Když se narodily moje dcery, byla jsem pro ně dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Manžel pracoval jako stavební dělník a doma se moc nezdržoval. Mně nezbylo nic jiného, než se o ně sama postarat. Koníčky šly s narozením holek stranou.

Babičky a dědečkové byli sice v důchodu, ale nikdy mě nenapadlo, abych je využívala a pravidelně jim dávala hlídat vnoučata. Když řekli, že by s nimi třeba chtěli strávit víkend, holky k nim jely.

Bylo to nárazové, když chtěly obě strany a nebylo to dřív, než jim byly tři roky.

Nebyla jsem vítaná

Starší dceři Lídě se narodila dvojčata rok před mým důchodem. Byla jsem nadšená, že jsem se stala rovnou dvojnásobnou babičkou a jezdila se dívat na miminka každou volnou chvilku.

Chtěla jsem být u koupání i u krmení a nápomocná dceři prvorodičce v prvních týdnech Pepíkova a Karlíkova života. Občas jsem jí uvařila nebo vyžehlila. Jejímu muži Hynkovi to ale nebylo příjemné. Měl doma tchyni navezenou i dvakrát v týdnu.

Poznala jsem z jeho chování, že nejsem úplně vítaná a své návštěvy jsem po Lídině šestinedělí omezila. Dál jsme se vídali, ale spíš venku na procházkách nebo u mě doma.

Lída mi potvrdila, že Hynek je unavený z práce a když přijde domů, radši by byl sám s dětmi a užíval si je. Respektovala jsem to bez jakýchkoliv negativních emocí.

Chci mít čas pro sebe

Když byly dvojčatům dva roky, Hynek přišel o práci. Chvíli trvalo, než si našel novou a navíc nebyla tak dobře placená. Lída se rozhodla, že se vrátí do svého zaměstnání alespoň na zkrácený úvazek. Musela ale vyřešit hlídání pro kluky.

Jesle u nás v okolí nikde nejsou a soukromá školka, kde by je vzali, je drahá tak, že by Lída vydělávala jen na ni. Tak oslovila mě: „Mami, nepohlídala bys mi kluky dvakrát až třikrát v týdnu než je vezmou do školky?“ Moje reakce ji asi zklamala.

Ale není to přeci mou povinností. Necítím se na to. Navíc kluci a rovnou dva v tom nejaktivnějším období. Sama jsem děti nedávala hlídat a myslím, že je rodičů povinnost zajistit domácnost tak, aby vše klapalo i bez pomoci ostatních.

Žiji sama a jsem relativně zdravá, ale důchod přece není určen k hlídání vnoučat. Je k odpočinku. Zodpovědnost za vnoučata je mnohem větší než za vlastní děti. Mám strach, abych kluky vůbec uhlídala, aby se něco nestalo.

Také mám stále koníčky, zahrádku, kamarádky. Přece jsem se celé roky těšila, až budu odpočívat a užívat si volného času dokud jsem zdravá. Neříkám, že své dceři nechci pomoct, jistě to potřebuje. Ale nárazově, nebo když jsou děti nemocné. Nemůže po mně chtít, abych tři dny v týdnu Pepovi a Kájovi nahrazovala mámu.

Bojím se o vnuky

Hynkovi se to také nelíbilo. Hned na mě vystartoval, že nechápu dnešní dobu a jejich mizernou situaci. Už to prý není, jako to bylo za nás. Ale co takový mladý kluk může vědět o naší době.

Neznali jsme jednorázové pleny, myčky nádobí, automatické pračky a sušičky. Taky jsme topili dřevem a uhlím, skládali ho, pracovali s rodiči na poli. Nechci se ale s dcerou ani Hynkem dostávat do rozepří, tak si často své názory nechávám pro sebe.

Pepík a Karlík jsou hodně aktivní a rychlí. Všechno prozkoumávají a otevřou, všude vlezou a už se začali i prát o hračky. Když je hlídám, nesmím z nich spustit oči, jinak stoprocentně provedou něco sobě nebo okolí. Nechci nést zodpovědnost celé tři dny v týdnu.

To je vyšší pravděpodobnost, že je neuhlídám, než když sem tam zaskočím. Jestli jim tolik schází peníze, to raději půjdu na brigádu a vydělané peníze jim budu dávat. Je to méně rizikové, než hlídat tak často dva malé draky.

„Díky, mami, tohle jsem teda nečekala. Nemyslela jsem, že jsi tak egoistická,“ vyhrkla na mě Lída. Podle mě ale není jejich situace zas tak bezvýchodná. Stačilo by se na rok uskromnit a Lída by ani dříve do práce nemusela.

Vidím, jak neumí hospodařit s penězi, ale když něco řeknu, hned se to obrátí proti mně a mé „nechuti“ jim pomoct. Jsem opravdu tak strašná a sobecká baba, že mám z toho strach a dceři jsem pomoc odmítla?

Jindřiška V. (62), Brno