Zdravá soutěživost je dobrou motivací. Ale nenaplněná osobní ambice rodičů je to nejhorší, co může dětské sportovce nebo umělce potkat.
Zažila jsem hodně zmařených talentů jen proto, že rodiče nebyli k dětem dostatečně vnímaví a trpěliví. Jedna maminka kvůli tomu dokonce skončila u soudu. Pár let jsem dělala organizační a administrativní výpomoc trenérce začínajících tanečníků. Šlo o malý místní klub s vyhlídkami na úspěch na krajské, případně i celostátní úrovni. Některé děti byly více pohybově nadané, jiné méně, ale do klubu chodily moc rády všechny. Aby ne, trenérka přesně věděla, jak je motivovat, aby se dokázaly uvolnit a cítit hudbu, kdy a jak je přitáhnout k přísnějšímu tréninku. A vždycky se řídila heslem, že pochvalu si zaslouží všichni, kdo se opravdu snaží. Brzy se ukázalo, kdo má na sólová vystoupení a kdo bude skvělý ve skupinových formacích. Děti měly radost, že jim to všem dohromady klape, nikdo nikomu nezáviděl jeho pozici.
Pořád hledala problém
Mezi nejšikovnější dívky patřily dvě velké kamarádky Martina a Iveta. Holky se střídaly v sólech s tím, že tomu tak bude i při soutěžích, a vůbec jim to nevadilo. Zdálo se, že i jejich matky se přátelí, ale maminka Ivety byla víc ambiciozní, snažila se dceru jako obvykle prosazovat na úkor ostatních (a to i proti vůli dcery) a stále častěji s trenérkou řešila nějaký „problém“. Tu se jí nelíbilo, že sólistky mají stejný kostým jako ostatní a přimlouvala se za okázalejší modely. Jindy si stěžovala, že sólové úseky jsou moc krátké a nedají dostatečně vyniknout umu tanečnic, a nakonec jí nevyhovoval ani fakt, že se holky v sólech střídají. Trenérka – bohatě zkušená i v psychologii dospělých – se snažila najít bezkonfliktní východisko: „Nervozita nespokojené ambiciozní matky je to poslední, co před soutěží potřebujeme,“ říkávala. „Jakýkoli nesoulad děti rychle vycítí a naruší to jejich pohodu i výkon.“ A tak přece jen trochu odlišila kostýmy a choreografii upravila tak, aby sóla tančily obě dívky synchronně. Kdyby totiž byla nucená vybrat jen jednu z nich, Ivetka by to nebyla, protože Matinka byla trochu šikovnější.
Myslela na jediné
Trenérčino šalamounské řešení přineslo úspěch. Obě sólistky dokonce sklidily potlesk a nadšené výkřiky uprostřed vystoupení. Rodiče fandily jako o život. Z krajského kola náš klub postoupil do celostátního, které se konalo za týden. Radost hnala děti do dalšího trénování. Chtěly být lepší a dřely. Trenérka všem ještě víc vyšperkovala kostýmy, ambiciozní maminka prosadila i výraznou kosmetiku. Iveta s Martinou ještě každou volnou chvíli dopilovávaly taneční variace a zářily společným štěstím. Domluvily si, že do Prahy pojede Martina s Ivetou a její maminkou autem a noc před tím u nich přespí. Na vrcholné vystoupení do Prahy se připravila i maminka Ivety. Zjistila, že bohatě sponzorovanou soutěž bude natáčet televize a dozvěděla se také, že v porotě zasednou profíci, kteří si na soutěžích občas vyberou nové talenty do svých renomovaných skupin. Budoucnost své Ivety viděla jasně – musí zaujmout a prosadit se do lepšího klubu. Byla přesvědčená, že její Iveta na to má a rozhodla se, vyčistit jí parket od případné konkurence. Tahle vize jí tak nadchla, že prakticky nedokázala myslet na nic jiného.
V ohrožení
V pražské hale byla nervozita cítit už při zkouškách, ale to nejhorší přišlo až těsně před zahájením soutěže. Martinka se začala cítit špatně, bylo jí na omdlení a vzpomněla si, že si měla už před hodinou píchnout svou pravidelnou dávku inzulínu. Trenérka jí běžela na pomoc – podle jejích pokynů jí měla z batohu přinést vak s kostýmem a inzulínovým perem. Batoh prohlédla několikrát, ale vak nikde. Iveta se běžela podívat do auta, jestli tam Martině vak nevypadl, ale nic nenašla. Martinka se sesunula k zemi. Trenérka zavolala záchranku a vylíčila situaci. Pomoc naštěstí přijela rychle, dávka zabrala a Martině se ulevilo. Trenérce se podařilo se soutěžní porotou vyjednat jiné pořadí jednotlivých kategorií a naše děti nakonec i soutěžily. Sice nevyhrály, ale zažily dva úžasné okamžiky – Martina nejen že získala svůj lék, ale dokonce jako jediná sólistka zatančila. Iveta jí totiž půjčila svůj kostým se slovy – jdi ty, jsi lepší.
Byla jako v transu
O černý stín na celém příběhu se však postarala Ivetina matka. Když měla místo své dcery nalíčit Martinu, rozčílila se, zavřela se s Ivetou v šatně a seřvala jí, že je nevděčná, protože ona zařídila, aby mohla tančit sama, aby si jí profíci z poroty vybrali. Iveta na ní koukala nechápavě, a tak se matka vytasila i s tím, že Martině vak s kostýmem z tašky vytáhla u nich před odjezdem. Věděla sice, že tam má krabičku s lékem, ale myslela si, že už si dávku píchla ráno. A jak byla matka v tranzu, nevšimla si, že za jejími zády stojí trenérka a všechno slyší.
Soud kamarádky nerozdělil
Dohru to mělo nejen v rodině Ivety, která na matku na dlouho zanevřela, ale i v klubu a nakonec u soudu, protože maminka Martiny ji zažalovala za ohrožení zdraví dítěte. Iveta i Martina tancovaly dál ve svém místním klubu, ale pro profesionální dráhu si obě vybraly jiný obor. A kamarádky jsou dodnes.
Hana T. (56), Tábor
