Domů     Opravdová veselka
Opravdová veselka
7 minut čtení

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou jako poslední z pěti dětí. Na střední škole v Liberci jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká.

Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, jeho rodiče se přestěhovali z Jablonce do Olomouce.

Připadalo mi, že se celý svět spiknul proti mně a mým citům, ale byla jsem připravená za ně bojovat.

S Lubošem jsme si slíbili lásku, věrnost a také to, že po ukončení jeho vojenské služby vstoupíme do manželského svazku. Nastoupila jsem v Jablonci do práce a dobu čekání na svého milovaného jsem si krátila různými zájmy.

Kromě zaměstnání jsem se věnovala práci s dětmi jako pionýrská vedoucí, chodila jsem i do tanečního kroužku.

S mým vytouženým chlapcem jsme si psali dopisy a po každé výplatě jsem se sebrala a odjela za svým „milovaným vojínem“ alespoň na jeden víkend do Olomouce, kde sloužil. Trvalo to více než rok a naše láska přinesla své ovoce ve formě čekání miminka.

Do konce Lubošovy vojny scházelo ještě několik měsíců a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme dříve.

Bylo třeba si pospíšit, protože jsem se dozvěděla, že v půlce května odjíždí jeho útvar na nějaké tříměsíční velké cvičení, ze kterého by se v žádném případě Luboš nemohl uvolnit.

Za další tři měsíce by už následky naší lásky byly jasně viditelné a v té době se to jaksi neslučovalo s dobrými mravy…

Pustili jsme se do řešení. Luboš si měl zařídit opušťák a dohodli jsme se, že nejprve zajedeme do Olomouce, kde mě představí svým rodičům. Ti mě zatím znali jen z dopisů. Společně jim oznámíme tu skvělou novinku, že se chceme 10.května vzít.

Přijela jsem do Olomouce, odkud jsme měli pokračovat do Olomouce, jenže nastala komplikace. Luboš tam byl, ale měl pouze vycházku, onen opušťák nedostal. Oznámil mi, že mě jeho rodiče v Olomouci čekají.

Nebyl čas na dlouhé přemýšlení a proto jsem cestovala dál sama. Žádat o ruku svého budoucího manžela jsem tak šla vlastně bez něj, naštěstí to v Olomouci dopadlo skvěle. Lubošovi rodiče byli neuvěřitelně přátelští, dobrosrdeční a milí.

Líbila jsem se jim, souhlasili se svatbou i s jejím průběhem – to znamená malý, skromný a tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Odehrát se vše mělo u nás v Jablonci.

Celá příprava na svatbu nebyla nijak náročná. V naší velké rodině se to kvalifikovalo jako „menší oběd“. Moje maminka má klidnou povahu a tak z toho nedělala žádnou vědu.

Rozhodla se pro slepičí polévku, pečené kuře, brambory a abychom měli něco v záloze, upečeme ještě nějaké řízky a připravíme bramborový salát. Starší bratři už byli ženatí a sestry vdané.

Každý z nich měl za sebou malou a tichou svatbu, bez přítomnosti ostatních sourozenců – jen jsme si vzájemně pomáhali, když bylo zapotřebí.

Finančních prostředků bylo tehdy málo, u každého dominovaly prázdné peněženky a navíc v té době se nekladl žádný důraz na obrovské a honosné hostiny.

Blížil se ten velký den, na který měli přijet jen rodiče mého Luboše a jeho jediný bratr. Z mé strany to rovněž měli být rodiče, sestra s manželem jako svědci… a samozřejmě my dva. Jiná sestra mi přišla pomoci s vařením a přípravou stolu pro devět lidí.

Desátý květen byl tady! Ráno přijeli můj budoucí tchán s tchyní, přivezli víno a svatební dort. Nádavkem s nimi přijeli ještě dva lidé navíc – Lubošův kmotr a babička. Naši otcové si hned padli do oka a rozuměli si, jako by se znali odedávna.

Prohlásili, že „dobří lidé se vždycky vejdou“ – tehdy ještě netušili, jak velkou pravdu předpovídají. Svatební obřad byl krátký, důstojný a srdečný.

Měla jsem na sobě vlastnoručně ušité svatební šaty, které společně s netradiční červenou kyticí karafiátů budily údiv. Manžel byl v obleku, který mu koupili rodiče, v narychlo předělaných a hodinu před svatbou zužovaných kalhotách. Vypadal skvěle.

Na radnici jsme šli všichni pěšky, ale zpátky nás odvezl autem můj strýček, kterého jsme samozřejmě hned pozvali ke stolu.

V třípokojovém bytě, v poměrně velkém obýváku, se mohla začít hostina se slavnostním přípitkem – a už s šestnácti osobami, protože přibyli „řidič“ strýček i s tetou a moje kamarádka fotografka, která přišla s manželem.

Ještě jsme ani nedojedli polévku, když se poprvé otevřely dveře a v nich stály kolegyně z práce, na čele s vedoucím. Židle, skleničky a talířky začaly přibývat.

O něco později přiběhli moji soukmenovci z tanečního kroužku a za další hodinu se objevily i děti, které jsem měla na starosti jako pionýrská vedoucí.

To už jsme si museli různé vybavení – například židle a skleničky – půjčovat od sousedů a ti samozřejmě rovněž přišli blahopřát. Moje čtyři nejlepší kamarádky z dětství si nenechaly ujít příležitost spatřit mého manžela a dvě z nich se dostavily i s dětmi.

No a co by to bylo za sourozence, kdyby nebyli zvědaví na svého nového švagra. Přišli všichni, kteří byli momentálně v Jablonci – s manžely, manželkami a malými dětmi. Byl nás zkrátka plný byt, ale i chodba.

Všude samá sklenička, příbory a neuvěřitelný nepořádek. Křik a smích se rozléhaly po celém domě. Ani sousedům ani přítomným to však nijak nevadilo…

Kolik nás to vlastně bylo? Kolik lidí se otočilo v jednom pokoji a v celém bytě? Občas jsme to při vzpomínkách na svatbu chtěli s Lubošem spočítat, ale nikdy jsme se neshodli na jednom stejném čísle.

Stále jsem vděčná svým sourozencům za pomoc, vždyť jedna ze sester byla v době hostiny rovněž těhotná, dokonce v sedmém měsíci. V tomto stavu dokázala uvařit nespočetné množství káv, umýt desítky skleniček, talířů a dalšího nádobí.

Dodnes jsem se pořádně nedozvěděla, kdo přinesl pekáč čerstvě upečených buchet, demižón vína, láhev slivovice, košík koláčků nebo mísu domácí pomazánky. Nikdo nepřišel s prázdnou, každý chtěl být „při tom“.

Bylo skutečně stále co jíst a pít, ať u stolu, ve stoje, v sedě, dokonce i na zemi. Snědlo a vypilo se opravdu všechno.

Panovala veselá nálada a málokdo zaregistroval, že časně ráno utíkal můj Luboš na nádraží, aby mohl opět plnit svoji „vlasteneckou povinnost“.

Svatba byla skutečně neopakovatelná, bláznivá, kuriózní a s velkým počtem lidí, kteří se s námi přišli spontánně podělit o naše momentální štěstí.

S jistotou vím, že naše svatební hostina byla fantastická, plná smíchu, radosti, zpěvu… ale hlavně bohatá na lásku a přátelství.

Na konci září, v den skončení Lubošovy vojny, jsem se přestěhovala do Olomouce, kde si můj manžel s pomocí rodičů vyjednal práci s bytem.

Společně jsme pak v manželství prožili krásného čtvrt století, vychovali syna a dceru a často se navštěvovali s oběma rodiči. Do Jablonce jsme jezdili i přes velkou vzdálenost jednou do měsíce, někdy i dvakrát.

Dnes je mi skoro šedesát a prohlížím si svatební fotografie, které tehdy pořizovala moje kamarádka. Zmocňuje se mě nostalgie a do očí mi vstupují slzy dojetí.

Ne všichni, kteří se tehdy té báječné hostiny zúčastnili, jsou tu dnes s námi, někteří už odešli na cestu, ze které se nikdo nevrací.

S Lubošem ale budeme vždycky rádi vzpomínat, jak se naše původně plánovaná malá tichá svatba změnila v úžasnou oslavu lidské sounáležitosti…

Anna (59), Olomouc

Související články
2 minuty čtení
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada mi spadla dolů závistí. Už čtyři roky jsem byla v důchodu
4 minuty čtení
Když jsme se poznali, byl to akční muž a mně to imponovalo. Horské túry, cyklovýlety, běžky, věděla jsem, že s ním se nudit nebudu. Ataky že ne. Jen jsem tehdy ještě netušila, že jeho „akčnost“ bude jednou totálně určovat celý náš život. Dovolené nevyjímaje, takže u moře si s ním nikdy nelehnu. Ne, že bych byla lenoch Už od mládí jsem vrcholově sportovala. Od starších žákyň jsem hrála záv
3 minuty čtení
Svatební den mé sestřenice, na který jsem se tak těšila, byl jako zlý sen. Viděla jsem, co jsem určitě vidět nechtěla. Naše rodina je rozesetá po celé Evropě. Jedna moje sestra žije v Německu, druhá v Itálii. Dokonce i můj bratranec se přiženil do Norska. Jen já a má sestřenice Mirka jsme zůstaly v Čechách. Soudržná rodina V naší rodině je samozřejmostí, že když se někdo bere, jedná se ob
4 minuty čtení
Nikdy by mě nenapadlo, že největší potvoru v životě si pustím k tělu sama. A ještě s úsměvem. Vůbec mě nenapadlo, že se mi tohle stane. Ta osoba mi vlezla do domu, do hlavy i do srdce a pak všechno vybrala, vycucala, a ještě mě obvinila, že jsem nevděčná. Ne, nepíšu o chlapovi. Ti vás většinou zradí úplně jednoduše. Začalo to nevinně Ale ženská? Ta si dá na čas. Znáte to, najednou se vám
5 minut čtení
Když jsem ji viděla poprvé po letech, poznala jsem ji hned. Ten krok, to držení těla, hlava vztyčená, jako by celý svět patřil jen jí. Zdena. Když vás někdo osloví v čekárně u ortopeda a tváří se, že jste jehodávná srdcovka, nedá se hned říct: „Ne, díky, znám tě až moc dobře“. Navíc kdo zná dlouhé chvíle v čekárnách, dá mi jistě za pravdu, že je člověk vděčný, když si tam může popovídat s kýmko
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Udělala jsem největší chybu svého života
nejsemsama.cz
Udělala jsem největší chybu svého života
S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
enigmaplus.cz
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
Historie je plná nevyřešených záhad, a jedna z nich se odehrála na malém ostrově u pobřeží Severní Karolíny. V roce 1587 zde byla založena anglická kolonie Roanoke s cílem připravit půdu pro další osa
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
21stoleti.cz
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
V říši hmyzu vědci objevili zcela neobvyklou strategii rozmnožování, která jakoby snad ani nepocházela z tohoto světa. Královny středomořských mravenců druhu Messor ibericus totiž dokážou produkovat s
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
epochalnisvet.cz
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
Rychlá pomoc v případě, že domácnost navštíví finanční výdaje, s nimiž nikdo dopředu nepočítal. Ano, taková je online cesta, díky které rozhodně není nutné chodit na pobočku nebo vyřizovat časově náročný telefonický rozhovor. Stačí jen základní osobní údaje, ve hře není dlouhá zpověď nebo kontakt mezi čtyřma očima. Chcete znát všechna důležitá čísla, abyste měli jasnější představu
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
nasehvezdy.cz
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
Po rozvodu s producentem Rudolfem Merknerem (53), se kterým má syna Theodora (11), je herečka ze seriálu ZOO Nové začátky sama. Nějaké to rande prý už sice proběhlo, ale žádný chlap do života se n
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
iluxus.cz
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
Tokio se chystá na jednu z nejambicióznějších stavebních proměn své historie. Investice ve výši 5,8 miliardy dolarů přetvoří areál bývalého rybího trhu Tsukiji v ultramoderní čtvrť s celkovou podlažní
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
tisicereceptu.cz
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
Období medvědího česneku se blíží, proto by byla škoda ho promeškat. Máme pro vás totiž chutné recepty z této jarní bylinky. Bylinkové máslo Do mixéru dejte 250 g změklého másla, 60 g medvědího
Kvůli muži na mě zanevřela
skutecnepribehy.cz
Kvůli muži na mě zanevřela
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
epochaplus.cz
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
Zatímco o egyptských pyramidách ví dnes už každé malé dítě, ty v Peru stále stojí tak trochu na okraji zájmu běžných turistů i milovníků historie. Navíc pokud je někdo spatří poprvé, jen stěží se ubrání zklamání. Vypadají totiž jako kopce nahnědlé hlíny. Přesto se pod nánosem staletí skrývají fascinující svědectví o vyspělých kulturách, které předcházely
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
historyplus.cz
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
„Postarejte se o něj!“ křikne lodní důstojník na mladou stevardku a do náručí jí vloží dítě. Žena je oběma rukama obejme a v záchranném člunu začnou klesat. Titanic se v tu dobu už nebezpečně naklání na příď. Píše se 15. duben 1912 a údajně nepotopitelný parník jde po nárazu do ledovce ke dnu. Z více