Míváte někdy na hřbitově tísnivý pocit? Možná ho začnete mít, až si přečtete, jakou hrůzu jsem na tomto místě prožila já!

Můj manžel mi nečekaně zemřel na infarkt před sedmi lety. Byl mojí životní láskou. Potkali jsme se na vysoké škole a hned na prvním rande jsme se do sebe zamilovali. Ani ne rok nato mě požádal o roku a vzali jsme se.

Vychovali jsme spolu tři děti a prožili krásných a šťastných čtyřicet jedna let.

Podívání nad hrobem

Když Rudolf odešel, nového partnera jsem už ve svých šedesáti letech nehledala. Soustředila jsem se na to, že budu pomáhat dětem s jejich rodinami. Na hrob svého milovaného muže jsem pravidelně chodila zapálit svíčku a zanést čerstvé květiny.

Vyprávěla jsem mu o svém životě a životě našich dětí a vnoučat, jako by byl stále naživu. Jednoho zimního večera před necelým rokem jsem ale na hřbitově prožila opravdu hrůzostrašné chvíle.

Zapomenutá kabelka

Bylo už pozdě, dávno spadla tma, když jsem se vracela z návštěvy manželova hrobu. Vždy jsem tam dlouho stála a vzpomínala na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Tentokrát jsem se ale nejspíš zasnila až moc. Zapomněla jsem totiž na hřbitově kabelku. Uvědomila jsem si to až v polovině zpáteční cesty.

Náhrobní deska se rozsvítila

Hřbitov ležel na kraji městečka, dost vzdálený od posledního domu. Já jsem ale měla vždycky pro strach uděláno. Vrátit jsem se stejně musela, protože jsem v kabelce měla i doklady a peníze. Jen jsem doufala, že je tam někdo už neobjevil a nepřivlastnil si je.

Spoléhala jsem ale na to, že takhle pozdě k večeru už ke hrobům nikdo nechodí. Věděla jsem, že branka od hřbitovních dveří zůstává na noc nezamčená. Proto nebyl problém vstoupit opět mezi příbytky mrtvých a dojít k manželovu hrobu.

Kabelka tam naštěstí neporušená ležela. Zvedla jsem ji a chtěla odejít, a vtom se to stalo – z náhrobní desky zasvítil nápis!

Nohy mi zkameněly

Pak jsem zaslechla podivné duté zvuky, připomínající klepání. Mráz mi přejel po těle. Rozhlédla jsem se, jestli se mi to nezdá a jestli jsem na hřbitově sama. Po malé chvilce se zvuky ozvaly znovu. Vycházely z jednoho z vedlejších hrobů.

Vytřeštěně jsem se dívala na černou náhrobní desku. Roztřásla jsem se ještě víc, když jsem spatřila, jak se jeden z nápisů začal zvýrazňovat a po chvilce doslova zářil do okolní tmy. Chtěla jsem se dát na útěk, ale nedokázala jsem se pohnout z místa.

Jasně jsem viděla jméno, datum narození a datum úmrtí. Moje hrůza se ještě znásobila, když mi došlo, že jde o nějakého starého muže, který zemřel před měsícem.

Ochromil mě strach

Ozvalo se další klepání a já v panice vykřikla. V duchu už jsem si představovala, jak se odklopí na hrobu deska a odtud vyleze pohřbený stařec. Chtěla jsem rychle utíkat pryč, ale tělo mě vůbec neposlouchalo.

Jen jsem tam stála a čekala, až k něčemu příšernému dojde. Věděla jsem, že jsem tam opravdu sama a nikdo mi nepomůže.

Všechno se náhle utišilo

Děsivé klepání bylo stále hlasitější a častější. Celý ten zážitek trval asi jen několik minut, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Pak klepání ustalo a spolu s ním přestal zářit i nápis na náhrobní desce.

Na chvilku se mi zdálo, že slyším nějaké kroky a v tu chvíli se můj pocit strachu vystupňoval na maximum. Popadla jsem kabelku, a co nejrychleji jsem se ze hřbitova vzdalovala!

Svěřila jsem se synovi

Celou noc jsem skoro nezamhouřila oka. Pořád jsem musela myslet na to, co jsem na hřbitově prožila. Druhý den jsem o prožité hrůze vyprávěla synovi, o dcerách jsem věděla, že by mi nevěřily.

Syn se na mě také díval poněkud nevěřícně, ale pak se nabídl, že mě na hřbitov příště doprovodí. Byla jsem mu za jeho vstřícnost vděčná.

Čekalo nás překvapení

Vydali jsme se tam za dva dny, ještě odpoledne za světla. Jak jsme vstoupili na hřbitov, musela jsem se syna chytit za ruku. Vnímal, jak se celá třesu. Netušila jsem v tu chvíli, že můj zážitek bude mít ještě mrazivé pokračování.

Jak jsme došli k hrobu, ze kterého jsem předevčírem slyšela klepání, všimla jsem si jedné změny. Ten nápis, který zářil do tmy, tam vůbec nebyl! Syn si o tom všem asi myslel své, ale byl taktní a nic neříkal.

Za tmy na hřbitov už nechodím

Dodnes nevím, jak si to mám všechno vysvětlit. Raději jsem nepátrala po tom, kdo a kdy tam byl pohřbený. K manželovu hrobu dál pravidelně chodím, ale pouze za bílého dne. Po setmění by mě tam už nikdo nedostal.

Při každé návštěvě si ovšem na strašidelné chvíle vzpomenu a vždy mi po zádech přeběhne nepříjemné mrazení.

Ladislava O. (69), Havlíčkův Brod