Spořili jsme na pěknou chatku u rybníka, ale potom jsme se rozhodli pro něco potřebnějšího. Dceři jsme zaplatili nové zuby!
Naše jediná dcera byla odjakživa smíšek. Když se nesmála, tak se alespoň usmívala. Už coby miminko téměř neplakala a později v pubertě se ani nezamračila. Na rozdíl od jejích vrstevníků, kteří se tvářili jako čerti!
Vždycky, když si Evička přivedla nějaké kamarády, uvědomila jsme si, jak je výjimečná! Poslední dobou mi ale začala dcera dělat starosti. Přestala se usmívat!
Bála jsme se o dceru
„Pavle,“ oslovila jsem svého manžela důrazně, aby konečně odlepil oči od televizní obrazovky a věnoval mi trošku pozornosti. „Pavle, naši dceru určitě něco trápí. Tváří se smutně.
Už se neusmívá!“ řekla jsem mu a pro jistotu jsem si stoupla před televizi, aby na ni neviděl. Manžel jen mávnul rukou, jako že přeháním. Potom se ale zamyslel a rozpačitě přikývnul: „No jo, máš pravdu.
Taky jsem si toho všimnul!“ Celý večer jsme se dohadovali, co té naší holce může být. „Není nemocná? Nemá starosti v práci? Nebo s tím svým?“ Přemýšleli jsme oba usilovně, ale nic kloudného nás nenapadlo. Dohady nakonec ukončil manžel. Chtělo se mu spát.
„Víš co? Nebudeme hádat a rovnou se jí zeptáme. Jsem přece rodiče, tak snad nám řekne pravdu!“ zívnul.
Těšili jsme se na pohodu u rybníka
Já spát nemohla. Obávala jsem se něčeho hrozného. Nějaké katastrofy, co se na nás řítí. Něčeho, co změní náš život navždy k horšímu! Život, který měl být zanedlouho ještě hezčí. Konečně jsme totiž naspořili na malou chatku.
Byla postavená přímo na břehu rybníka. Od ní vedla lávka do vody a patřila dokonce i loďka! Za chatkou byl les plný hub a borůvčí. Majitelem byl náš dobrý známý, který si vymínil možnost pobývat na chatce každý druhý víkend. Nevadilo nám to, spíš naopak.
Měli jsme ho rádi a jeho společnost jsme vítali. Oba s manželem jsme se na chvíle, až budeme sedět na zápraží chatky a pozorovat západ slunce, nedočkavě těšili. „Nemohu se dočkat, až budu sedět ve své loďce a chytat ryby…“ básnil manžel a já mu přitakala:
„Na plotně mi bude bublat borůvková marmeláda… V troubě vonět koláč s ostružinami! A když osud dá, i vnoučátka se tam budou batolit. Ale co je s tou naší Evičkou?“
Nechtěla se mi svěřit
Hned, jak nás přišla dcera navštívit, jsme na ni oba společně udeřili. Po dobrém, samozřejmě! Ale i tak nám ta holka nic neřekla. Tvářila se jako hromádka neštěstí a tvrdila, že se nic neděje. Nechápala jsem, že se nám nesvěří.
Vždyť jsme chtěli pro ni jen to nejlepší! Udělali bychom pro ni cokoliv! „Evi, domlouvala jsem jí. Řekni, co tě trápí, nebo kvůli tobě dostanu infarkt! Z toho napětí!“ Teprve když uslyšela moje pádné argumenty, smutně na mě pohlédla a rozplakala se.
Jak plakala, pootevřela ústa a já pochopila příčinu jejího smutku. Mojí Evičce chyběly přední zuby! Vlastně jí asi chyběly všechny, ale viděla jsem jen ty přední. „Evi, proč nemáš zuby? Vždyť jsi mladá a zdravá!
Nebo ne?“ zeptala jsem se opatrně a odpovědí mi ještě větší pláč. Slzy jako hrachy brzy zmáčely dceřino tričko, jako by ji někdo polil vědrem vody. Vůbec jsem nechápala, co se děje.
Nemoc ji připravila o zuby
„Mami, vzlykala ta nešťastná holka. „Dostal jsem nějakou nemoc dásní a zuby mi vypadaly. Doktor už je nemohl zachránit. Dostanu umělé, ale jsou ošklivé. Na lepší nemám, jsou strašně drahé a my splácíme hypotéku. Ale Renému se budu hnusit.
Dokonce mi to už řekl!“ Udělalo se mi úplně slabo. „Tak ono nestačí, jak je moje dcera nešťastná. On jí ještě navíc deptá její přítel! Chlap, který jí byl doposud oporou. Životní láskou!“ lamentovala jsem rozhořčeně, ale Pavel mě zarazil: „Já mu rozumím.
Sám bych nechtěl, abys měla na nočním stolku skleničku s umělým chrupem!“ Nechala jsem jeho přiznání bez komentáře. Nebyl čas se hádat. A že jsem na pořádnou hádku měla velkou chuť!
Už se zase může smát
Párkrát jsem se nadechla, aby mě přešel vztek. Pohladila jsem dceru po tváři a ujistila, že jí pomůžeme. Sama jsem ale nevěděla jak! „No to je snad jasné. Zaplatíme naší Evičce zuby. Pořádné, jako mají filmové hvězdy.
Ať to stojí třeba majlant!“ bouchnul pěstí do stolu manžel a hned se hnal k počítači. Na internetu hledal mnoho hodin informace. Už jsem spala, když se mnou zatřásl: „Rozmysli se. Buď bude chatka, nebo zuby.
Ta nová kusadla jsou totiž dražší, než chata s loďkou!“ Štěstí naší dcery bylo přednější. Místo chatky jsme za uspořené peníze zaplatili Evičce nové zoubky. Krásné a běloučké! Nikdo by nepoznal, že nejsou její. Naše dcera se už zase může usmívat. A to je pro nás ta nejkrásnější odměna!
Hanka T., 58 let, Kostelec nad Orlicí
