Kamarádka říká, že jsem blázen

Total
1
Shares

Sama bych tomu nevěřila, ale až těsně před důchodem jsem zjistila, že toužím po mladém zajíčkovi. Chtěla jsem slyšet jeho smích a užívat si bezstarostnosti mládí.

Už odmalička jsem byla vzorná holčička. Samé jedničky na vysvědčení byly samozřejmostí, a pochvala v žákovské knížce snad obden také. Rodiče jsem nezlobila a šatičky si nikdy neušpinila. Ne, že bych byla za šprtku, to ne. Ale prostě jsem neměla v povaze zlobit. Poslušnost byla mým druhým já. Jiné to nebylo ani v dospělosti.

S manželem jsem se nudila

Vzala jsem si spořádaného muže, který mě ani naše dvě děti dobře zabezpečil. Byl účetní a žádná velká legrace s ním nebyla. Doma muselo být vždy všechno na svém místě a běda, když jsem se o pět minut opozdila s večeří. Mně to ale nevadilo. Vlastně mi to nepřišlo ani divné. Myslela jsem, že to tak chodí v každé rodině. Neměla jsem totiž žádnou přítelkyni, s kterou bych to probrala. Neměla jsem na nic jiného, než na děti a domácnost, čas. Když děti vyrostly a my zůstali s manželem samotní, vůbec nic se nezměnilo. Jen bylo doma větší ticho. „Terezko, dneska jsem si pochutnal!“ řekl manžel každý večer a tím byla naše konverzace u konce. Odebral se k četbě nějakého klasika a já zapnula televizi. Prostě, nuda!

Kolegyně mě vzala do společnosti

Potom manžel onemocněl a za rok zemřel. Ani jsem skoro nevěděla, co mu bylo. On se mi nesvěřil a tak jsem jen tiše pozorovala, jak se mi mění před očima. Hrozně zhubnul a sešel. Užíval plné hrsti léků, ale nebylo to nic platné. Jednou ráno jsem ho našla v posteli mrtvého. Zemřel tiše ve spánku. Já pokračovala v životu tak, jako by byl naživu. Práce, večeře, televize. „Teri, pojď si s námi vyrazit! Už té samoty bylo dost, ne?“ oslovila mě jednou moje o dost mladší kolegyně Ála. Skoro jsem se lekla, když na mě promluvila. Měla jsem se všemi hezké vztahy, ale odtažité. Oni respektovali moji tichou povahu a já se do ničeho nemíchala. Zavrtěla jsem hlavou, že nikam nechodím, ale ona si nedala pokoj. Jít jsem prostě musela a hotovo! Byla jsem úplně zmatená. Nevěděla jsem, co si vzít na sebe a co s sebou? Ale i to energická Ála vyřešila: „Přinesu ti nějaké moje šaty, máme stejnou velikost, tak si nedělej s ničím hlavu! Jen zajdi ke kadeřníkovi, ať ti na hlavě spáchá nějaký nový účes!“

V baru se mi zalíbilo

Musela jsme se tomu podivnému obratu nechtíce zasmát. Co by mi měl asi na hlavě spáchat? Číro nebo rovnou pleš? Ale vylepšit jsem se nechala, proč taky ne. Při pohledu do zrcadla jsem se málem nepoznala. Z šedé myšky se vyklubala celkem obstojně vypadající ženská. Však to také moje nové kamarádky náležitě okomentovaly! Společná akce se k mému překvapení moc vydařila. Po letech jsem se opravdu bavila a taky s někým mluvila. O maličkostech a hloupostech, ale i to bylo pro mě naprosto něco neznámého. Jen si tak klábosit v takovém hezkém podniku! Příjemná obsluha i lidé, vše čisté a nablyštěné. Ani jsem netušila, že takové restaurace či bary existují. Naposled jsem byla s manželem na večeři při nějakém našem výročí, ale to bylo něco úplně jiného. Spíš utrpení, než nějaká zábava…

Oslovil mě mladší muž

Na další společnou akci jsem se těšila jako malá a připravovala se na ni opravdu svědomitě. Byla ještě lepší, než předchozí. Možná to bylo i tím, že jsem si pořídila svoje vlastní moderní šaty a lodičky na vysokém podpatku. Byla jsem na sebe trochu pyšná, že jsme to dokázala a také jsem se trochu styděla. Co by tomu řekly moje dospělé dcery, kdyby svoji matku viděly takhle? Ve vyzývavých šatech a namalovanou? Obě moje holky byly trochu po manželovi. Obě účetní…A obě hodně seriózní! „Mladá paní, mohu vás pozvat na skleničku?“ oslovil mě neznámý muž vlastně skoro hned, jak jsem dosedla. Byl určitě o dobrých dvacet let mladší, možná i o víc. Cítila jsem, jak se červenám. Ve svém věku! Úplně mě tím dotazem rozhodil. Nevěděla jsem, co odpovědět. Odbýt ho? Souhlasit, nebo jen mlčet? „Ale vždyť bych mohla být vaše máma!“ vyhrkla jsem tehdy rozpačitě, ale on se rozesmál a mávnul rukou: „Kdo tohle ještě dneska řeší?“

Společná noc s neznámým

Pyšná na to nejsem, ale u skleničky nezůstalo. Po půlnoci jsem ho pozvala k sobě a odcházel až ráno. Byla to nejkrásnější noc v mém životě! Připadal jsem si jako ve snu. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Ale o muži, s kterým jsem strávila noc, jsem nevěděla vůbec nic. Jen, že se jmenuje Honza. Po víkendu jsem se svěřila Ále. Byla nadšená. Prý by ji vůbec nenapadlo, čeho jsem schopná. „No, tichá voda břehy mele!“ řekla jen a dodala: „Dneska se ale vztahy nepěstují. Jen náhodné známosti. Budeš si muset najít jiného kolouška, jestli si chceš svoje tajné dobrodružství zopakovat!“ Trochu mě to ranilo, protože jsem se chystala Honzu hledat. Ale musela jsem uznat, že má Ála asi pravdu. Já dnešnímu světu vůbec nerozuměla a tak jsem se začala řídit její radou. Do baru, kam jsem zatím byla jen s kolegyněmi, jsem se odhodlala jít sama. Lovit!

Našla jsem si dalšího

Stálo mě to hodně přemáhání. Přece jen, moje ostýchavost nemohla zmizet ze dne na den. Roky života s pedantem zanechaly svoji nesmazatelnou stopu. Ale poháněla mě touha. Touha po mladém těle, zářivém úsměvu a také bezstarostnosti mládí. Touha po životě, jaký jsem nikdy nepoznala. A také touha si něco užít! Občas mi to nevyšlo, ale většinou se někdo našel. Jednou si ke mně přisednul takový krasavec. Skoro jsem nedýchala, když mě oslovil. Ani se nenamáhal předstírat nějakou konverzaci a šel rovnou k věci: „Nechtěla byste si se mnou trochu užít? Jsem ve všech směrech moc dobrý.“ Přišlo mi to potupné, ale potom jsem si řekla, proč ne… Vedla jsem si ho domů jako nějakou kořist. Ale stálo to za těch pár korun, co jsem mu ráno dala. Vlastně za těch pár tisíc. Doslova. Dvě tisícovky byly tak akorát.

Každý za něco utrácí

René se tvářil spokojeně a choval diskrétně. Na stůl mi položil vizitku a prý, kdybych se někdy zase cítila sama… Musela jsem si to důkladně rozmyslet. Náhodné známosti byly fajn, ale mít někoho rezervovaného jen pro sebe, to nemělo chybu! Spočítala jsem si hotovost a úspory. To abych kvůli svému novému tajnému koníčku neskončila jako žebrák. A tak si mohu přítomnost svého Reného dopřávat každý týden. Dal mi dokonce slevu! Jsem nadšená a on taky. Není v tom nic špatného. Tak, jako si někdo kupuje dovolenou nebo zlatý šperk, tak si já kupuji skvělou noc. A ta mi za to stojí!

Klára M. (56), Brno

Také se vám může líbit