Byla jsem zvyklá se o sebe postarat – od svých osmnácti jsem se protloukala, jak se dalo.

Z domova jsem utekla hned, jak to bylo možné. Žít dál v ovzduší plném hádek, křiku a téměř bez práva na soukromí jsem prostě nemohla. Našla jsem si kluka a nějaký čas s ním bydlela. Potom jsem v bytě zůstala sama, když partner odešel za prací do ciziny.

Nechal mi na rozloučenou nějaké peníze a můj plat prodavačky spolu s občasnými brigádami stačily k tomu, abych jakž takž přežívala. Čím jsem byla starší, tím víc jsem pociťovala, že žít jen tak ze dne na den mi nepřináší žádné naplnění.

Chybělo mi, že se nemám na co a na koho těšit, že nemám s kým plánovat, co a jak dál. Začala jsem se rozhlížet po stálejším partnerovi.

A právě v té době jsem se potkala s Michalem. Bylo léto a já prodávala pití ve stánku nedaleko řeky. Oslovil mě a pozval na rande. Viděla jsem, že jsem ho skutečně zaujala a že to není jen takový kluk na jednu noc. Počkal na mě, až mi skončí směna.

Šli jsme se projít podél vody. Kolem nás panoval teplý letní večer. Vnímala jsem, jak do mého srdce přichází láska, po které toužím. V duchu jsem se znovu vrátila do svých šestnácti let. Tehdy jsem dostala opravdu první dlouhý polibek od kluka.

Nynější schůzka s Michalem mi to rande v mnohém připomínala. Rozdíl byl snad jen v tom, že nyní už jsem uměla líbat a život mě mezitím poučil, jak je láska vzácná.

Najednou jsem si uvědomovala, jak moc toužím po tom, vídat se s někým pravidelně – mít partnera, který mě podrží ve chvílích smutku a nesnází. Zdálo se mi, že Michal by takovou roli mohl v mém dalším životě dlouhodobě hrát.

Šlo to všechno rychleji, než jsem čekala. Za týden už se mnou bydlel v mém bytě. Za měsíc mi navrhl, že bychom se mohli vzít – ne hned samozřejmě, ale časem. Byla jsem šťastná, že mám „perspektivní“ vztah. Poprvé v životě jsem začala vážně uvažovat i o dětech.

Jediné, co mi na Michalovi vadilo, byla jeho nestálost, co se týkalo práce. Jen za prvních několik týdnů, co jsme byli spolu, začal pracovat ve dvou zaměstnáních a vždycky to vzalo rychlý konec.

Nenechával se ode mě živit, chodil alespoň na brigády, ale nic pevného a stálého to nebylo. Proto se mu podařilo s blížící se zimou přesvědčit mě o jednom svém plánu. „Co bys říkala fantastické možnosti strávit tuhle zimu v horách?“ zeptal se mě jednoho dne.

„Mám hory ráda, ale obávám se, že na něco podobného bychom neměli peníze,“ odbyla jsem ho s úsměvem. „Já mám ale možnost pracovat na jedné horské chatě, celou zimní sezónu,“ pokračoval Michal. „Ty bys tam mohla dělat servírku nebo prodavačku.

Nebo třeba i pokojskou. Práce by se zkrátka našla pro oba. Co ty na to?“ „A co uděláme s tímhle bytem?“ zeptala jsem se trochu bezradně.

„Ideální by bylo, kdyby tu zatím bydlela nějaká tvoje kamarádka,“ mínil Michal, „ale i kdyby ne, po návratu budeme mít peněz dost na to, abychom si pronajali nějaký jiný byt.“

„Dej mi pár dní, ať si to rozmyslím,“ neodpověděla jsem hned. „Do kdy to potřebuješ vědět?“ „Je to přes jednoho kamaráda a ten říkal, že nejpozději do konce příštího týdne,“ oznámil mi Michal.

Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mi zimní pobyt na horách připadal jako dobrá myšlenka. Navíc s Michalem, s klukem, kterého mám ráda… Bude to nová životní zkušenost a určitě na tu životní etapu budu jednou vzpomínat jako na něco příjemného. A tak jsem nakonec souhlasila.

Nebylo to jednoduché po organizační stránce – nechtěla jsem s sebou tahat všechny své věci a tak jsem je odvezla k rodičům. Přijali mě chladně, ale proti tomu, abych si u nich přes zimu nechala dva velké igelitové pytle, nakonec nic nenamítali.

Horší to bylo v mé současné práci. Tam mě nechtěli pustit. Nakonec jsem vedoucímu slíbila, že se po zimě vrátím zpátky a tak mě pustil na dohodu. Do hor nás odvezl Michalův kamarád – právě ten, který všechno zprostředkoval.

Hned jak jsem tu velkou horskou chatu spatřila, věděla jsem, že se mi tam bude líbit. A když jsem se seznámila i s jejím interiérem a skamarádila se hned během odpoledne s většinou personálu, v duchu jsem Michalovi děkovala, že s tímto nápadem přišel.

Cítila jsem se, jako bych začínala nový život. Byla jsem zde teprve pár hodin a už jsem se jen těžko smiřovala s myšlenkou, že jednou tady moje práce skončí a já se s Michalem zase vrátím zpátky do města.

Zapojit se do zaběhnutého pracovního režimu v chatě pro mě nepředstavovalo velký problém. Horší to bylo s Michalem. Teprve tady jsem na vlastní oči viděla, jak dokáže být problémový.

Zatímco já jsem s každým hned dobře vycházela, Michal se dostával do konfliktů. „Nevím, jestli jsme opravdu udělali dobře,“ stěžoval si mi na pokoji, který jsme spolu sdíleli.

„Přece bys to nevzdal hned na začátku,“ namítala jsem, „zkus se trochu přizpůsobit, do konce zimní sezóny je ještě daleko.“ Dost mi záleželo na tom, aby se zde Michal cítil stejně dobře jako já. Jenže on sám mě postavil jednoho dne před složité rozhodování.

„Zítra odjíždím pryč,“ oznámil mi. „Jedeš se mnou?“ „To přece nejde, jen tak všechno vzdát, sbalit se a utéct,“ protestovala jsem. Vůbec se mi z chaty nechtělo. Michal ale, jak se zdálo, byl už rozhodnut.

Když jsem odmítla jít s ním, našla jsem záhy nato náš pokoj poloprázdný – bez jeho věcí. Byl pryč. Bez rozloučení, bez toho, aby mi řekl, co bude mezi námi dál.

Hodně mě to zranilo. Brala jsem jeho odchod jako neodpustitelnou zradu. Ředitel horské chaty si mě zavolal a zeptal se mě na rovinu: „Co bude s vámi, když váš přítel utekl? Půjdete za ním?

Potřebuji to vědět, aby bylo jasné, jestli s vámi můžu počítat nebo mám hledat nějakou náhradu.“ „Já tady zůstanu,“ slíbila jsem mu. Snažila jsem se brát si práci navíc, abych na Michala a jeho útěk nemusela myslet.

Přes den jsem obsluhovala návštěvníky hor v bufetu, který patřil k chatě. Po večerech jsem se zapojila do práce v restauraci, jako servírka. Skamarádila jsem se přitom s jedním číšníkem.

Jmenoval se Radim a celou moji historii s Michalem samozřejmě dobře znal, jako většina personálu v chatě.

„Divím se mu, rozejít se s takovou pěknou holkou,“ říkal Radim, „to já bych nikdy neudělal.“ „Však já mu to také neodpustím, i kdyby se někdy zase vrátil,“ přikyvovala jsem odhodlaně. Byla jsem si tím skoro jistá.

Jsou zkrátka věci, které se nepromíjejí – a Michalův odchod bez rozloučení mezi ně patřil. Časem jsem zjistila, že Radim by mě rád bral i jinak než jen jako kolegyni a kamarádku.

Neustále se snažil trávit se mnou volný čas, dvořil se mi, byl ke mně hodný a pozorný. Trochu jsem se bála, že ho budu brát jen jako náplast na své zraněné srdce. V tomto smyslu jsem ho i varovala, poté co mi už bez skrývání vyznal lásku.

„Víš, není to tak jednoduché,“ řekla jsem mu. „Asi si nějaký čas potřebuji od citů odpočinout. Jsi mi sympatický a myslím, že bychom si mohli rozumět. Ale nespěchejme, prosím.“ Radim vzal má slova jako naději a příslib do budoucna.

Dál mi zpestřoval dny trávené vysoko v horách. Strávili jsme spolu i Vánoce a Silvestra. Dali jsme si malé dárky a pro Radima to hodně znamenalo. Avšak až začátkem února, kdy už od Michalova útěku uplynula přece jen delší doba, jsem dala našemu vztahu zelenou.

Znamenalo to pro mě, že Michala ze svého života navždy škrtám. Občas jsem ještě pomýšlela na to, že se pro mě vrátí. Byly i chvíle, kdy jsem si to docela přála – při vzpomínce na to, jak jsme se loni v létě seznámili a jaké hezké dny jsme pak prožívali.

Teď už jsem ale udělala rázný konec i podobným přáním a myšlenkám a věnovala se jen a jen vztahu s Radimem.

Ve volných chvílích jsme vyráželi na běžkách na horské túry. Jednou jsem málem v mlze zabloudila. Vyčerpaná a nešťastná jsem seděla na sněhu, cítila, jak se do mě vkrádá chlad a měla černé myšlenky. Naštěstí mě Radim včas našel.

„Já tě neopustím, neboj,“ říkal mi, když mě podpíral a pomalu jsme se přesunovali do tepla a bezpečí. Věděla jsem, že tím naráží na Michala. A byla jsem ráda, že mám někoho, na koho se můžu opravdu ve všem spolehnout.

Tím horší byly mé pocity, když se jednoho dne objevila na naší horské chatě dívka, která se k Radimovi bez zábran hlásila. Nejprve jsem slyšela, jak se po něm v recepci ptá. Potom jsem ji viděla, jak mého nového partnera drží za ruce a něco mu zaujatě líčí.

Do očí mi vhrkly slzy. Můj zimní sen o lásce tedy končí? Je mi souzeno, abych tuto zimu trpěla dvakrát? Která mladá žena by něco podobného unesla? Čekala jsem, že Radim za mnou přijde a všechno mi vysvětlí. Dobře věděl, že jsem ho s tou dívkou viděla.

Snažila jsem se být mu co nejvíc na očích, ale schválně mi uhýbal pohledem, jako by měl špatné svědomí.

K dovršení všeho toho dne přijel zpátky na chatu Michal. Přestože jsem ho ve svém srdci už mnohokrát zavrhla, při pohledu na něj mi začalo silně bušit srdce a cítila jsem, jak se mi červeň hrne do tváří. Michal ke mně přistoupil se sklopenou hlavou.

„Vím, že jsem ti ublížil a udělal jsem velkou chybu. Přijel jsem jenom proto, abych se ti omluvil,“ řekl. Kdyby k jeho návratu došlo den předtím, než přijela i ta Radimova dívka, asi bych se s Michalem vůbec nebavila.

Chladně bych ho odbyla, že mám někoho jiného. Ale to už nyní, jak se zdálo, neplatilo. „Trvalo ti to strašně dlouho. Doufala jsem, že se vrátíš dřív,“ odpověděla jsem.

„Víš, to že jsi odešel, bych ti i odpustila,“ pokračovala jsem, „koneckonců se mi tu líbilo i bez tebe. Jenže ti těžko můžu prominout, že jsi utekl jako zbabělec, bez rozloučení.“ Michal na to neřekl nic. Nevymlouval se, nehledal nějaké důvody.

Pokrčil rameny a smutně řekl: „Ano, všechno jsem pokazil, vím to. Měj se hezky, já jedu zase zpátky.“ Snad počítal, že pojedu s ním. Snad sem s tím úmyslem přijel. Nikdy bych to bývala neudělala.

Místo toho jsem šla do svého pokoje, přestože jsem měla být zrovna „na place“. Lehla jsem si na postel a brečela. Sama jsem nevěděla, jestli víc kvůli Michalovi nebo kvůli Radimovi.

Asi za půl hodiny se ozvalo zaťukání na dveře. „Dále,“ zvolala jsem uplakaným hlasem. Dovnitř vstoupil Radim. „Měla jsi tady Michala, že?“ ptal se.

„Chápu jak ti je, mám mít dnes sice volno, ale vezmu to v restauraci za tebe.“ „A co tvoje nová nebo staronová slečna?“ nechtěla jsem se mu dívat do očí. „Odjela,“ řekl Radim stručně.

„Máme podobný osud, taky moje bývalá láska, která chtěla znovu navázat vztah,“ vysvětlil mi po chvilce mlčení. Pocítila jsem, jak mi srdce znovu buší radostí. Utřela jsem si oči a usmála se.

„Nemusíš za mě brát tu směnu, já jsem schopná to zvládnout,“ řekla jsem. „Teď už ano,“ dodala jsem. „Dobře, já ti ale budu pomáhat,“ přistoupil ke mně Radim a pohladil mě po vlasech. Přijala jsem jeho nabídku.

Původně jsem si myslela, že ten večer propláču sama na pokoji. Ale strávila jsem ho roznášením jídla a pití spolu s Radimem… a nerozloučili jsme se ani po skončení směny. Venku zuřila sněhová bouře, ale nám dvěma to vůbec nevadilo. Můj zimní sen o lásce pokračoval a já si byla jistá, že už brzy přijde jaro…

Petra (24), severní Čechy