Zamilovali jsme se s Václavem na první pohled, ale bylo jasné, že osud nám nepřeje. Já žila sama se dvěma dětmi, on s dcerou. Potkali jsme se na dovolené, bydleli jsme ve stejném hotelu.
Usmáli jsme se na sebe u snídaně, já trochu omluvně, protože mu moje dcera Agáta vylila džus ze sklenice, který si nesla ke stolu, na botu.
Pak jsme se večer setkali u bazénu, a protože jeho dcera Jana vypadala stejně stará jako můj starší Jáchym, začal se hned předvádět, jak umí šipku, ale brzy už skákaly všechny děti společně.
Druhý den už jsme šli na výlet podél řeky Vydry společně a všichni dohromady jsme vytvořili takovou šťastnou rodinu.
V restauraci nás brali automaticky jako pár, jeden číšník zavtipkoval, jak je fajn, že jsou děti podobné mamince, když je tak hezká a Vašek se zatvářil strašně pyšně.
Konec dovolené, kdy Václav mířil do Prahy a já domů do Liberce, se koupal v dětských slzách a my jsme se poprvé políbili. Ten okamžik byl pro mě na příští týdny jako kometa, která mi svítila na cestu.
Plánovali jsme happyend
Musíme být spolu! S tím přišel hned v druhém mailu Václav, prý na mě myslí, kudy chodí, a Janička se pořád ptá, kdy nás pojedou navštívit. Přijeli jen na sobotu, byli jsme spolu na Ještědu.
Ukázalo se, že třináctiletá Jana převzala nad sedmiletou Agátou patronát, a že Jáchym, kterému mělo být brzy jedenáct, byl úplně fascinovaný tím, co všechno Vašek ví o počítačových hrách. O týden později jsme se dohodli, že strávíme víkend sami, bez dětí.
Já je svěřila babičce, což nesla jako obvykle dost nelibě, Vašek Janu odvezl ke své sestře a my se potkali v hotýlku na půli cesty mezi námi. Hotel sliboval krásné okolí vhodné k procházkám a několik hradů.
Neviděli jsme ani jedno z toho, zato jsme upekli plán, jak vše završit happyendem.
Stěhování za láskou
Vašek mi našel práci v Praze. Jsem vyučená cukrářka, tak to prý ani nebylo tak těžké, mohla jsem si dokonce ze dvou míst vybírat. Horší to bylo s bydlením. Dohodli jsme se, že až se vezmeme, koupíme si na hypotéku větší byt.
Vašek ho objevil na jednom sídlišti. Páté patro a kuchyňka vysloveně miniaturní, ale holky mohly spolu být v jedné místnosti, Jáchym měl vlastní pokojíček a z obýváku jsme udělali svůj „stan“ my.
Jádro už bylo vyzděné, koupelna spojená s toaletou a byt měl dokonce balkon, který mě nadchl, protože mi chyběla moje liberecká zahrádka.
Svatba jako z pohádky
Děti byly myšlenkou velké rodiny naprosto nadšené a svatba se konala na břehu rybníka za Prahou, kde stál útulný hotýlek.
Moje máma byla samozřejmě skeptická, i když připustila, že Václav je docela milý, jeho sestra s manželem se bavili spíš na společenské úrovni, o bližší seznámení se mnou a dětmi nijak nestáli a hned po obědě odjeli.
Když se loučili, zeptala jsem se, jestli znali Vaškovu bývalou manželku, protože on o ní vůbec nemluví kromě toho, že za rozchod může ona. Podívali se na sebe a Vaškova sestra jen prohodila: „Hlavně že je to už všechno pryč, ale každý má svou pravdu, že?“
Postupné procitání
Na tu větu jsem si později mockrát vzpomněla, když se naše idyla pomalu začala hroutit. Netušila jsem, kolik toho zůstane na mně. Práce, péče o domácnost, o děti, nákupy.
Vaška kromě toho, že mi dával nějaké peníze na nákupy a platil polovinu hypotéky, pobyt doma moc nezajímal. Od Jany jsem se dozvěděla, že bývala většinou večer doma sama, ale už si zvykla.
Jáchym byl zklamaný, že nový táta má dost jiné zájmy, než doufal – hraje basketbal, jezdí na ryby a zajde na karty. Z týdne zbyly sotva dva dny, kdy byl doma, a to si vzal na klín notebook. Úkoly všech dětí byly na mně, prát, uklízet a vařit samozřejmě taky.
Ukázalo se, že dovolená na Šumavě, kde jsme se potkali, byl pro Janičku opožděný dárek k narozeninám, protože jinak nikam nejezdili a ona nic jiného nechtěla.
Soukromí se vytratilo
První dva roky jsme nějak válčili, Vašek odmítal měnit svůj životní styl, ale mně to zase tak nevadilo, protože byt se ukázal tak nevhodně řešený, že jsme si šlapali na hlavu a nejhorší začaly být boje o koupelnu, když Jana začala „chodit ven“, jak tomu říkala.
Jinými slovy měla chlapce, což ostatně v šestnácti nebylo nic výjimečného, ale Agáta to nesla těžce, protože se jí starší sestra přestala věnovat.
V bytě byly přímo papírové zdi, takže jsme slyšeli všechno, od Jáchymova počítače přes Janino chichotání do telefonu až po televizi, kterou si pouštěla Agáta schválně hodně nahlas, aby nám připomněla, že je tu taky.
O nějakém sexu nebo aspoň klidném posezení s Vaškem nebylo řeči. Do toho si Jana začala brát domů přítele. Nejdřív jen na večer, pak někdy přišli uprostřed noci, protože mu ujel autobus. Když jsem šla za Vaškem, aby zakročil, jen pokrčil rameny: „A to chceš, aby se radši toulali venku?“
Existuje cesta zpátky
Jsem vyčerpaná, vzteklá, hádáme snad každý den. Vím, co musím udělat, i když mě to děsí. Musím odejít. Rozvést se a začít znovu, nejspíš zpátky v Liberci. Tam se aspoň necítím tak ztracená a sama jako v Praze. Námitky dětí budu muset zvládnout.
Musím jet zpět do Liberce a poptat se po práci. Já vím, nebude to snadné. Odkládám to zatím den ode dne, ale přijde chvíle, kdy to už nepůjde. Vím to. A uvědomuju si, že mi Vašek bude chybět, i když jako bych pro něj neexistovala. Držte mi palce, ať seberu síly brzy.
Markéta C. (43), Praha
