Celá naše rodina se od rána do večera hrabala v záhonech. V pubertě mi to začalo vadit.
Naše rodina bydlela v oprýskaném baráku na kraji vesnice, za námi se rozprostíral už jen hluboký les. Maminka byla anděl, tatínek byl také hodný, jen to neuměl dávat tak dobře najevo jako maminka. Peněz jsme mnoho neměli, což tatínek řešil tím, že nutil celou rodinu od jara do hlubokého podzimu pracovat na zahradě, abychom si přilepšili domácími výpěstky. S odstupem let si myslím, že to možná nebylo kvůli nedostatku peněz, bylo to tím, že byl tatínek zahradničením posedlý. Zbytek rodiny tuto zálibu nesdílel, ale musel poslouchat. Když jsem byla malá, nevadilo mi to, brala jsem to jako hru. V období dospívání jsem toho však měla plné zuby. Nikam jsem nesměla. Vrstevníci se scházeli na autobusové zastávce, byla to taková klubovna pro mládež, autobus tu beztak jezdil jen dvakrát denně. Nebo se scházeli u rybníka. Byli tam všichni, kromě mě. Tatínek vždycky říkal, že za kamarády smím odejít, až budu mít hotovo. Jenomže na zahradě není hotovo nikdy, zvlášť když je tak obrovská jako naše. Bohužel jsme ještě vlastnili i velikánský ovocný sad. A aby toho nebylo málo, chovali jsme i domácí zvířata v úctyhodném množství.
Začalo pršet
V pubertě jsem se začala bouřit. Některé moje spolužačky už chodily na rande! A já? Já jsem nevěděla, co slovo rande znamená. Když jsem se vzbouřila poprvé a odešla za ostatními na chvíli k rybníku, byl z toho pak doma skandál. Zrovna se drobně rozpršelo a já měla nakázáno, že jakmile spadnou první dešťové kapky, musím posbírat krůťata, protože ta nesmějí zmoknout. Otec strašně zuřil, když zjistil, že se malé mokré krůty třesou zimou na louce, a já nikde. Řval na mě, že mám zákaz vycházení. Jako za války! Nikdo se mě nezastal, maminka tátovi nikdy a za žádných okolností neodporuje a mladší brácha ještě do rebelského věku nedospěl. Napadlo mě: A co kdyby mě náhodou přece jen někdo pozval na rande? Tedy ne že by se k tomu někdo chystal, ale člověk nikdy neví a zázraky se čas od času dějí. Co bych mu asi odpověděla? Že nepřijdu, protože musím jednotit mrkev?
Skoro sedmnáct
Ale bylo mi už skoro sedmnáct a pozvání na rande stále nepřicházelo. Když tedy nepočítám zrzavého Jožina odvedle. Náš barák sousedil z jedné strany s lesem, z druhé bydlel tenhle zrzek s rodiči a obrovským bernardýnem. Mohli si ho dovolit, provozovali ve vsi hospodu. Jožin, takový zoufalec, ke všemu o rok mladší než já, mě často pozoroval doširoka rozšířenýma bledě modrýma očima přes drátěný plot. Vyplazovala jsem na něj jazyk. Budoucího manžela jsem si představovala jinak. Dřív jsem si vystřihovala obrázky z Květů a Vlasty, občas jsem tam narazila na dobře vypadajícího herce. Vždycky to byl Jožinův opak. Táta mi ještě ke všemu zakazoval se s Jožinem kamarádit. Se sousedy nemluvil. Tvrdil o nich, že coby hospodští celou vesnici strašně šidí, ředí víno a hořčici vodou a roznášejí pivo pod míru. Jožin mě zprvu jen sledoval, pak začal i mluvit. Říkal třeba: “Romčo, co kdybysme se šli projít?” Vždycky jsem jen s pohrdáním zasyčela: “S tebou, jo? Díval ses někdy do zrcadla? Ani za milion!”
Pohled ze střechy
Styděla jsem se za to, že mým jediným nápadníkem je zrzavý Jožin, ještě ke všemu o rok mladší než já. Ujišťovala jsem samu sebe, že zrzek u mě nemá šanci. Byla jsem si tím stoprocentně jista do chvíle, kdy spadl ze střechy. Večer před tím mi přinesl kytici pryskyřníků, které natrhal v rokli u potoka, a svěřil mi, že nazítří budou s tátou opravovat střechu. A on je šťastný, protože ze střechy se bude dívat na mě, otevře se mu pohled na celou naši zahradu, bude si připadat jako v kině. Uvidí mě, jak zalévám růže. Nic víc na světě si nepřeje. Odpověděla jsem, že zalévat růže nebudu, protože má pršet. A ať si dá pozor, aby si nerozbil čenich. To jsem si pak vyčítala, protože Jožin si čenich opravdu rozbil. Naštěstí to nebylo nic vážného, ani nemusel do nemocnice. Nahlas jsem mu pak řekla, že nemá lézt na střechy, když je mokro. Ve skutečnosti mi ho bylo líto. Nicméně kdyby mi někdo řekl, že si Jožina jednou vezmu a budeme spolu šťastně žít desítky let, doporučila bych mu návštěvu psychiatra.
Angreštový kompot
Pak dostala máma žlučníkový záchvat a její pracovité ruce na zahradě chyběly. Táta byl strašně nervózní. Sázeli jsme spolu brambory, brácha se drze vymluvil na to, že se musí učit, že ke konci školního roku píší ve škole jednu písemku za druhou. Táta na mě řval, že to sázím křivě, že moje brambory nejsou v rovné lajně a že jsou nestejně daleko od sebe. Jeho hulákání slyšela půlka vesnice. Slunce pálilo, bylo mi do breku a za plotem se ozval Jožin. Povídá: “Tak já bych vám, pane Pavelka, pomohl. Jestli chcete.” Táta se na něj podezřívavě zahleděl. Mě to zahřálo u srdce, věděla jsem, že to řekl jen kvůli mně. Táta na Jožina houkl: “No tak pojď, jestli chceš. Dám ti za to sklenici pampeliškového medu a angreštový kompot. Abys neřek, že u nás makáš zadarmo.” Chudák Jožin přeskočil naši zahradní branku a pracoval na bramborovém záhoně na sto dvacet procent. Otce zcela okouzlil. Dostal za to opravdu příšerné dary, náš pampeliškový med byl spolu s angreštovým kompotem nechvalně proslulý po celém kraji.
Pampeliškové víno
Ve spíži Jožinových rodičů se začaly hromadit další pekelné dary. Jožin k nám chodil pomáhat každý den a odnášel si za to domů švestkové kompoty, rebarborovou zavařeninu a pampeliškové víno. Když jsem šla se džbánkem do hospody pro pivo, hostinský, Jožinův tatínek, mě poprosil, abychom už Jožinovi nic nedávali. Zdůvodnil to tím, že ve špajzu nemají místo. A že ty srnčí parůžky, které Jožin dostal naposledy, nepotřebují, že si na stěny věší raději hezké obrázky. Nebohý Jožin měl kvůli mně jen samé nepřijemnosti, ale přesto se na mě vždy usmíval a díval se na mě jako na zázrak. To nejhorší mělo teprve přijít.
Zrzavé, nebo kaštanové?
Vedle zahrádkaření tatínek miloval také včelaření. To nebylo pro naši rodinu právě jednoduché, protože když se včely rojily nebo když v pěkný, slunný jarní den braly útokem květinové záhony, bylo nebezpečné pobývat na zahradě. Naštěstí nikdo z nás nebyl na včelí žihadlo alergický, ani Jožin. Ten den jsme spolu pleli obrovský záhon s kedlubnami. Hezky jsme si povídali a smáli jsme se, vlastně už mi ani nevadilo, že je mladší. A co se týká barvy jeho vlasů, zdálo se mi, že do měděna hrají v podstatě jen na slunci, zatímco když je obloha zatažená, má Jožinova hříva kaštanovou barvu. A to bylo mnohem lepší. Opodál táta vášnivě včelařil, šťastně na nás volal, ať se jdeme podívat na roj, který visel na jabloni a zádumčivě bzučel. V okamžiku, kdy Jožin na roj zdola zvědavě pohlédl, mu spadl na hlavu. Snad ho zachránilo to, že táta bleskově zareagoval a bodavý hmyz rozehnal. Běžela jsem do hospody, nikde jinde neměli telefon. Přijela sanita. Jožin vypadal, jako by nebyl z tohoto světa, dostal dvaadvacet žihadel. Když ho nakládali do záchranky, zeptal se, jestli si ho vezmu. Tak jsem mu to slíbila, protože jsem měla pocit, že mě má opravdu rád.
Romana J. (53), Zlín
