Domů     Měla jsem velký strach z přepadení
Měla jsem velký strach z přepadení
5 minut čtení

Strach má velké oči a já se chvíli opravdu bála uprostřed lesa. Ještě, že jsem tam nebyla sama. Zhodnotila jsem rychle situaci a podívala na manžela.

Nedávno jsme s manželem oslavili 40. výročí svatby. Domácí večeři jsme tehdy vyšperkovali svíčkami a dobrým vínem. Petr mi poděkoval za společné roky a snad i vlivem lahodného moku pronesl s elegancí Garyho Coopera:

„Přej si, co chceš, má lásko, vše je předem splněno.“ Ve vteřině mi hlavou prolétla dovolená v Provence, vysněný vlněný kostýmek i nová lednička, ale nakonec ze mě vypadlo: „Chtěla bych, abychom zase chodili na výšlapy a do lesa na houby spolu.

Jako kdysi.“ Chvíli to vypadalo, že lépe by přijal i tu Provence, ale zachoval dekorum: „Skvěle! Vyžeň pavouky z košíků a já nabrousím svůj zálesácký nůž. Hned zítra vyrazíme!“

S morousem v zádech

Houbaři obvykle startují za úlovkem ráno, ale „my přece nejsme takoví šílenci“.

Když jsme tedy po obědě dopili kávu, abychom se konečně vydali paběrkovat po skutečných houbařích, popadla jsem jen symbolický mini košíček s přesvědčením, že i ten bude zbytečně velký.

Petrovo funění do kopce a nervózní syčení nad muchomůrkou, která se z dálky tvářila jako výtečná holubinka, přišlo už po půlhodince.

Protože jeho lamentace nebraly konce, podotkla jsem, že kdyby furt neležel v těch detektivkách a víc se hýbal, neměl by nejen problém s tímhle kopečkem, ale nejspíš ani s vysoký tlak, cukrovku a nadváhu.

Ale sotva jsem to dořekla, věděla jsem, že jsem měla mlčet. Jenže – to si prostě člověk někdy nemůže pomoct. Petr mě nejprve probodl pohledem, pak vytáhl nůž, prudce se sehnul a z pod seschlé větve vyprostil nádherný hřib. „Ireno, koukni… a támhle je další,“ zazářil vítězstvím.

Něco jsme zaslechli

Endorfiny zapracovaly, napětí se uvolnilo a došlo i na debatu – no spíš přednášku o tom, jak taková dobrá detektivka trénuje dedukci, paměť, ostražitost… a kdesi cosi. Jen ne fyzičku, pomyslela jsem si. Když v tom se Petr zarazil:

„Slyšela jsi to?“ „Co jako?“ zeptala jsem se. „Tiše, poslouchej, támhle odtud… jakoby někdo naříkal, nebo volal…“ skoro šeptal. Chvíli jsme napínali uši, ale nic. Dole v osadě omladina chystala táborák, tak se nejspíš hlasy ozývaly odtamtud.

Ušli jsme pár metrů, když mě Petr chytil za ruku, přikrčil se a pohodil hlavou k houštině asi padesát metrů od nás. „Někdo tam běžel,“ zašeptal a v tom jsem i já zaslechla ženský výkřik: „Proboha, né! Auuu!“

Bála jsem se

Co to bylo? Koukali jsme jeden na druhého jako bychom nechtěli uvěřit, že právě teď v lese za naší chatou se nejspíš děje něco… že možná jde i o život.

„Jdu tam, zůstaň tady,“ syknul na mě Petr. Ztuhla jsem hrůzou: „Co chceš dělat? Neblázni! Stůj! Počkej, radši zavoláme pomoc! Prosím…“ Jenže Petr mě nevnímal. Hnal se ke křoví, jakoby to ani nebyl on.

Napůl ochromená jsem za ním klopýtala a snažila se vytáhnout z kapsy mobil. Zase se ozvalo sténání. Petr zaváhal, otočil se na mě: „Drž se zpátky, kdyby něco… volej policajty!“ Hergot, signál má sotva jednu čárku… Zatracenej mobil!

Zoufala jsem si a srdce mi skákalo jako na trampolíně. Už jsem byla pár kroků za Petrem, když se z křoví ozval ženský hlas: „Míro, počkej, to jehličí šíleně píchá. Kde máš tu bundu?“

Trapas i štěstí

Zůstali jsme s Petrem jako opaření a pak se oba až hystericky rozesmáli. „Co tu sakra děláte, šmíráci,“ vyskočil na nás polonahý mladík zpoza smrčkoví a zrzka za ním, zčervenalá studem si chvatně strkala tričko do kalhot.

Nevypadal, že by si to nechal vysvětlit, a tak jsme se raději rychle omluvili a dali na ústup. V bezpečné vzdálenosti jsme padli do mechu a vydýchali zbytky adrenalinu. Beze slov jsme každý po svém zpracovávali událost posledních minut.

Klidem lesa jen tu a tam zazněl ptačí zpěv. Přes vystrašení, které ještě doznívalo v roztřesených nohách, jsem cítila obrovské uspokojení.

Nejenže jsme konečně po letech vyrazili spolu na houby, ale i proto, že je Petr pořád chlap, který nezaváhá, když je někdo v nesnázích. Byla jsem na něj pyšná a šťastná, že se nakonec žádnému násilníkovi postavit nemusel.

Mráz po zádech podruhé

Když jsme vyšli z lesa, stmívalo se a od osady k nám probleskovalo modré světlo policejního majáčku. „Že by mládež tropila nějaké hlouposti,“ pronesla jsem s lehkou ironií stále omámená čerstvým zážitkem, aniž by mi docházela zřejmá vážnost situace.

„Co se stalo?“ neudržela jsem zvědavost, když nás policista doprovázel do chaty, abychom mu ukázali občanky. „Pár kiláků odsud někdo znásilnil patnáctiletou holku.“ Zastavil se mi na chvilku dech, pak jsem polkla nasucho. Přece nebude podezírat nás?

Trénujeme

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Dlouho se mi honilo hlavou, jak se z toho chudák holka dostane, a jak by to všechno dopadlo, kdybychom se tam doopravdy místo s milenci setkali s tím násilníkem. Co kdyby nám ublížil, přece už nejsme nejmladší.

I když pachatele policie zadržela hned následující týden, samotné se mi do lesa už opravdu nechtělo. Na houby jedině s Petrem. Jako bodyguard si svoji fyzičku vylepšil už po několika týdnech. A já si při detektivkách začala trénovat svoji dedukci, paměť a ostražitost.

Irena P. (66), Beskydy

Předchozí článek
Další článek
Související články
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
3 minuty čtení
Manžel mi byl nevěrný snad na kaž­dém kroku. Nikdy jsem v sobě nenašla sílu od něho odejít. Až dnes si užívám své sladké pomsty. Hned po maturitě jsem se vdala, protože jsem otěhotněla. Můj Venca byl na vojně, tak se ženil ve vojenském. Jenže už na svatbě to začalo. Když se nahlas četla blahopřání, jedno bylo velmi jízlivé. Jak jsem se záhy dozvěděla, poslala ho Vencova milenka, kterou si našel
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může