Dceřin manžel byl skvělý chlap. Jen kdyby nebyl tak spořivý. Kontroloval všechny výdaje a neutratil navíc ani korunu. Usmyslel si, že nejvíc se dá ušetřit za jídlo!

Neviděla jsem na tom nic špatného, že dcera se zetěm bydlí u mě v domku. Také proč? O náklady jsme se spravedlivě podělili, a navíc mi mladí pomohli se zahradou i údržbou. Nehádali jsme se, i když na určité věci měl každý z nás rozdílný názor.

Třeba na finance. V těch jsem viděla náš největší problém.

Myslel jen na peníze

Ne, že by ze mě zeť tahal peníze. To ne. Dokonce si ode mě nechtěl ani půjčit. Prý že pořádek dělá přátele! Jednu ošklivou vlastnost ale přece jen měl. Pořád mluvil o úsporách a šetření. Šel mi s tím na nervy!

Stále řešil, jaké spořící konto založit, jak co sehnat lacině a kde je nějaká sleva. Byl horší než my staří! To přece o nás se říká, že kvůli slevičkám jezdíme přes celé město. No, u nás to bylo právě naopak. Já bych utrácela a on skrblil.

„Peníze se přece mají utrácet, od toho jsou!“ domlouvala jsem mu vždycky, když přišel s nějakým dalším nápadem na úsporu. A že jich měl hodně!

Na můj vkus víc, než bylo zdrávo…Jednou to byl spořič vody, kvůli kterému skoro nešla pustit voda z kohoutku, protože zarostl vodním kamenem. Jindy zase nějaká odměrka na těstoviny, podle které by musel člověk večeřet asi tak tři špagety.

Potom instaloval hadici do vany, že bude odvádět vodu do pračky. Zatrhnula jsem mu to. Kdo by chtěl prát ve vodě po zaprášeném chlapovi?

Obvinil mě z plýtvání

Lednici jsem směla otvírat jen jednou za hodinu, aby zbytečně nezteplala a v zimě stáhnul topení na osmnáct stupňů, abychom se otužovali! Jednou se na mě zeť díval u večeře nějak podezřele zkoumavě. Pozoroval mě jako nějaký dravec svoji oběť.

„Co máš zase za lubem, Honzíku? Připadám ti tlustá? Moc jím?“ zeptala jsem se ho ironicky. Měla jsem chuť se hádat. Dcera nic neříkala, nechala si od něho všechno líbit. Přitom ona vydělávala o dost víc než on, tak by si občas dupnout mohla!

Asi jsem ji špatně vychovala. Zeťák na mě ještě chvíli zíral a potom z něho vypadl jeho nejnovější nápad: „Ale mamko, ty nejíš moc, spíš naopak. Ty nedojídáš! Necháváš na talíři příliš moc zbytků! To není hospodárné! Musíš dojídat, to je jasné! Na jídle se dá uspořit spousta peněz!“

Trochu škodolibosti mu neuškodilo

Myslela jsem, že omdlím. Ta jeho samolibost už vážně přesáhla všechny meze. Tak on mi bude poroučet, kolik toho mám sníst? To má za všechno, co pro něho dělám? Nadechla jsem se, že ho pořádně seřvu, ale potom se na poslední chvíli ovládla.

Když je tak drzý, budu i já! „A víš, že máš Honzíčku pravdu? Ale budeme šetřit společně, abyste si mohli dopřát pořádnou dovolenou, co říkáš?“ Nezmohl se na nic víc, než na kývnutí. Příští večeře byla dle jeho přání úsporná. Chleba s margarínem a mrkev.

Bylo toho tak málo, že zbytky nenechal. A já také ne! A to i navzdory šunce, kterou jsem se nacpala tajně před večeří. Další den jsem podávala zeleninovou polévku. V malém talířku, aby se Honzík nepřejedl.

„Tak co, už jsi spokojený, jak dojídáme?“ ptala jsem se ho škodolibě snad každý den.

On hubnul a já tloustla

Šetření nám šlo k duhu. Já trochu přibrala, což při mojí hodně hubené postavě nebylo na škodu, a on zhubnul! Honza byl totiž mým úsporným menu tak znechucený, že občas večeři vynechal úplně.

Prý bude raději držet přerušovaný půst, než aby se na noc ládoval krupicovou kaší nebo topinkami! Já naoko vzorně všechno dojídala. Nikdo netušil, že večeřím dvakrát. Jednou tajně sama v kuchyni a podruhé před zraky svých nejbližších.

Za chvíli byl zeťák tak slabý, že už nevymýšlel ani žádné vychytávky. Jen seděl u televize a mlčel. Hrdost mu nedovolila přiznat, že tentokrát to s tím skrblením přehnal. „Mám pro tebe Honzíčku překvapení!“ Ševelila jsem.

Koupila jsem ti prasátko a za každou dojedenou večeři tam každý hodíme dvacetikorunu, ano?“ pohladila jsem toho chytrolína přátelsky po hlavě a položila před něho čerstvě upečený koláč. Bylo mi ho totiž i přes všechnu moji škodolibost trochu líto!

Konečně se mladí osamostatní

Honza ale opět jen kývnul a hladově se do té voňavé pochoutky zakousnul. Nenechal mi ani drobeček! V duchu jsme se smála. To má za to svoje spoření! Prasátko, které stále trůnilo na kuchyňském stole, bylo brzy téměř plné. A že mělo velké břicho!

Radovala jsem se z klidu, který mě čekal, až odjedou mladí na dovolenou. Užívala jsem si samoty a taky jídla, kterým jsem se mohla cpát do sytosti. „Mami, budeme se stěhovat. Do svého!

Doufám, že se nezlobíš…“ ptala se mě hned po příjezdu z dovolené opatrně dcera a já měla co dělat, abych hlasitě nevýskala radostí! Měla jsem už toho společného bydlení právě dost. Ona si moje mlčení vyložila po svém a po chvilce váhání mi vysvětlila:

„Víš, Honza už to hladovění nemohl vydržet. Chce, abych mu vařila jen já. Ty jsi prý moc spořivá!“

Milada, V., 59 let, Pohořany