Náš syn vyženil moc hezkého kloučka, kterého jsme od první chvíle milovali. Jeho matka už méně, opustila ho a zanechala po sobě obrovské dluhy!

Osud mi dopřál jen jedno dítě, ale stálo za to! Syn byl pěkný výlupek, a my se s ním dost natrápili. Ne, že by páchal nějakou trestnou činnost, ale průšvihy snad vyráběl na běžícím pásu! No, abych nepřeháněla.

Povedlo se mu na druhý pokus odmaturovat a po několika vyhazovech z práce se konečně našel, jak on říkal, v jedné malé firmě. Naučil se pracovat se dřevem a stal se z něho celkem dobrý truhlář.

Vybral si nepravou

Časem se naučil navrhovat kuchyně na počítači a jeho kariéra pomalu, ale jistě stoupala. Táhlo mu už na čtyřicet, když se právě díky jedné svojí kuchyni seznámil s hezkou paní. Byla o několik let mladší, rozvedená a měla moc hezkého synka. Pětiletého Ondru.

„Jardo, přiznej se, že jsi s tou svojí Barunkou už někdy něco měl? Možná o tom pořádně ani nevíš,“ dobíral si syna můj manžel a narážel tak trochu na snašinu minulost. Dlouhé roky prý pracovala jako servírka v nejrůznějších podnicích.

Některé neměly právě dobrou pověst. A ona také ne. Ale my si s klepy nedělali hlavu. Důležité bylo, že je syn spokojený a že máme vnoučka, kterého jsme si hned od první chvíle zamilovali! Svatba na sebe nenechala dlouho čekat.

Tajně jsme doufali, že Ondrovi přibude sourozenec, ale Barunka nás vyvedla z omylu: „Prosím vás, mám jednoho haranta tak právě nad hlavu, a budu si pořizovat dalšího…“

Moje předtucha se vyplnila

Její slova byla pro mě jako studená sprcha. Jak vůbec může tak vulgárně mluvit o svém dítěti? Vždyť Ondrášek byl tak milý a hodný kluk! Postěžovala jsem si manželovi, ale ten jen pokrčil rameny. Prý je snacha unavená z práce a určitě to tak nemyslela.

„Někdo prostě dřív mluví, než myslí!“ řekl a dodal: „Koukni se do zrcadla a uvidíš další takovou myslivnu.“ Musela jsme se jít vydýchat na balkon, abych mu jednu nepřišila. O to víc jsem se upnula na Ondru. Byl u nás víc než doma.

„Mami, prosím tě, pohlídáš kluka přes noc? Něco mám,“ zavolal mi jednou syn a já samozřejmě souhlasila. Přesto jsem v jeho hlasu vycítila zvláštní napětí. Jako by se něco dělo! Manželovi jsme se s podezřením tentokrát nesvěřila. Kdo ví, co by mi zase kousavého řekl!

Utekla a syna nám nechala

Moje předtucha se ale brzy potvrdila jako správná. Ale že se stane něco tolik ošklivého, ani mě nenapadlo. „Mami, potřeboval bych nutně půjčit 300 tisíc,“ sdělil mi hned na prahu bytu syn, když jsem šla k němu na výzvědy. Prosbou mi vyrazil dech.

Kdyby potřeboval pár tisíc, ale tolik? A k čemu? A proč? Než jsem se stačila zeptat, vychrlil hořkou novinku: „Barunka od nás odešla!“ Předpokládala jsem, že snacha odešla na chvíli. Že se mladí pohádali a ona trucuje někde u kamarádky.

Snažila jsem se syna uchlácholit, ale marně. „Ani se s klukem nerozloučila. Vzala si jen ten svůj růžový kufr na kolečkách a byla pryč!“ lamentoval a potom rezignovaně mávnul rukou směrem ke stolu.

„Leží tam dopis, tak si ho přečti!“ Nedočkavě jsem si nasadila brýle a zjistila, že snacha odešla od rodiny nadobro. I od svého synka!

Zbyly po ní i dluhy

„Bude vám beze mě lépe. Nehledejte mě! Jedu se známým do ciziny…“ psala a já nevěřícně kroutila hlavou. Aby toho nebylo málo, hned vzápětí jsem se dozvěděla, na co potřeboval syn půjčit tolik peněz. Na dluhy, které snacha stačila před svým odchodem udělat!

„Napůjčovala si u několika společností, a coby ručitele uvedla mě. Nebyl to problém, vždyť jsem její manžel!“ řekl zoufale syn. Ztěžka usednul ke stolu, vzal hlavu do dlaní a rozplakal se. Takhle zoufalého jsme ho ještě nikdy neviděla!

Co bych dala za to, aby se stal znovu tím bezstarostným sígrem, kterým býval kdysi! Pohladila jsme ho po hlavě, a aniž bych čekala na manželův souhlas, peníze jsme mu slíbila. Přece na něho nenechám poštvat exekutory! Zbývalo jen vyřešit problém s Ondrou.

Syn ho měl rád jako vlastního, ale byl od rána do večera v práci. Nezbývalo, než se sestěhovat. Abychom si mohli vzájemně pomáhat.

Na vesnici je nám dobře

„Koupíme baráček, do dalšího bytu někde v paneláku nejdu,“ prohlásil rezolutně manžel, když jsem ho seznámila se všemi novinkami. Ani ty ho nedokázaly vyvést z míry. Dal se do shánění a brzy jsme se společně stěhovali na vesnici.

Do pěkného malého domečku se zahrádkou a pejskem. Nějakou chvíli trvalo, než jsme Ondru získali do péče, tedy vlastně náš syn, než ho získal. Ale nakonec se nám podařilo soud přesvědčit, že jednomu malému opuštěnému klukovi bude lépe u nás, než někde v ústavu!

Ondra je moc spokojený a my také. Manžel stále něco kutí a syn se může věnovat práci, aby mohl splácet všechny ty námi zaplacené dluhy. A já? Mohu konečně chovat vytoužené slepičky a pěstovat zeleninu. Potřebujeme jí hodně. Ondra roste jako z vody a apetitu má na rozdávání!

Ivana K. (68), Vysočina