Moje dvaaosmdesátiletá maminka je stále soběstačná a naštěstí i na svůj věk zdravá. Přesto si okolí myslí něco jiného.

Na chodbě domu, ve kterém bydlí moje maminka mě čeká její sousedka. „Nezlobte se, nic mi sice do toho není, ale vaše maminka vás potřebuje. Ona si sama už ani nenakoupí.“ Koukám na ustaranou sousedku a připadám si jako blázen.

Vždyť za maminkou chodí celá naše rodina. Pravidelně se ob den střídáme, neustále si s ní telefonujeme a skypujeme. Chodí k nám každý týden na oběd, nakupujeme jí. Proč si tedy před tou ženou připadám jako nějaký darebák, který kašle na své rodiče?

Zhoubný egoismus

Moje maminka byla vždy dost velký sobec. O nás děti se starala, jen když se jí to hodilo. Jinak se o vše musel postarat otec. Ten byl typický podpantoflák, který miloval svou rodinu a byl by pro nás všechny dýchal. A mámě její bezohlednost vždy odpouštěl.

My, děti, jsme ale matčiným chladem a nezájmem dost trpěly. Měla totiž vždy víc času pro své kamarádky než pro nás.

Vlažné vztahy

Nic se nezměnilo, ani když jsme dospěli. Vztahy s mámou byly vždy víc než vlažné. Otec s ní ale vydržel až do smrti. Když se máma stala babičkou, oznámila nám všem, že jí děti nemají říkat babi a že na jejich hlídání nebude nemá čas.

Vzaly jsme to tedy se sestrami na vědomí. Když ale zemřel otec, matka se cítila sama a začalo naše peklo.

Vyžaduje pozornost a péči

Ačkoliv matce nic není, neustále si hraje na velice nemohoucího a nemocného člověka. Celou naši rodinu terorizuje svými telefonáty, příkazy a rozkazy. Snažíme se jí vyhovět, jsme ale pod velkým psychickým tlakem. Vydírá nás a navíc pomlouvá u cizích lidí.

Stěžuje si, že se o ni vůbec nestaráme, že ji klidně necháme samotnou umřít. Už si s tím vážně nevíme rady. Sestry už to vzdaly, ale já stále cítím povinnost se o mámu postarat. Ať je jakákoli.

Jana M. Teplice