Od prvního dne se mi líbil. Stejně jako všem mým spolužačkám. Že by mohl mít zájem zrovna o mě, bylo překvapením pro všechny.
Odmalička jsem vyrůstala s vědomím, že nejsem hezká. To je pro každou holku dost velký handicap. Často jsem trpitelsky srovnávala svůj obraz v zrcadle s plakáty modelek a filmových hvězd nebo s atraktivnějšími spolužačkami.
Probouzelo to ve mně smutek a beznaděj. Říkala jsem si, že si nikdy nenajdu kluka, že mě nikdo nebude chtít. Kdo by se taky zahazoval s takovou ošklivkou?
Svůj vzhled jsem přijala
Postupem času jsem si na tenhle postoj zvykla. Možná to bylo v něčem dobře, protože jsem to prostě brala tak, jak to je a nebyla zakřiknutá někde v koutě.
Kamarádek jsem měla dost – už proto, že jsem pro ně žensky ve svých očích nepředstavovala konkurenci – a o klucích jsem si jen občas nechávala zdát. Takhle se to se mnou táhlo až na střední školu.
Třídní vyvrhel
Po nástupu na gympl se mě ale opět zmocnila nejistota. Změnil se kolektiv, najednou jsem opět byla ve třídě s lidmi, které jsem vůbec neznala. Říkala jsem si: Jak mě budou brát? Co si o mně budou spolužáci navzájem říkat?
Budou se mi smát, nebo mě za zády pomlouvat? Moje sebevědomí se blížilo k bodu mrazu, ale předstírala jsem, že jsem nad věcí. Opět jsem se snažila dostat do role, jakou jsem měla vybudovanou na základní škole.
Nenápadná šedá myška, která nikomu nevadí a proto se jí nikdo ani neposmívá a neubližuje jí. Jenže tady jsem narazila. Nové spolužačky byly trochu jiné než ty předchozí. Některé z nich vycítily moje malé sebevědomí a dávaly mi okatě najevo, že o něm vědí.
Tím mě opravdu znejistěly. Navíc, jak se mi zdálo, se k nim přidali i někteří kluci. Do elity třídy jsem zkrátka nepatřila, byla jsem automaticky odsunuta na okraj. Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat…
Tajně jsem se zamilovala
Krátce před pololetím jsem se zamilovala do jednoho spolužáka z vedlejší třídy. Všímala jsem si ho už dřív, nebyl prostě k přehlédnutí. Věděla jsem, že o něm sní většina dívek z našeho ročníku, on ale s žádnou z nich chodit nezačal.
Já jsem si samozřejmě nedělala ani tu nejmenší šanci, že by si mě mohl Vojta alespoň všimnout.
Trápila jsem se a litovala samu sebe
Dál jsem se doma občas tajně trápila tím, jaká jsem a jaká bych chtěla být. Nyní bylo to trápení ještě podtrženo nešťastnou láskou. Propadala jsem jí čím dál víc.
Mívala jsem dokonce chvíle, kdy jsem ve vzteku roztrhala fotku nebo plakát s nějakou krásnou modelkou, kterou jsem obdivovala. A pak jsem si jednoho dne řekla „dost“! Proč se budu trápit něčím, co nezměním? Není důležitější konečně přijmout samu sebe a nemarnit čas nesplnitelnými sny?
Změnila jsem svůj vzhled
Jako by se ve mně najednou probudil někdo dospělý. Začala jsem se měnit. Ano, moje tvář by asi nemohla být na plakátech, ale to přece neznamená, že nemůžu být pro někoho zajímavá.
Něco z téhle vnitřní změny se odráželo i v mém vnějším chování a pár lidí – těch, kteří mi byli blízcí – si toho všimli. Změnila jsem trochu účes, místo brýlí jsem začala nosit kontaktní čočky. A odměna za to, že jsem se stala sama sebou, přišla zanedlouho.
Nečekané pozvání na rande
Byl krásný jarní den a já jsem byla na cestě ze školy. Šla jsem sama, protože moje kamarádka, která mě obvykle doprovázela, byla momentálně nemocná. A vtom mě někdo dohonil – a hádejte kdo to byl! Ano, byl to Vojta.
Měl namířeno za kamarádem do čtvrti, kde jsem bydlela a kde se moc nevyznal. Proto se mě zeptal na radu. Nejprve jsem se málem roztřásla, ale pak jsem mu vše vysvětlila. Poděkoval a já myslela, že jsem právě zažila svoji hvězdnou hodinu.
Ta ovšem teprve měla přijít. Vojta se mě zeptal, jestli bych si s ním někdy někam nevyšla, třeba zaplavat si nebo do kina. Jakmile jsem se vzpamatovala, odvětila jsem, že ráda.
Vyměnili jsme si čísla a adresy, a rozloučili jsme se na křižovatce, kde se naše cesty dělily.
Jako v pohádce
Přesně týden nato jsem od Vojty dostala svůj první polibek. Nejraději bych v tu chvíli byla, kdyby mě viděl celý svět. Vlastně ne, stačily by alespoň holky z naší třídy, ty věčné posměvačky, které mi říkaly, že nemám na to, abych si našla kluka.
Vychutnávala jsem si ten okamžik naplno, se zavřenýma očima. V tu chvíli jsem si připadala úplně jako Popelka.
První a jediný muž v mém životě
Říká se, že na první pusu se nezapomíná a já to můžu dosvědčit, i když to mám od života zjednodušené. Od té doby uplynulo už dvacet pět let, ale já si ji můžu kdykoliv zopakovat – po sedmi letech chození se totiž Vojta stal mým manželem a je jím dodnes…
Markéta L. (40), střední Čechy
