Domů     Snacha porazila smrt svou touhou žít
Snacha porazila smrt svou touhou žít
5 minut čtení

Byl to můj jediný syn a tudíž jediná naděje na vnoučky. Osud ale zasáhl a jako blesk nám do rodiny vrazila místo těhotenství nebezpečná nemoc. Snacha se jí postavila čelem.

Můj syn nikdy neměl štěstí na ženy. Jeho první manželství podle toho taky vypadalo. Velká láska strašně rychle vyprchala. I když se rozvedli až po pěti letech, dítě spolu neměli. Naštěstí. Na druhou stranu jsem z toho byla nešťastná.

Věděla jsem, jak moc rád má děti, jaký by z něj byl báječný táta. Jenže jeho vztahy nikdy neměly dlouhého trvání. A vnouče bylo tudíž v nedohlednu. Až po sedmi letech potkal Radku.

Vůbec nerozumím tomu, jak ten můj vlk samotář mohl narazit na tak báječné stvoření. Byla chytrá, krásná, vzdělaná. Milovala mého syna a hlavně – chtěla mít dítě. Už za čtvrt roku přišli, že by se chtěli vzít. Takovou snachu jsem si vždycky představovala.

Vytvořili spolu dokonalý pár. Koupili si byt, dost velký na to, aby se do něj vešli tři, nebo dokonce čtyři. Začali dávat dohromady krásný dětský pokoj. Jenže vnoučeti se na svět nechtělo.

Uběhl rok, dva, a já pořád čekala, až za mnou přijdou a řeknou, že do toho dětského pokoje konečně budou muset koupit kolíbku a že ze mě bude babička. Zprávu, kterou mi ale donesli, jsem slyšet nikdy nechtěla. Radce náhodou objevili zhoubný nádor.

A prognóza vypadala strašně. Na rovinu jí řekli, že má počítat spíš s tím, že jí zbývá poslední půlrok života. Synovi řekla, že se nechce léčit. Že si posledních pár měsíců života chce užít. Chtěla by cestovat po světě.

A poté, co jí dojdou síly, mu chce umřít v náručí. Naštěstí ji přemluvil, že má léčbu podstoupit. Na chemoterapie chodili spolu. Po půl roce, kdy měla být mrtvá, se stal zázrak. Rakovina zmizela. Co všechno dokáže láska…

Jen jedna věc kalila radost nad tím, že se naše Radka uzdravila. Lékaři jí řekli, že chemoterapie zničila uvnitř všechno, co se dalo. Že z ní máma nikdy nebude.

Přece jen babička

Tři roky chodila do nemocnice na onkologické testy. A vždycky hned, jak se za ní zavřely dveře, zaklepala na botník, že je pořád zdravá. Pak se jednou vrátila s rozzářenýma očima. Když jsem se jí ptala, proč má tak skvělou náladu, jen vydechla štěstím:

„Jsem těhotná. Budeš babičkou!“ Nevěřila jsem tomu, co slyším. Ale opravdu držela v ruce těhotenský průkaz. Jenže naše společné štěstí trvalo pouhý měsíc. Když se tentokrát vrátila z rutinní návštěvy onkologie, byla bledá, jako stěna.

Takovou jsem ji ještě neviděla. Muselo se stát něco hrozného. A taky že ano. Vrátila se jí rakovina. A vzala její tělo útokem. „Doktoři mi řekli, že si mám vybrat. Buď půjdu na potrat a okamžitě začnu chodit na chemoterapii.

Nebo umřu.“ Dali jí na rozmyšlenou jen dva dny. Rozhodla se ale hned. Zvolila život svého dítěte i přesto, že jí lékaři nemohli slíbit, že miminko šťastně donosí. Řekla mi, že není co řešit. „Celý život jsem toužila po tom stát se matkou.

Rakovina mi dítě nesebere.“ Pak vzala do ruky telefon a totéž zopakovala doktorům v nemocnici. Držela jsem ji za ruku. Plakala a celá se chvěla. Obě jsme věděly, že si v tu chvíli podepsala rozsudek smrti.

Dítě musí ven hned!

Začal nelítostný souboj s osudem. Snacha se držela skvěle. A doktoři jí v tom pomáhali. Pokaždé, když se objevila v nemocnici, scházelo se u ní celé konzilium. Onkologové kontrolovali, jak moc se šíří metastázy, gynekologové řešili, jak se daří miminku.

Na chvilku se zdálo, že se rakovina lekla a dala se na ústup. Další testy však ukázaly zase opak. „Nemůžeme čekat na termín. Dítě musí ven! Hned! Jinak umřete obě,“ řekli jí na rovinu jednoho dne lékaři, kteří už dávno věděli, že nosí pod srdcem holčičku.

A tak jsme se slzami v očích společně balily tašku na cestu do porodnice. Najednou mě chytila za ruku. „Kdybychom se už neviděly, tak jsem chtěla, abys věděla, že jsem se rozhodla dobře. Vím, že tady bude o ní krásně postaráno.

Že bude šťastná i beze mě.“ A pak nasedla k synovi do auta a odjela. Dva měsíce před termínem. K ránu už byla Terezka na světě. Malá, ale zdravá. Její maminku mezitím odvezli na onkologii. Chtěli se pokusit ještě o jeden zázrak. Zkusit přece jenom nasadit chemoterapii.

Láska ji zachránila

A zázrak se skutečně stal. Do smrti už budu na ně věřit! Touha mé snachy žít a starat se o své dítě byla tak veliká, že porazila i samotnou smrt. Rakovina se dala na ústup i po druhé. Myslím, že ji sílu dávala také láska mého syna.

Dnes je naší Terezce čtyři roky, její maminka stále chodí na pravidelné kontroly, a zatím se strašlivá nemoc nevrátila. Všichni doufáme, že se jí podaří navždycky zvítězit.

Za tu velkou statečnost, kterou předvedla, si zaslouží být tady dlouho a jednou se dožít svých vnuků, jako se to poštěstilo mně. Kdyby nebylo její nesmírné statečnosti, nikdy bych žádné vnouče asi neměla. A naše kouzelná a všemi milovaná Terezka by tu s námi nebyla.

Jana (62), Kladno

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.