Bála jsem, že se na té svatbě zhroutím. A nejhorší bylo, když se rozezněl slavný Svatební pochod.
Udělala jsem životní chybu. Jiří se ženil, ale nekráčela jsem vedle něho. Vlekla jsem se za ním jako postřelené lesní zvířátko. Požádal mě, abych mu šla za svědka. To už mě mohl rovnou zastřelit, aby zkrátil moje trápení, bohužel zjevně celoživotní. Jak si kdo ustele, tak si lehne – říkala moje babička. Také se říkalo: Pýcha předchází pád. Byla jsem pyšná? Ne, daleko lépe mě vystihovalo přísloví „pro stromy nevidí les“. Bála jsem se, že se zhroutím. Nejděsivější zkoušku představoval Svatební pochod. Zhluboka jsem dýchala, abych se nesvalila k zemi. Zkazila bych jim veselku a mluvilo by se o tom ještě za dvacet let. Jak ta nána svědkyně narušila obřad. Kdo to zažil, umí si představit, jak těžké je předstírat, že se cítíte skvěle, když vám ve skutečnosti cosi trhá srdce na kusy.
Můj nejlepší přítel
Neměla jsem nejlepší kamarádku, měla jsem nejlepšího přítele. Byl to Jiří, můj spolužák ze základní i střední školy. S nikým jsem si tak nerozuměla. Žádný jiný mě tolik nerozesmál. Prý, že neexistuje ideální chlap. Jednoho znám. Škoda, že jsem si to uvědomila tak pozdě. Ženich a nevěsta se políbili. Musela jsem podepsat nějaké lejstro. Bylo po všem. Měla jsem na mysli jen jediné: hlavně se neopít. Byla jsem schopná hodit do sebe půl lahve vodky, pak položit ženichovi hlavu na rameno a všechno mu říct. Znala jsem se. To ne. Ne ve svatební den.
Šla jsem se opít do hospody
Nějakou dobu jsem se vydržela chovat jako dáma. Poté jsem dezertovala do blízké restaurace, zdaleka ne tak noblesní, jako byla ta předchozí. A tam jsem se zlila jako doga. Vyprávěla jsem svůj smutný příběh hostinské a myslím, že i několika štamgastům. Místo toho, aby hráli mariáš, užasle naslouchali historce o tom, že za rohem na náměstíčku na radnici se oženil ten, s nímž jsem chtěla strávit zbytek života. Což jsem pochopila až krátce před tím, než se oženil. Možná několik hodin před tím. Nebo několik dní.
Nostalgická vzpomínka
Tisíckrát, milionkrát se mi vybavovala situace, jak jsme šli s Jirkou na houby. Zdánlivě obyčejná, pro nás ale klíčová. Oba jsme sbírání hub nenáviděli. Bylo to tím, že nás oba, když jsme byli malí, nutili rodiče věčně chodit do lesa na houby. I tehdy jsme se ocitli v lese za městečkem, protože moje máma chtěla vylepšit bramboračku. Oba jsme trpěli a hrozně jsme se smáli. Cestou domů mi Jiří povídá. „My jsme tak neuvěřitelně stejní.“ Zprvu jsem nepochopila, co tím chce říct. Pokrčila jsem rameny: „No a?“ Kopl do šišky: „Nic. Jen mě napadlo, jestli bychom se neměli vzít.“ V úžasu jsem upustila maliny, které jsem si schovávala v dlani. V očích měl napsáno, že to myslí vážně. „To přece nejde, ne?“ A to byla ta moje životní chyba.
Zásadní zlom
Pak začal chodit s Ivanou. Nevěděla jsem, že je to vážné. Že je to tak vážné. Jenomže Ivana byla o dva roky starší než on a už myslela na vdávání. Než jsem stačila Jiřímu cokoli říct, už jí na radnici říkal ano. Teď už jsem musela udělat jen jedinou věc: pustit ho z hlavy. Neznám těžší úkol. Nikdo jiný mu nesahal po kotníky. Chodila jsem dokonce i k psycholožce, ta byla toho názoru, že je třeba dojít ke smíření se situací, což vyžaduje spoustu času. Tak to jsem věděla i bez ní.
Proces smíření
Uplynul rok. Proces smíření u mě probíhal docela dobře. Zatímco ještě půl roku po svatbě jsem si myslela, že nejlepší by bylo vrhnout se z mostu do řeky, v období, které mám na mysli, mi už bylo líp. Pomohlo mi, že se Jiří s Ivanou odstěhovali. Ale na druhou stranu, mohli se odstěhovat i dál. Třikrát jsme se potkali. Na premiéře v divadle, podruhé jsem je potkala na chodníku, prostě jsem je míjela – můj pokus o úsměv vyzněl asi dost uboze a za rohem jsem zahnula do hospody na panáka. Do třetice všeho dobrého jsme se potkali, a tomu snad ani nebudete věřit, na hřbitově.
Procházka mezi náhrobky
Byly Dušičky. S mámou jsme drhly žulový pomník, když jsem zaslechla povědomý hlas. Otočila jsem se a stál tam – zrovna u našeho hrobu. Usmíval se. Byl sám. Ivana nikde. Máma se hned zeptala: „Kde máš Ivanku, Jiříčku?” Řekl, že je nastydlá, že s ním na Dušičky nejela. Ulevilo se mi. Nechala jsem mámu drhnout žulu a šla s ním cestičkou mezi hroby plnými věnců a svíček ven z ponurého království mrtvých.
Osudové přiznání
Nejdřív jsme moc nemluvili. On začal, líčil bůhvíproč nějakou svou hloupou služební cestu, která mě nezajímala ani za mák. Dostala jsem vztek a zasyčela: „Fakt budeme mluvit o služební cestě do Budapešti, sakra?“ Pokrčil rameny a dostal ze sebe: „A kdybych ti řekl, že nejsem zrovna ten nejšťastnější na světě?“ Trhla jsem sebou, tohle bylo až příliš upřímné. Pokračoval: „Přece nemůžu rok po svatbě zdrhnout, připadal bych si jako…“ Došla mu slova. Mně také. Jen jsme na sebe potichu zírali. Pak se Jiří otočil a odešel.
Vrátil se
Vrátila jsem se na hřbitov a chvíli mi běželo hlavou, že nejlepší by snad bylo už tu zůstat. Máma se na mě podívala a vydechla: „Proboha, Mileno, stalo se něco?“ Musím říci, že tato dušičková epizoda můj takzvaný proces smíření narušila. Znovu jsem se ocitla úplně na začátku. Ale vlastně to nevadilo. O měsíc nebo dva později jsem Jiřího našla sedět na schodech před mou garsonkou. Svou ženu totiž opustil…
Milena K. (47), Brněnsko
