Stalo se to v době, kdy ještě běžně chodívali na zábavy a tancovačky i vojáci. Také v našem městě byla posádka.
Dnes už to je samozřejmě jinak, kluci na vojnu nechodí, možná bohužel. Tenkrát jsem ale často vídala kolem sebe samou uniformu. A k dobrému vychování patřilo, že si slušná dívka s vojákem nic nezačínala. Jak říkala máma:
„Ti kluci hledají jen chvilkové potěšení. Ty mu dáš srdce, ale on chce jen tělo. Využije tě, skončí mu vojna, odjede domů přes půl republiky a nechá tě samotnou a utrápenou.“
Věřila jsem jí to a nic takového jsem nehodlala dopustit. Větu „s vojáky netančím“ jako odpověď na zájemce během plesů a zábav jsem použila snad tisíckrát. Nepřipadala jsem si nijak namyšlená nebo snad dokonce hloupá. Všichni „záklaďáci“ mi připadali stejní.
Nelíbilo se mi, s jakou lehkomyslností do sebe lijí alkohol a jak nepokrytě vyjíždějí po každé sukni, která byla v dosahu. Nerozlišovala jsem mezi nimi, házela jsem je do jednoho pytle.
Na jedné mikulášské zábavě mě přišel k tanci vyzvat voják s výraznýma hnědýma očima. Nepůsobil na mě na první pohled tak primitivním dojmem jako ostatní. V tónu, kterým mě oslovil, bylo dokonce něco gentlemanského a vybraného.
Proto jsem neřekla své „ne“ obratem. Chvíli jsme se na sebe dívali. Kluk svůj pohled neodvrátil, hleděl pevně, ale přitom ne drze. Nakonec jsem stejně sáhla k osvědčené formulce, i když tentokrát jsem ji nevyslovila tak příkře nebo razantně.
„Nezlobte se, ale mám zásadu, že s vojáky netančím a bohužel nemohu udělat výjimku,“ prohlásila jsem. „Jak myslíte, slečno,“ přijal svoji prohru bez mrknutí oka.
„Chápu vás a respektuji váš názor, ale někdy je chybou odsuzovat člověka jen podle oblečení, které má na sobě,“ dodal. Maličko jsem se zastyděla… ale skutečně jen trošičku.
Věnovala jsem vojákovi ještě jeden omluvný úsměv a pak jsem odvrácením hlavy dala najevo, že považuji náš hovor za ukončený. Uvnitř sebe jsem pocítila trochu lítost a pomyslela jsem si, že dodržování zásad někdy může být i docela nepříjemné.
Během večera se po mně ještě ten hnědooký gentleman často díval a já několikrát jeho pohled opětovala. Vyzvat mě k tanci si ale už nedovolil a neudělala jsem to ani já, když byla vyhlášená dámská volenka.
Uběhl rok. Na tuto příhodu jsem už v podstatě zapomněla, tím spíš, že jsem větu „s vojáky netančím“ měla od té doby příležitost říct ještě mockrát. Opět tu byla mikulášská zábava a já byla zrovna po krátkém vztahu s neúspěšným koncem sama.
Víc než kdy jindy jsem se proto rozhlížela po přítomných mladých mužích. Zrak mi padl na jednoho dobře oblečeného, sympatického kluka. Voják to nebyl, měl delší, ale upravené vlasy a pod nosem knírek, který mu slušel. Vypadal trochu jako mušketýr.
Měl pěkné hnědé oči, které mi byly povědomé. Nevzpomněla jsem si v tu chvíli na mikulášskou zábavu přesně před rokem a na onoho slušného vojáka, kterého jsem odmítla. Jakmile byla dámská volenka, zamířila jsem k tomu sympaťákovi.
„Smím prosit?“ zeptala jsem se ho. Nečekala jsem, že by mě odmítl. On však prohlásil: „S dívkami, které mají předsudky, zásadně netančím.“ Teprve nyní jsem si uvědomila, odkud ho znám. Za ten rok, poté, co se vrátil do civilu, doznal značné proměny.
Stála jsem, bylo mi trapně a nevěděla, jak se mám zachovat nebo co mám říct. Nakonec jsem to vzdala a otočila se k němu zády. Hudba už začala hrát a já cítila hořkost. V tom se za mnou ozvalo:
„Některé zásady by člověk měl občas porušovat…“ Byl to samozřejmě on. Chtěla jsem si hrát na uraženou, ale bleskurychle jsem si to rozmyslela. Druhou příležitost už bych nemusela dostat. Šli jsme na parket a protančili jsme pak spolu celou zábavu.
Nebyla zdaleka poslední. Větu o tom, že s vojáky netančím, jsem pak už nikdy nevyslovila. Jednak onu posádku zrušili… a kromě toho už mi nepřipadala správná.
Jana (38), východní Čechy
