Domů     Opravdová veselka
Opravdová veselka
7 minut čtení

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou jako poslední z pěti dětí. Na střední škole v Liberci jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká.

Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, jeho rodiče se přestěhovali z Jablonce do Olomouce.

Připadalo mi, že se celý svět spiknul proti mně a mým citům, ale byla jsem připravená za ně bojovat.

S Lubošem jsme si slíbili lásku, věrnost a také to, že po ukončení jeho vojenské služby vstoupíme do manželského svazku. Nastoupila jsem v Jablonci do práce a dobu čekání na svého milovaného jsem si krátila různými zájmy.

Kromě zaměstnání jsem se věnovala práci s dětmi jako pionýrská vedoucí, chodila jsem i do tanečního kroužku.

S mým vytouženým chlapcem jsme si psali dopisy a po každé výplatě jsem se sebrala a odjela za svým „milovaným vojínem“ alespoň na jeden víkend do Olomouce, kde sloužil. Trvalo to více než rok a naše láska přinesla své ovoce ve formě čekání miminka.

Do konce Lubošovy vojny scházelo ještě několik měsíců a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme dříve.

Bylo třeba si pospíšit, protože jsem se dozvěděla, že v půlce května odjíždí jeho útvar na nějaké tříměsíční velké cvičení, ze kterého by se v žádném případě Luboš nemohl uvolnit.

Za další tři měsíce by už následky naší lásky byly jasně viditelné a v té době se to jaksi neslučovalo s dobrými mravy…

Pustili jsme se do řešení. Luboš si měl zařídit opušťák a dohodli jsme se, že nejprve zajedeme do Olomouce, kde mě představí svým rodičům. Ti mě zatím znali jen z dopisů. Společně jim oznámíme tu skvělou novinku, že se chceme 10.května vzít.

Přijela jsem do Olomouce, odkud jsme měli pokračovat do Olomouce, jenže nastala komplikace. Luboš tam byl, ale měl pouze vycházku, onen opušťák nedostal. Oznámil mi, že mě jeho rodiče v Olomouci čekají.

Nebyl čas na dlouhé přemýšlení a proto jsem cestovala dál sama. Žádat o ruku svého budoucího manžela jsem tak šla vlastně bez něj, naštěstí to v Olomouci dopadlo skvěle. Lubošovi rodiče byli neuvěřitelně přátelští, dobrosrdeční a milí.

Líbila jsem se jim, souhlasili se svatbou i s jejím průběhem – to znamená malý, skromný a tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Odehrát se vše mělo u nás v Jablonci.

Celá příprava na svatbu nebyla nijak náročná. V naší velké rodině se to kvalifikovalo jako „menší oběd“. Moje maminka má klidnou povahu a tak z toho nedělala žádnou vědu.

Rozhodla se pro slepičí polévku, pečené kuře, brambory a abychom měli něco v záloze, upečeme ještě nějaké řízky a připravíme bramborový salát. Starší bratři už byli ženatí a sestry vdané.

Každý z nich měl za sebou malou a tichou svatbu, bez přítomnosti ostatních sourozenců – jen jsme si vzájemně pomáhali, když bylo zapotřebí.

Finančních prostředků bylo tehdy málo, u každého dominovaly prázdné peněženky a navíc v té době se nekladl žádný důraz na obrovské a honosné hostiny.

Blížil se ten velký den, na který měli přijet jen rodiče mého Luboše a jeho jediný bratr. Z mé strany to rovněž měli být rodiče, sestra s manželem jako svědci… a samozřejmě my dva. Jiná sestra mi přišla pomoci s vařením a přípravou stolu pro devět lidí.

Desátý květen byl tady! Ráno přijeli můj budoucí tchán s tchyní, přivezli víno a svatební dort. Nádavkem s nimi přijeli ještě dva lidé navíc – Lubošův kmotr a babička. Naši otcové si hned padli do oka a rozuměli si, jako by se znali odedávna.

Prohlásili, že „dobří lidé se vždycky vejdou“ – tehdy ještě netušili, jak velkou pravdu předpovídají. Svatební obřad byl krátký, důstojný a srdečný.

Měla jsem na sobě vlastnoručně ušité svatební šaty, které společně s netradiční červenou kyticí karafiátů budily údiv. Manžel byl v obleku, který mu koupili rodiče, v narychlo předělaných a hodinu před svatbou zužovaných kalhotách. Vypadal skvěle.

Na radnici jsme šli všichni pěšky, ale zpátky nás odvezl autem můj strýček, kterého jsme samozřejmě hned pozvali ke stolu.

V třípokojovém bytě, v poměrně velkém obýváku, se mohla začít hostina se slavnostním přípitkem – a už s šestnácti osobami, protože přibyli „řidič“ strýček i s tetou a moje kamarádka fotografka, která přišla s manželem.

Ještě jsme ani nedojedli polévku, když se poprvé otevřely dveře a v nich stály kolegyně z práce, na čele s vedoucím. Židle, skleničky a talířky začaly přibývat.

O něco později přiběhli moji soukmenovci z tanečního kroužku a za další hodinu se objevily i děti, které jsem měla na starosti jako pionýrská vedoucí.

To už jsme si museli různé vybavení – například židle a skleničky – půjčovat od sousedů a ti samozřejmě rovněž přišli blahopřát. Moje čtyři nejlepší kamarádky z dětství si nenechaly ujít příležitost spatřit mého manžela a dvě z nich se dostavily i s dětmi.

No a co by to bylo za sourozence, kdyby nebyli zvědaví na svého nového švagra. Přišli všichni, kteří byli momentálně v Jablonci – s manžely, manželkami a malými dětmi. Byl nás zkrátka plný byt, ale i chodba.

Všude samá sklenička, příbory a neuvěřitelný nepořádek. Křik a smích se rozléhaly po celém domě. Ani sousedům ani přítomným to však nijak nevadilo…

Kolik nás to vlastně bylo? Kolik lidí se otočilo v jednom pokoji a v celém bytě? Občas jsme to při vzpomínkách na svatbu chtěli s Lubošem spočítat, ale nikdy jsme se neshodli na jednom stejném čísle.

Stále jsem vděčná svým sourozencům za pomoc, vždyť jedna ze sester byla v době hostiny rovněž těhotná, dokonce v sedmém měsíci. V tomto stavu dokázala uvařit nespočetné množství káv, umýt desítky skleniček, talířů a dalšího nádobí.

Dodnes jsem se pořádně nedozvěděla, kdo přinesl pekáč čerstvě upečených buchet, demižón vína, láhev slivovice, košík koláčků nebo mísu domácí pomazánky. Nikdo nepřišel s prázdnou, každý chtěl být „při tom“.

Bylo skutečně stále co jíst a pít, ať u stolu, ve stoje, v sedě, dokonce i na zemi. Snědlo a vypilo se opravdu všechno.

Panovala veselá nálada a málokdo zaregistroval, že časně ráno utíkal můj Luboš na nádraží, aby mohl opět plnit svoji „vlasteneckou povinnost“.

Svatba byla skutečně neopakovatelná, bláznivá, kuriózní a s velkým počtem lidí, kteří se s námi přišli spontánně podělit o naše momentální štěstí.

S jistotou vím, že naše svatební hostina byla fantastická, plná smíchu, radosti, zpěvu… ale hlavně bohatá na lásku a přátelství.

Na konci září, v den skončení Lubošovy vojny, jsem se přestěhovala do Olomouce, kde si můj manžel s pomocí rodičů vyjednal práci s bytem.

Společně jsme pak v manželství prožili krásného čtvrt století, vychovali syna a dceru a často se navštěvovali s oběma rodiči. Do Jablonce jsme jezdili i přes velkou vzdálenost jednou do měsíce, někdy i dvakrát.

Dnes je mi skoro šedesát a prohlížím si svatební fotografie, které tehdy pořizovala moje kamarádka. Zmocňuje se mě nostalgie a do očí mi vstupují slzy dojetí.

Ne všichni, kteří se tehdy té báječné hostiny zúčastnili, jsou tu dnes s námi, někteří už odešli na cestu, ze které se nikdo nevrací.

S Lubošem ale budeme vždycky rádi vzpomínat, jak se naše původně plánovaná malá tichá svatba změnila v úžasnou oslavu lidské sounáležitosti…

Anna (59), Olomouc

Související články
3 minuty čtení
Moje úžasná kočička Didi mě léta provázela životem. Ve chvíli, kdy cítila, že brzy nadejde její čas, se postarala o svého nástupce. Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička Didi se u nás rychle zabydlela. Rázem byla paní domu ona. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si dokonce čerst­vou vodu z kohoutku. Dlouhých osmnáct let
3 minuty čtení
Dokud mě zvala k sobě domů, líbilo se mi to. Hostila mě a mejdany u ní byly fajn. Jenže pak jednou chtěla totéž po mně. A to se mi nelíbilo. Po skončení střední školy jsme si s kamarádkou Hanou řekly, že se budeme i nadále vídat a navštěvovat se. Ona si záhy našla přítele, ke kterému se nastěhovala. Měl hezký, velký byt na kraji našeho města. Já si našla malou garsonku, kde jsem bydlela většino
2 minuty čtení
Partnera je třeba dobře poznat, než si slíbíte lásku na celý život. Kdybych to tak věděla dřív, než jsem bezhlavě řekla ANO dvěma ničemům. S manželem jsme se rozvedli v době, kdy děti chodily ještě na základní školu. Můj muž byl opilec, dokázal propít celou výplatu hned první den − a pak tahal peníze ze mě. Pořád jsem si někde půjčovala, až jsem konečně v sobě nešla sílu podat žádost o rozvo
3 minuty čtení
V kurzu němčiny, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Naše setkání pokračovala i mimo kurz, zakrátko jsme tvořili šťastný pár. S kamarádkou Marcelkou jsme před několika lety byly na nákupu v Německu. V obchodě jsme viděly, jak se nějaký muž snaží domluvit s prodavačkou ohledně reklamace. Pán moc německy neuměl, moje a kamarádky němčina sice taky nebyla žádná sláva, ale snažily j
3 minuty čtení
Cítila jsem se strašně zbytečná, seděla jsem celé dny doma a nudila se. Musela jsem něco vymyslet. Byl to ale nejhloupější nápad v mém životě. Dobře jsem se vdala. Krásný dům, pracovitý muž, žádné povinnosti, to byl můj život. Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Manžel Lukáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času jako já, takže jsem většinu času byla sama.
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Duch na útěku: Příběh, kde se role oběti a pronásledovatele obrátily
enigmaplus.cz
Duch na útěku: Příběh, kde se role oběti a pronásledovatele obrátily
Dětská zvídavost je nesmírná. Ale co když se tříleté dítě rozhodne prozkoumat něco, co nemá žádné fyzické tělo? To se stalo Američance Diane Davis, jejíž setkání s nadpřirozenou entitou bylo jiné než
Vytáhli Sověti strůjce svých vesmírných úspěchů přímo z gulagu?
historyplus.cz
Vytáhli Sověti strůjce svých vesmírných úspěchů přímo z gulagu?
„Úchvatné!“ honí se hlavou Sergeji Koroljovovi, když zpoza ohradníku sleduje zkušební start německé rakety V-2. V říjnu 1945 sovětský konstruktér vidí vzlétnout velkou raketu vůbec poprvé v životě. Při pohledu na kolos stoupající k nebesům si uvědomí, že přesně tohle je cesta, jak dosáhnout dosud neuskutečněného a vynést člověka do vesmíru…   Američané měli Wernhera
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Čeští vědci „přesvědčili“ kmenové buňky tvořit zubní tkáň
21stoleti.cz
Čeští vědci „přesvědčili“ kmenové buňky tvořit zubní tkáň
Často propíraným tématem poslední doby je léčba kmenovými buňkami. Jedná se o nediferencované buňky, které je možné získat třeba z tukové tkáně a které mají hojivé schopnosti, jichž lze za určitých ok
7 kroků, jak pečovat o pleť v horkém létě
nejsemsama.cz
7 kroků, jak pečovat o pleť v horkém létě
Léto je pro pleť výzvou – více slunce, tepla i potu, a přesto toužíte po zářivém vzhledu, svěžesti a hydrataci. Co zařadit do každodenní rutiny? V létě se pravidla každodenní péče o pleť mění. Pleť je vystavena vysokým teplotám, UV záření a suchu a make-up vydrží přece jen o trochu méně. Máme pro vás tipy
Objevte lokality, o nichž se říká, že mají léčivou moc
epochanacestach.cz
Objevte lokality, o nichž se říká, že mají léčivou moc
V Česku nalezneme nepočítaně míst s magickou energií. Zde jsou další z nich, která mají prý dokonce až léčivou moc! Nedokončený chrám dobije baterky V Panenském Týnci v okrese Louny má původně stát velkolepá stavba chrámu, ta však zůstává nedokončena. Přesto místo i nadále láká mnoho lidí a je důkazem, že není nutná přepychová výzdoba
V Monopolech se hrálo o svobodu
epochalnisvet.cz
V Monopolech se hrálo o svobodu
Zajatí britští letci se snaží nedat najevo svou radost. Právě k nim do německého zajateckého tábora doputoval zvláštní dárek – desková hra Monopoly. Nemá jim posloužit jen k ukrácení času. Pomůže jim k útěku.   „Je vaší povinností pokusit se o útěk ze zajetí,“ vtloukali britským vojákům do hlavy při výcviku. Někteří z nich, většinou letci, dostávali za druhé
Skončí Aneta Krejčíková brzy na mizině?
nasehvezdy.cz
Skončí Aneta Krejčíková brzy na mizině?
Po rozchodu s tělocvikářem Ondřejem Rančákem (40) se těšila na nový začátek. Jenže teď prý Aneta Krejčíková (34) začíná svých činů pomalu litovat. Je to teprve pár měsíců, co se rozhodla pro rázný kro
Moje stará kočička za sebe přivedla náhradu
skutecnepribehy.cz
Moje stará kočička za sebe přivedla náhradu
Moje úžasná kočička Didi mě léta provázela životem. Ve chvíli, kdy cítila, že brzy nadejde její čas, se postarala o svého nástupce. Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička Didi se u nás rychle zabydlela. Rázem byla paní domu ona. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si
Zapékaný kozí sýr s jablkem a ořechy
tisicereceptu.cz
Zapékaný kozí sýr s jablkem a ořechy
S kozím sýrem Ivana Anderlová dokáže přímo čarovat. Zkuste i vy vykouzlit naprosto báječný pokrm podle jejího receptu. Ingredience 200 g kozího sýru 2 celozrnné bagetky nebo chléb 1 jablko ol
Sofistikované vrstvení
iluxus.cz
Sofistikované vrstvení
Ve světě módy platí jedno pravidlo: styl je způsob, jak říci světu, kdo jste – bez jediného slova. A právě sofistikované vrstvení šperků se stává nástrojem sebevyjádření, který oslavuje individualitu,
Gladiátoři: Život a smrt šampionů starověké arény
epochaplus.cz
Gladiátoři: Život a smrt šampionů starověké arény
Představte si dunění davu, ostrý lesk oceli a vůni krve mísící se s prachem v rozpálené aréně. Právě zde, v srdci Římské říše, se psaly osudy mužů, kteří byli zároveň obdivováni i odsuzováni – gladiátorů. Tito bojovníci, vhození do mlýnku na maso pro zábavu mocných a lidu, vedli život plný protikladů. Měli sice špičkovou lékařskou