Hlídkovala jsem před jeho oknem, před továrnou, kde pracoval. Byly to složité časy.
Když mě manžel opustil, zhroutila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu stalo. Ráno jsem se budila s tím, že je všechno při starém, že muž oddychuje ze spánku vedle mě.
Pak jsem nahmatala jenom polštář, lůžko bylo prázdné jako venkovské nádraží o půlnoci. Domnívala jsem se, že se s tím nikdy nesmířím a že se z toho zblázním. Přitom krátce před tím, než jsme se vzali, jsem navštívila kartářku.
Zapřísahala se, že do konce života zůstanu s černovlasým charismatickým mužem, jehož jméno začíná na M. Její předpověď mě uklidnila, vyplývalo z ní, že Michal je tím pravým a že dělám správnou věc.
O deset let později jsme už měli krásný byt s terasou, dvě malé holčičky a v hlavě zmatek nad zmatek. Na naším manželstvím se stahovala černá mračna. Seděli jsme proti sobě u večeře, měla jsem nepříjemný pocit, že se na mě řítí raketa středního doletu.
Trvalo to už několik měsíců, ale v onen večer pocit zesílil. Michal dojedl, vytřel talíř chlebem, jako by chtěl za čímsi udělat tečku, a povídá: “Odcházím.” Nikdy toho moc nenamluvil. Žádala jsem nějaké vysvětlení, dočkala jsem se opět jen lakonického: “Budu teď žít s někým jiným.”
Je to vážné
Nic jsem nechápala. Roky, které jsme spolu prožili, byly hezké. Měli jsme se rádi, bylo to vzájemné, to bych bývala přísahala. Narodily se dvě krásné dcery. Přece to nechce všechno rozbořit a jít?! Nicméně přesně to udělal.
Nechal mě se sedmiletou Aničkou a tříletou Marií v našem útulném bytě a s kufrem zmizel ve tmě. Lapala jsem po dechu. Volala jsem sestře, mámě, ba i tchyni. Všechny tři mě utěšovaly. I jeho matka říkala:
“To je nějaký zkrat, dostane rozum, brzy se vrátí, uvidíš, promluvím s ním.” Máma a sestra tvrdily totéž, jen trochu jinými slovy. Když jsem zvažovala, co říct Aničce a Mařence, ukázalo se, že jim Michal bez konzultace se mnou všechno vyklopil.
Že odchází, ale bude je mít vždycky rád. Vhrkly mi slzy do očí. Když to řekl dětem, je to vážné. Je to definitivní!
Deprese jako hrom
Od té doby jsem se cítila pod psa. Bývalo by mi pomohlo, kdybych navštívila psychologa, ale tehdy, před dvaceti lety, to ještě nebylo v módě, tak jako dnes. Lidé se za to spíš styděli, než aby se tím chlubili.
A tak jsem o tom vůbec neuvažovala, ale to byla chyba. Když se na to dívám s odstupem let, nechápu, jak jsem dokázala tu strašnou depresi, která se mě zmocnila, zvládnout.
Chodila jsem do práce, tehdy jsem byla zaměstnaná v rychločistírně, a starala se o dvě holčičky, z nichž starší chodila prvním rokem do školy a zasloužila si, abych se jí věnovala na sto procent.
Mně přitom myšlenky odplouvaly každou chvíli někam jinam a z očí mi nekontrolovaně tekly slzy, někdy i v práci nebo v autobuse. Zachránila mě rodina, hlavně máma. Jednou jsme šly spolu na kafe, to už od Michalova odchodu uplynuly bezmála dva roky.
Rozvod byl v plném proudu, Michal žil s novou přítelkyní, která nedávno maturovala. Máma objednala dvě kávy se šlehačkou a dva šlehačkové dorty, na uklidnění nervů, jak říkala. Když jsme dojedly, podívala se na mě a povídá: “Báro, je čas si uvědomit, že on už se nevrátí.”
Vrátí se?
Dnešníma očima viděno, v tom byl můj největší problém. Stále jsem čekala, že se Michal vrátí, a to mi bránilo žít normální život.
Ne snad že bych pro něj denně prostírala, ale tak nějak tiše jsem doufala, že jednoho dne zazvoní a oznámí, že se spletl, že se omlouvá a teď že už bude všechno v pořádku. Nic však v pořádku nebylo, zmocnila se mne podivná posedlost, na kterou vzpomínám nerada.
Nedokážu říct, k čemu to bylo dobré, ale několikrát jsem se přistihla, jak stojím pod okny, kde s tou holkou bydleli, a zírám do nich. Ta ostuda, kdyby mě zahlédli! Tohle jsem nikdy nikomu neřekla a neřeknu.
Zlobila jsem se sama na sebe, nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem takhle trapná. Jak už jsem podotkla, zoufale jsem potřebovala psychologa. Starší Anička mi jednoho dne oznámila to, co už několik dospělých před ní.
“Mami, táta se k nám asi nevrátí,” zašeptala před spaním. V tomhle okamžiku se má posedlost rozrostla do obřích rozměrů.
Náhodou jdu kolem
Dokonce jsem čas od času “hlídkovala” před budovou, kde byl můj bývalý muž zaměstnán. Naštěstí byl chladný podzim, a tak jsem se halila do teplého kabátu a šátku. Byla jsem přesvědčena, že mě nikdo nepozná.
Vítr fičel a pohrával si s padajícím listím, po tmavnoucí obloze se honila mračna. Sledovala jsem, zda Michala mezi lidmi odcházejícími z práce nezahlédnu, když tu mi někdo poklepal na rameno se slovy: “Jé, ahoj, Báro.
Co tady děláš?” Div že jsem nevyletěla z kůže! Tohle ale nebyl Michal, nýbrž jeho kolega, trochu jsme se znali. “Jdu tak náhodou kolem,” blekotala jsem nevěrohodně, i když jsem ve skutečnosti přešlapovala nedaleko tovární budovy a zírala na ni jako oddaný pes.
“Aha,” řekl překvapeně. “Jsi bledá, není ti špatně?” Bylo mi opravdu na omdlení, očividně jsem se zapotácela, musel mě zachytit. “Pojď, půjdeme někam na kafe,” řekl znepokojeně, protože si všiml, že sotva stojím na nohou.
Muselo mu být jasné, že nejdu jen tak náhodou kolem. Stála jsem tam s očima přilepenýma na dveře, odkud vycházeli zaměstnanci.
Můj nový život
V kavárně se choval taktně, na nic se neptal. Vyprávěl děj nějaké filmové komedie, kterou nedávno viděl. Ze slušnosti jsem se smála. Ale byla to trapná situace, ani jeden jsme nevěděli, co povídat, kam se dívat. Přemýšlal jsem, co o něm vím.
Byl starý zhruba jako já, odhadovala jsem ho na pětatřicet. Stále svobodný s pověstí spokojeného starého mládence, poměrně přitažlivý.
Abych nějak omluvila, jak vypadám a jak se chovám, vysvětlila jsem mu, že jsem stále ještě vykolejená z krachu svého manželství. “Ale vždyť je to už několik let, co jste se rozešli,” divil se. Uvědomila jsem si, že má pravdu, že Michal odešel před třemi lety.
Došlo mi, že jsem opravdu potrhlá a že bych se sebou měla něco dělat. Požádala jsem číšníka o becherovku, abych se napila na to, že jsem se snad už konečně odrazila ode dna. Vlastně jsem objednala dvě. “Co slavíme?” zasmál se už společník.
“Můj nový život,” odpověděla jsem tajemně. Odvážil se k dotazu: “Hele, cos doopravdy dělala před naší firmou?”
Dodala jsem si kuráže a odpověděla: “Jen jsem něco potřebovala sečíst a tlustě podtrhnout.”
Dávná věštba
Jmenoval se Miroslav, to mi připomnělo dávnou věštbu, že do konce života zůstanu s černovlasým charismatickým mužem, jehož jméno začíná na písmeno M. Už ten večer mě doprovodil domů a jen tak mimochodem se zmínil, že mladičká přítelkyně mého bývalého manžela čeká miminko.
Zavřela jsem oči, na vteřinu shořela na popel, pak se mi vrátila schopnost myslet. To byla poslední tečka za tím vším. Miroslav u mě bydlel od našeho prvního setkání. Holčičkám jsem ho představila jako svého kamaráda.
Nějakou dobu spal v obýváku, ale časem se přemístil. V duchu jsem se omluvila té kartářce, opravdu se nemýlila, mužem mého života bezpochyby je brunet se jménem začínajícícm na M., jen jiný, než jsem původně myslela.
Barbora J. (50), Havlíčkův Brod
