Je to právě dvaadvacet let, co mi zemřela maminka. Bylo mi třicet čtyři a bylo to to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Nejlepší máma a člověk na světě. Ale to co v posledních měsících svého života prožívala, bych nepřála nikomu. Bylo těžké se o ni starat. Vidět, jak trpí a nemoct udělat nic, co by jí aspoň trochu pomohlo. Proto byla její smrt vlastně jejím vysvobozením. „Proč proboha ona musela tak trpět?“ ptala jsem se. „A proč já jsem musela přijít i o druhého rodiče? Co komu naše rodina udělala, že ji musel osud takhle nemilosrdně semlít?“ Cítím to jako dnes. Můj táta zemřel na infarkt, když mi bylo dvacet. Máma se z toho tátova rychlého konce nemohla vzpamatovat. Bylo to náhlé a bez varování.
Druhá máma
Stejně věřím, že tu rakovinu dostala ze stresu, že najednou s námi zůstala sama. Bráchovi bylo dvanáct. Protože jsem byla o osm let starší, byla jsem jeho druhá máma. Starala jsem se o něj, už jsem chodila do práce, takže jsem mu občas přilepšila i ke kapesnému. Tomovi bylo dvacet šest, když si sbalil kufry a odjel s kamarádem za prací do Austrálie. Nic lepšího nevymyslel. Pracoval v pěkné restauraci, kde alespoň zúročil svoji hotelovou školu. Našel si tam dívku a byl moc spokojený. Naučil se anglicky, staral se sám o sebe a slušně vydělával. Záviděla jsem mu, že se oprostil od každodenních starostí, které jsme tu coby dospělí sirotkové měli. Ale přála jsem mu to. Byl prostě větší světák a odvaha. Na rozdíl ode mě.
Cítila jsem beznaděj
Seděla jsem v práci a přemýšlela, proč můj život není, jaký jsem si ho představovala, když mi bylo třeba osmnáct. Plánovala jsem, že budu studovat, cestovat, dělat kariéru. Pak mít rodinu a děti. Jenže když přijdete v mládí o rodiče a jste citlivá duše jako já, dost se to na vás podepíše. Po tátově smrti jsem si našla skvělého kluka, který mým pocitům rozuměl. Sám byl z rozvrácené rodiny a taky to neměl lehké. Vyrůstal bez mámy. Ta totiž Lukáše a jeho sestru nechala tátovi a našla si nového přítele, s kterým měla další dítě. Tak jsme si měli o čem povídat, byli jsme takové dvě citlivky. Byl to můj první vážný vztah, zároveň jsem cítila, že Lukáš je muž mého života, že si ho chci vzít a mít s ním děti. Být s ním šťastná.
Opustil mě
Omyl. Byl to omyl. Jak jinak by to bylo v mém životě – toto se mi opět nevydařilo. Lukáš nezvládl, že jsem se o mámu starala víc než o něj. Ale copak jsem jí mohla nechat samotnou v tak těžkých chvílích? Rozešel se se mnou po dvanácti letech. Těžko jsem chápala, jak mě mohl opustit v tak příšerné době. Věděl, že je na tom máma špatně. Jediné, co mě v té době drželo nad vodou, byla moje práce. Byla jsem zdravotní sestra v nemocnici na dětském oddělení chirurgie. Vždy, když jsem byla v práci, zapomněla jsem na to, co se děje okolo mě a měla v hlavě trápení druhých. Dětí i jejich rodičů. Občas jsem viděla hrozné věci. Utěšovalo mě, že někteří prožívají přinejmenším totéž, co já. Většinou ale mají za sebou mnohem těžší chvíle. Pohled na vážně zraněné dítě po nehodě mě ale dostával do mnohem větších smutků. Naštěstí jsem viděla taky rozzářené obličeje rodičů, když odcházeli s uzdravenými dětmi domů.
Nesnáším svátky
Lidé v práci mě dokázali rozptýlit, byla jsem ráda, že je mám kolem sebe. Kolegyně byly zároveň moje jediné kamarádky. Nejraději bych trávila v práci celé dny a nemusela vůbec domů. Od té doby, co jsem přišla o rodiče i partnera, jsem si brala služby na všechny svátky. Nový rok, Velikonoce a hlavně Vánoce. Chtěla jsem být v práci týden nonstop. Nejhorší období v roce. Opravdu jsem neměla s kým slavit. Jediný, kdo mi zbyl z celé rodiny, byl bráška, ale z Austrálie se mu na Vánoce domů nechtělo. Pozval mě, abych se přijela podívat do Sydney, ale radši jsem vzala službu, aby kolegyně, které mají rodiny, mohly být s nimi. Následující podzim jsem našetřila na letenky a pobyt a strávila tam asi 5 týdnů. Byl to balzám na moji zlomenou duši a radost, kam jsem se díky Tomovi podívala.
Nový projekt
Cestou do Austrálie jsem chtěla zahájit nový život. Plánovala jsem, že tam naberu síly, abych se po návratu pustila do nového „projektu“. Chtěla jsem dítě. Do čtyřicítky moc nezbývalo a já byla jako kůl v plotě. Bez rodiny, bez partnera a hlavně bez dítěte. Moc jsem si ho přála, a muže taky. Jenže to nevycházelo. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem připravená si i dítě osvojit. Proces umístění byl ale náročný, hlavně proto, že jsem byla samožadatelka. Byla jsem přesto rozhodnutá stát se matkou jakýmkoliv způsobem a podstoupit všechny psychotesty a ponižující posuzování. Chodila jsem do kojeneckého ústavu nejdřív děti vyzvedávat a trávit s nimi třeba odpoledne. Brala jsem je na procházky a na hřiště. Tam jsem potkala Vlastimila. Čtyřicetiletého rozvedeného tatínka desetiletého Pepíka. Oslovil mě na lavičce a dali jsme se do řeči. Nikdy se mi to nestalo, ale povídali jsme si, jako bychom se znali už dlouho. Dnes jsem za něj vdaná a máme osmnáctiletého Martina. S Vlastou vychováváme ještě jednadvacetiletou Terezku, kterou jsme si osvojili. Je to ta tehdy tříletá holčička, kterou jsem vzala na hřiště a potkala s ní Vlastimila. Byl to můj osudový muž, který přišel na poslední chvíli.
Jarmila L. (56), Brno
