Domů     Nikdy si to neodpustím
Nikdy si to neodpustím
5 minut čtení

Jak žít s tím, že jste zavinili smrt svého dítěte? Dá se na to zapomenout, jde si to odpustit? Nebo s tím každý den vstáváte i usínáte? Já tedy ano.

Vzpomínky jsou i po třiceti letech stále živé a hrozně bolestivé. Sedím v obejváku na pohovce a už snad po milionté prohlížím stará alba. Je na nich Hanička, moje milovaná dcera.

Sedí v kytičkovaných šatičkách tátovi na klíně a před ní na stole stojí velký dort se třemi zářícími svíčkami. Byly právě tři roky. Byla tak rozkošná, roztomilá. A vůbec netušila, že právě slaví poslední narozeniny.

Láska ze střední

Libora jsem znala už od střední. Byla jsem do něj dost zamilovaná. Když nám bylo dvaadvacet, vzali jsme se a brzy měli Haničku. Byli jsme mladí a nezkušení, ale Libor se nakonec osvědčil jako skvělý otec a pozorný manžel. Mělo to ale jeden háček.

Byl dost vznětlivý. Dokázal vybouchnout kvůli maličkosti a rozohnit se, jakoby snad šlo o život. Ovšem vždy rychle zchladl a zase to byl tem milý, usměvavý Liborek.

Ošklivá hádka rozpoutala peklo

Ten strašlivý den,vstal manžel bez nálady. Tušila jsem nepříjemnosti a proto jsem se snažila být téměř neviditelná. Byla to skoro vždy dobrá technika. Tehdy nefungovala.

Libor se začal rozčilovat, že není nic pořádného k jídlu, i když jsem mu připravila vajíčka, chleba, máslo… To ale vztekle odstrčil a křičel, že se neumím postarat o domácnost a že chce sýr a nějakou šunku.

Chytla jsem Haničku, která seděla celá vyděšená u svého stolečku a utíkala k autu. Chtěla jsem jen dojen do nedalekého obchodu, koupit, co Libor chtěl. Aby byl pokoj.

Stačil zlomek vteřiny

Byla sobota, slabý provoz. Z příjezdové cesty už jsem vyjížděla snad stokrát a vždycky jsem se pečlivé rozhlédla. Jak to bylo tentokrát vážně nevím. Byla jsem rozčílená a snažila jsem se Haničce, která natahovala, že se nic neděje.

A pak přišla ta strašná rána a půlku mého auta převálcoval velký náklaďák. Když jsem se vzbudila, svítilo mi do očí světlo, všude bylo bílo. Vůbec jsem nechápala, kde jsem. Pociťovala jsem směs bolesti, zmatku a strachu.

Nemohla jsem o pochopit

Teprve po chvíli jsem se dozvěděla, že Hanička neměla vůbec žádnou šanci přežít a já bojovala o život celý týden. Chtělo se mi ale zemřít. Nic mě nezajímalo. Moje poranění byla vážná a prognóza nejistá. To mi bylo fuk.

Pořád jsem měla před očima svou malou Haničku. Nedokázala jsem si představit, jak bez ní budu žít. Stejná otázka mě ale netrápil u manžela. Měla jsem na něj hroznou zlost. Nebýt jeho výbušnosti, nic se nestalo. Nechtěl a jsem ho ani vidět, přestože do nemocnice chodil každý den.

Byla jsem vrah a přišla o všechno

V nemocnici jsem byla řadu týdnů. Byl to jeden velký zlý sen. Nepomohlo mi ani to, že policie vyšetřování mé nehody vzhledem k okolnostem odložila. Já chtěla slyšet nahlas obvinění, že jsem vrah. Sama jsem se tak totiž cítila. Ano, zabila jsem svou dceru a budu s tím muset žít celý život.

Nejvíc jsem si to uvědomila ve chvíli, když jsem se vrátila do našeho bytu. Čekala tam máma s bráchou a vysvětlili mi, že se manžel odstěhoval.

Zkolabovala jsem při pohledu na zavřené dveře dětského pokojíčku, když jsem na bílém rámu dveří rozeznala čárky, které ukazovaly, jak rostla, než jsem ji zabila.

Psychiatrie a soud

Skončila jsem na další skoro tři měsíce na psychiatrii. Doktoři se snažili, ale já neustále myslela na to, že by bylo nejlepší zemřít. Po návratu domů mě čekal, jako viníka dopravní nehody, soud.

Dostala jsem podmínečný trest a učila se žít, i když jsem vlastně vůbec nevěděla proč. Nedokázala jsem se s nikým bavit, měla jsem pocit, že mě musí všichni nenávidět. Manžel se mi vyhýbal, protože jsem nebyla vůbec schopna s ním hovořit. Trvalo to víc jak dva roky.

Důležité setkání

Můj život se poté odvíjel velmi nezajímavě a smutně. Našla jsem si práci v jiném městě, kde mě nikdo neznal. S manželem jsem se rozvedla, aniž bychom se byli nuceni potkat a dál přežívala.

Když jsem si našla práci v léčebně dlouhodobě nemocných, netušila jsem, že to ovlivní můj život. Ale viděla jsem tam tolik utrpení a zoufalství, které mě paradoxně posilovalo.

Konečně jsem byla schopna dát si schůzku s ex manželem a společně si poplakat nad tím, co se nám stalo. I po patnácti letech to byl velmi potřebný a jistou úlevu přinášející pláč.

Muži jsem odpustila, sobě ne

Dokázala jsem Liborovi dokonce odpustit. Od té doby se občas vídáme. Měl po mně ještě jeden nevydařený vztah, ale děti už žádné nechtěl. Vím, že má zpackaný život stejně jako já. Vrah jsem ale já a ne on.

Zabila jsem své dítě, zničila život svého muže, udělala ostudu celé rodině. Žiju, protože jsem se nedokázala zabít. Žiju, ale nikdy si neodpustím. Dnes by bylo Haničce třicet tři let. Pravděpodobně by ze mě byla šťastná babička a z Libora prima děda. Místo spolu dnes jdeme na hrob naší dcery.

Hana D. (57), střední Morava

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka