Můj velký sen o rodině a dětech se mi splnil jen částečně, když jsme si osvojili malou holčičku. Jakmile ale vyrostla a dozvěděla se pravdu, přišly krušné chvíle.

Po miminku jsem toužila už od střední školy. Představovala jsem si, jak si najdu hodného muže a jak pro mě naše rodina bude vším. To by mi v životě bohatě stačilo ke štěstí. Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsem si to vysnila.

S prvním manželem jsme se sice měli rádi, ale protože se nám dlouho nedařilo počít potomka, ztratili jsme oba trpělivost. Rozvedli jsme se a mě pak bolelo u srdce, když se můj bývalý zakrátko znovu oženil a jeho nová žena brzy čekala dítě.

Chyba byla na mojí straně

Svého druhého muže, Kamila, jsem si našla po dvou letech od rozvodu. Hned na začátku jsme si řekli, že budeme trpěliví a příroda nás za to snad jednou odmění. Ani nyní se mi ale bohužel nedařilo otěhotnět.

Lékařská vyšetření, která jsem podstoupila, ukázala, že chyba je na mé straně. Zdrtilo mě to a navrhovala jsem Kamilovi rozvod, ale on řekl, že ode mě neodejde. Přesvědčil mě, abychom nějaké děťátko adoptovali.

Po složitých procedurách jsme nakonec doma přivítali malou Janičku. Rozhodli jsme se, že jí vybudujeme ten nejkrásnější domov, jaký mohou rodiče svému dítěti poskytnout. Prožila s námi šťastné dětství a zvládli jsme i období dospívání.

Často jsme se s Kamilem radili, kdy přijde ta pravá chvíle, abychom Janě řekli pravdu o její adopci. Odkládali jsme to ale bohužel tak dlouho, až se to jednoho dne už plnoletá dcera dozvěděla sama!

Doufali jsme, že čas vše napraví

Jana zjistila pravdu náhodně, když se nechtěně podřekla moje matka, u které byla na návštěvě. Hned se nás začala vyptávat se zoufalým výrazem v očích.

Snažili jsme se odpovídat v klidu a po pravdě, ale pro dceru to byl natolik obrovský šok, že se cítila zrazená a podvedená. Přestala s námi mluvit a já doufala, že čas to postupně vyléčí. Bohužel nevyléčil.

Do dvou měsíců si Jana našla přítele, spíše z trucu než z lásky, a přestěhovala se k němu. S námi přerušila veškeré kontakty. Marná byla naše snaha o usmíření a nalezení nové cesty k sobě. Jana nás prostě zavrhla.

Hrozně to bolelo, protože pro nás byla opravdu vlastní dcerou. Násilím to ale vyřešit nešlo. Nezbývalo čekat, než se Jana umoudří a pochopí, co jsme pro ni opravdu znamenali.

Usmíření přinesla až smrt v rodině

Od společných známých jsme věděli, že naše adoptivní dcera čeká s přítelem dítě. Ona sama nám to nesdělila. Nevzali se, žili jen tak ve volném vztahu. Narodil se jim syn, ale Jana nás dál ignorovala.

Několikrát jsme se pokoušeli jí zavolat, ale vždy položila telefon. Tak to trvalo několik let. Do mého zborceného života pak zasáhla další tragédie. Kamil onemocněl. Měl zhoubný nádor a doktoři mu nedávali moc šancí.

I v tomhle boji jsem nakonec zůstala sama, na moje zprávy Jana nereagovala. Se svojí dcerou jsem se setkala až poté, co Kamil zemřel. Přišla na pohřeb a teprve tam jí asi došlo, kdo byl pro ni v životě důležitý.

Stála vedle mě, držela mě za ruku, brečela jako já a řekla tiše: Sbohem, tati. Po obřadu mě vzala k sobě domů a seznámila mě s přítelem. Poprvé jsem tak viděla i svého vnuka. Dnes už jsou naše vztahy normální a o minulosti nemluvíme. Mrzí mě jen, že se dceřina dodatečného vděku nedožil můj manžel.

Hana (49), Litvínov