Ve vztazích mám celý život smůlu, říkala jsem si, že jsem asi prokletá. Nyní už vím, že je to trest za mou nevěrnou lásku.

Dlouho jsem se cítila osaměle. Od mládí jsem si nacházela jen samé povrchní a neseriózní muže, na které se nedalo spolehnout. Byli mi nevěrní, měli mě jen na povyražení, často byli zadaní nebo dokonce ženatí.

Až do šestatřiceti let mi to nevadilo, říkala jsem si, že ten pravý teprve přijde, ale pak najednou došlo ke zlomu. S každým dalším rokem a narozeninami jsem se cítila více a více zbytečná a opuštěná.

Zamýšlela jsem se nad sebou, co když má samota, po které jsem vždy toužila, ale která se mi stala časem obtížnou, je důsledkem nějaké chyby z předcházejícího života?

Utekla jsem do noci

Až jednou se mi zdál sen…Žila jsem v nízké dřevěné chalupě se starším manželem, který mě nesmírně miloval. Byl vzdělaný a vážený, dobrý, spravedlivý a mírný člověk. Zahrnoval mě nesmírnou láskou, něhou a tolerancí. Jenže já se s ním nudila.

Toužila jsem po zábavě ve veselé společnosti, po krásných šatech, špercích, galantních mladících. Zkrátka po velkém světě. Žít na vesnici mě nebavilo.

Jednoho dne jsem se po opětovné, mnou vyvolané, hádce zamkla večer ve svém pokoji a rozhodla se život od základů změnit. Otevřela jsem okno do zahrady a jen v prostých šatech vyběhla do noci.

Byla jsem tak vzrušená svým rozhodnutím a odvážnou změnou, že jsem šla a šla celou noc. Necítila jsem únavu ani strach.

Byla jsem potvora

K ránu jsem se dostala do města. Byla jsem nadšená množstvím lidí a věcmi, které tam byly k vidění. Ale probdělá noc a hlad vykonaly své. Ukradla jsem cosi k jídlu a dostala se před rychtáře. Byla jsem mladá a hezká a dřímaly ve mně sklony k prohnanosti.

Neskončila jsem ve vězení, ale jako služebná na zámku. Ach, to byl život! Paní si mě oblíbila, byla také mladá a pěkná a potřebovala spřízněnou duši, s níž by mohla spřádat pletichy a intriky. K tomu jsem byla jako stvořená.

Dobře jsme si rozuměly a napáchaly společně mnoho zla. Najednou jsem si ve snu uvědomila, že ležím ve své posteli s otevřeným a očima. A na srdci mě tíží obrovský kámen smutku, že jsem svého dobrého muže tak lehkovážně opustila. Vnímala jsem jeho smutek a osamělost.

Přišel mě utěšit

Náhle jsem si u nohou postele uvědomila namodralé světlo. Nadzvedla jsem se v loktech, abych lépe viděla. Spatřila jsem postavu z chvějivého světla. Nebála jsem se, z té bytosti totiž ke mně proudila něha. V mysli mi zazněla láskyplná slova:

„Tak už víš, proč jsi sama?“ Hlava mi klesla zpět na polštář a okamžitě jsem usnula. Od onoho snu uplynulo několik let. Dodnes jsem sama, dodnes cítím smutek a stesk. Ale už aspoň vím, proč tomu tak je.

Lépe svou samotu snáším a už se nebouřím, že to není má vina. Snažím se žít tak, abych se mohla znovu narodit společně se svým mužem, který mě tolik miloval a jehož jsem těžce ranila. Snad nebudu zase tak zlá a bezcitná. Snad si budu jeho lásky vážit, i když mě nezahrne šperky a zábavou.

Helena (47), Brno