Dvacet let jsem věřila, že je můj snoubenec mrtvý

Total
1
Shares

Život přináší taková překvapení, že člověk není ani pořádně schopen slova.

V pětadvaceti letech jsem si myslela, že jsem našla muže, se kterým chci strávit zbytek života a mít s ním děti. Lukáš byl přesně tím typem, po jakém jsem vždycky toužila, a to nejen vzhledově. Měl svéráznou povahu, uměl si jít za svým cílem, nebál se mít odlišné názory, než jaké měla většina lidí kolem něho. Věděla jsem zkrátka, že po boku Lukáše se nikdy nudit nebudu.

Štěstí vystřídal šok

Zasnoubili jsme se a já jsem si už tajně v duchu připravovala naši svatbu. S Lukášem jsem zatím nic podrobně neprobírala. Kdybych na něho začala až příliš nápadně tlačit, mohl by se, jak se říká, zaseknout. Ne že by snad zasnoubení odvolal, ale určitě by svatební přípravy neprobíhaly podle mých představ. Datum sňatku jsme ještě dohodnuté neměli, shodli jsme se ale na tom, že to bude na jaře následujícího roku. Připadala jsem si šťastná a spokojená jako nikdy předtím. O to větším šokem pro mě byl den, kdy jsem se dozvěděla, že Lukáš tragicky zahynul. Jedna z jeho pracovních cest ho zavedla do Rakouska. Nezvládl řízení v prudké zatáčce a zřítil se s autem ze srázu. I kdyby býval přežil pád, neměl šanci přežít, protože vůz shořel. K identifikaci došlo ale rychle, hlavně proto, že poblíž auta se našla Lukášova peněženka s doklady.

Manželství se mi nepovedlo

Smutek a zoufalství, které mě ovládly, se nedají s ničím srovnat. V první chvíli jsem dokonce uvažovala o tom, že ani já už nechci dál žít. Na pohřeb jsem nešla, nezvládla bych to. Celý další rok mi trvalo, než jsem se za pomocí psychologa, svých blízkých i léků na uklidnění dala alespoň trochu do pořádku. Postupně jsem si uvědomovala, že život jde dál a já ho mám ještě většinu před sebou. Nemůžu přece strávit zbývající roky truchlením a vzpomínáním. Nový vztah jsem byla schopná navázat až dva roky po Lukášově tragickém konci. Provdala jsem se, měla jsem syna a dceru a po sedmnácti letech jsem se kvůli opakované manželově nevěře rozvedla. Občas mi blesklo hlavou, jak by asi býval vypadal život s Lukášem. Nebyla jsem tak naivní, abych si všechno malovala na růžovo. Byla jsem ale přesvědčená, že s ním bych se nerozvedla. Netušila jsem, jaký mě jednoho dne čeká děsný šok.

Spatřila jsem ho za oknem

Jednu zimu mě přesvědčila moje dlouholetá kamarádka, abychom se společně vydaly lyžovat do rakouských Alp. V malém horském městečku jsme zašly do baru. Pozorovala jsem lidi na ulici a najednou mě polilo horko. Měla jsem pocit, že jsem spatřila Lukáše. Ten člověk byl samozřejmě starší, než jak jsem si svého snoubence pamatovala, ale podoba byla ohromující. Kamarádku jsem bez vysvětlení nechala sedět u stolku a vyběhla jsem ven. Zavolala jsem Lukášovo jméno. Muž se otočil a v tu chvíli jsem věděla, že je to skutečně on! Čekal, až k němu přijdu. Moje oči si žádaly vysvětlení. Lukáš začal nepříliš ochotně vyprávět o tom, že tenkrát před lety potřeboval změnit svůj život. Na té služební cestě vzal stopaře. To on nehodu nepřežil a v autě uhořel. Lukáš vyváznul jen s pár odřeninami. Zůstal v Rakousku, kde měl známého. Změnil si totožnost. Vůči mně měl spoustu výčitek, ale věděl, že se mi už nikdy nemůže ozvat. Začal se mi omlouvat, ale já jsem ho přerušila. V tu chvíli jsem věděla, že mu tenhle podvod nikdy neodpustím a nechtěla jsem dál jitřit nečekanou situaci. Nepřála jsem si ani znát, jestli se oženil nebo má děti, a jak se mu daří. Pochopil to. Smutně se pousmál a rozloučil se. Vrátila jsem se do baru ke kamarádce. Viděla, jak mi tečou slzy po tváři. Až za chvíli jsem byla schopná jí to vysvětlit. Dodnes na to setkání v Alpách vzpomínám. Občas si říkám, jestli jsem přece jen neměla s Lukášem mluvit déle. Myslím si ale, že ani tak by se už nic nezměnilo.

Martina L. (47), Benešov

Také se vám může líbit