinu roku na koleji a my jsme najednou sami v prázdném bytě. Milan sice nakonec učební obor dodělal a má teď lepší práci, ale nám obvykle ani nezvedne telefon, a když už ano, moc se s námi bavit nechce.
Zkoušela jsem i vyhledat jeho přítelkyni a poprosit jí, aby mu domluvila, ale řekla, že tohle je jen mezi námi a ona se do toho plést nebude. Vlastně ji i docela chápu. Jsem ale hrozně zklamaná.
Vlastní syn se k nám chová jako k cizím, kdežto ten adoptovaný se snaží nám dělat radost. Manžel se zařekl, že už Milana o nic žádat nebude – je dospělý, tak ať si dělá, co chce. Já vím, mohlo by to být i daleko horší, ale stejně celou touhle situací trpím.
Blanka (48), Kutná Hora
