V období letních prázdnin, ještě když jsme chodili na střední, jsme se s partou kamarádů rozhodli zažít trochu dobrodružství.
Sebrali jsme spacáky, stany, oblečení a vyrazili na toulky po jižních Čechách. Vždy jsme si našli místo na přespání a druhý den pokračovali vlakem dál. Jednoho dne jsme se na své cestě dostali do vsi Kubova Huť, která je na prahu Boubínského pralesa. V místní hospůdce jsme poobědvali a svěřili se místním, že chceme přespat v Boubínském lese. „Zbláznili jste se?“ křikl na nás jeden starší pán od vedlejšího stolu. „Vy nevíte co se povídá?“ přidal se další. „Jestli si potřebujete něco dokázat, klidně tam jděte!“ dovršil své varování třetí.
Sešli jsme z cesty
Ačkoliv jsme se začali trochu bát, i přesto jsme se rozhodli, že v lese přespíme. Ještě za bílého dne jsme vešli do lesa a procházeli se jím. Snažili jsme se jít podle turistických značek, abychom se neztratili, ale dostávali jsme se jen hlouběji a hlouběji. Začali jsme mít strach. Všichni do jednoho. Přispělo k tomu i strašidelné okolí. Trouchnivějící větve spadaných stromů porostlých mechem, stále přítomné šero, jelikož husté koruny stromů nedovolily vstoupit slunečním paprskům, strašidelně zkroucené kmeny. I když byl den, nepříjemný pocit z lesa nabýval na síle u všech z nás.
Stanování na louce
Dodávali jsme odvahu jeden druhému a nakonec se dohodli, že přeci jen přespíme mimo les. S blížící se tmou jsme postavili stany na přilehlé louce a při pití čaje z termosky jsme mluvili o dojmech z lesního království. Po celou dobu jsme vnímali nezvyklé ticho a tmavé obrysy stromů nám na odvaze nepřidávaly. Když jsme se rozhodli jít spát, byla skoro půlnoc. Nemohla jsem dlouho usnout. Stále jsem se musela soustředit na mrtvolné ticho, které nás obklopovalo. Ani nevím, kdy jsem nakonec usnula a vůbec už si nemůžu vzpomenout, co mě probudilo.
Děsivé zvuky
Byla jsem celá zpocená a srdce mi bušilo strachy jako o závod. Zmateně jsem se posadila a poslouchala, co bylo příčinou mého probuzení, když jsem si náhle všimla, že můj kamarád, který spal vedle mě, je také vzhůru a poslouchá. „Co to bylo?“ zeptala jsem se ho. Chvilku jsme tiše seděli a hleděli do neproniknutelné tmy, když se znovu ozvaly ty hlasy. Jakoby obklopovaly celý náš stan. Tichý šepot a pomalé krůčky. Děsivé na tom bylo, že nezněly vůbec lidsky.
Tři stíny
Váhavě jsem sáhla po zipu u stanu. Když jsme vylezli ven, nikde nikdo nebyl. Po chvilce se rozepnuly i sousední dva stany a z nich vylezli stejně vyděšení kamarádi. „Slyšeli jste to?!“ ptali se nás. S baterkami v ruce jsme prozkoumávali celé okolí. Když potom jeden z nás ukázal vyděšeně na kraj lesa, zahlédli jsme ve svitu měsíce podivné stíny. Krve by se v nás nikdo nedořezal. Do svítání jsme už nezamhouřili oči. V šest ráno jsme se sbalili a utíkali rychle pryč.
Jana P. (57), jižní Čechy
