Jen dva roky před důchodem jsem přišla o práci a byla úplně zoufalá. Potom jsem získala jinou a nemohla uvěřit, jak mě baví. Ztráta zaměstnání byla pro lepší než výhra v loterii!

Nebylo to nic neobvyklého, co by se nestalo spoustě lidem. Můj podnik, kde jsem pracovala skoro dvacet let, prostě ukončil činnost a nás, zaměstnance, propustil.

Dostali jsme sice odstupné, ale ten pocit, že člověk nikam neopatří, a už nebude sdílet každý den s lidmi, kteří jsou pro něho skoro jako rodina, je opravdu strašný. Sama bych tomu nevěřila, ale bylo to tak.

O práci jsem nezavadila

Každé ráno jsem oplakala, nemohla jsem si pomoct. Manžel, který už byl rok doma, se mi smál. Ne ve zlém, ale myslel, že jen přeháním. „Prosím tě, Stáňo, svět se přece nezbořil. Najdeš si něco jiného!“ utěšoval mě a bylo vidět, že mě nebere vůbec vážně.

Můj rozum mu dával za pravdu, stanou se přece horší věci, ale srdce říkalo něco jiného. Abych svůj žal překonala, vydala jsem se na Úřad práce. Abych zjistila svoje možnosti. Bylo to jako přilít olej do ohně. Či spíš přidat další důvod k pláči.

Už prostředí úřadu bylo příšerné a jednání slečny, která mě dostala na starost, ještě příšernější. „Jděte do předčasného důchodu, pro vás už těžko něco najdeme!“ vyštěkla na mě přes přepážku a koukla na hodinky, jako bych ji obtěžovala. Víc se nemínila bavit.

Prostě jsem to zkusila

Doma mi manžel ukázal na internetu, jak a kde mám hledat a tak jsem zasedla. Do půlnoci jsem se nehnula od obrazovky. Byly tam ale samé nabídky pro mladé. Anglickým názvům jsem nerozuměla a požadavky nesplňovala. Nebylo tam nic, co bych mohla vykonávat.

Až potom jsem si přečetla jednu nabídku, která mě nějakým zvláštním způsobem zaujala. Nabízeli zde práci tety v Klokánku. Nic zvláštního nepožadovali, jen aby měla uchazečka ráda děti! A také uměla vařit, starat se o domácnost a v ideálním případě maturitu.

To vše jsem měla, ale přece jen jeden háček v tom byl. Ta láska k dětem. Ne, že bych je neměla ráda, ale věčný hluk vnoučat, jejich neposednost a občas i neposlušnost, mi dost vadila.

Neuměla jsem si představit, jak bych se zvládla starat o čtyři děti, které bych dostala na starost. „Tak nedumej a zkus to! Za to nic nedáš!“ poradil mi manžel a hned mi podával telefon, abych si domluvila schůzku.

Děti mi dávaly zabrat

Vše se odehrálo tak rychle, že jsem se nestačila ani rozmyslet. Na pohovor jsem měla přijít hned druhý den! Ráno jsem měla chuť zalézt zpátky do postele a nevylézt.

„Vstávej, nebo přijdeš pozdě!“ zacloumal se mnou manžel nekompromisně a nabídl mi, že mě doprovodí. Na stole jsem měla dokonce připravenou snídani! Nebylo zbytí, nemohla jsme ho zklamat. Neuplynul ani měsíc a já nastoupila do nové práce.

Vše bylo pro mě úplně neznámé. Město, v kterém jsem pracovala týden v kuse a potom měla týden volna. Kolegyně, naštěstí samé ženské. A práce, která se s žádnou jinou nedala srovnat. Starala jsem se o čtyři děti, sourozence.

Hned první den mi kluci připravili pořádné překvapení! „Teto, úkoly si psát nebudu. Teto, vylil se mi džus. Teto, já se nechci jít koupat!“ oznámili mi ti tři výlupci a jejich malá sestřička si ukázala na plínu. Znamenalo to jediné. Potřebovala přebalit!

Pomohla kolegyně

První večer jsem myslela, že to vzdám. Že tu drobotinu nemohu zvládnout! V půlnoci jsem seděla u kuchyňského stolu a držela si hlavu v dlaních. V tom se ozvalo tichounké zaťukání. „Nespíš?“ zeptala se mě moje kolegyně Markéta.

Nic neříkala, jen přisedla ke stolu a jemně mě pohladila po hřbetu ruky. „Neboj, zítra to už bude lepší, děti si jen testují, co vydržíš!“ uklidňovala mě. Až když mi pověděla o svých těžkých začátcích, zjistila jsem, že na tom byla o poznání hůř, než nyní já.

Neuměla totiž chudák vařit a její děti jí to tehdy vyčítaly. Druhý den jsem sice byla pořádně utahaná, ale se svými dětmi jsem si rozuměla o poznání lépe. Na konci týdne jsem je už milovala celým svým srdcem! Malou Anežku, Radečka, Pavlíka i Románka.

Změnil se mi život

Vůbec jsem si neuměla představit, že budu celý týden bez nich. „Teto, máme tě rádi, hlavně zase přijeď!“ řekl mi na rozloučenou Románek a dal mi pusu. „Tak co, ani jsi nezavolala!“ vyčetl mi manžel a chtěl hned slyšet vše, co jsem s dětmi zažila.

Kam jsem je vzala na procházku, jaké pohádky vyprávěla. A také co dobrého uvařila! Když mě vyslechl, zadíval se mi láskyplně do očí a řekl něco, co jsem si dosud ani neuvědomila: „Ty ses do té své nové práce úplně zamilovala.

To bych do tebe nikdy neřekl!“ Měl pravdu. Tetu v Klokánku dělám už hezkých šest let a do důchodu se v žádném případě nechystám! A manžel za mnou dokonce i občas přijede. Dovolím mu posekat zahradu, spravit nějaké to kolo nebo třeba plot.

Musí být prostě také užitečný! A tak se moje práce snů stala i jeho oblíbenou prací. Něčím, co dalo našemu životu nový smysl!

Stanislava V. (65), severní Čechy