Byli si souzeni – museli zemřít spolu?

Total
1
Shares

Jejich velké přátelství bylo dojemné. Neudělali bez sebe krok a neváhali bránit jeden druhého. Čekala je tragická smrt v jeden den.

Cecilka byla moje slepička, malá liliputka, kterou jsem si ochočila a všude ji jako malá holčička nosila. Kromě ni jsem měla ještě tlusté morče Rodea. To byli mí nejlepší přátelé, spřízněné zvířecí duše, s nimiž jsem si hrála. Cecilka se jmenovala podle mé oblíbené pohádky Dvě Cecilky a Rodeo podle maminčiny nejoblíbenější písničky od Evy Pilarové. Snila jsem o velkém přátelství morčete se slepicí a dokonce jsem jim uspořádala svatbu. V dětské fantazii je zkrátka možné i nemožné. Cecilka s Rodeem měli vřelý vztah. Slípka morčeti neustále něco švitořila a něžně jej ozobávala a morče drželo. Stala se z nich nerozlučná dvojice, spolu jedli i spali a báli se jeden o druhého. Když vzal morče do ruky někdo jiný, než já, Cecilka začala výhružně kdákat. Když se někdo přiblížil k slepici, Rodeo okamžitě přiběhl a tvářil se bojovně. Jejich osud byl tak společný, že se i v týž den naplnil, a proto byli pohřben do společného hrobu – pod vysokou starou, bleskem rozpolcenou jabloní na zahradě.

Celý chlév mě chránil

Tehdy mi byly necelé čtyři roky, když jsem se chopila sekerky, která mávala spíše se mnou, než já s ní, a běžela bránit svou milovanou slepici. Mezi prasečím chlívkem a kotci pro králíky jsem vedla souboj na život a na smrt s lasicí. Lasičky jsou nebezpečná zvířata, byl zázrak, že se na mě nevrhla. Možná to bylo tím, že jsem nebyla proti ní sama. Jak si totiž na tu chvíli vzpomínám, králíci běsnili a dupali ve svých kotcích a ze dvorku přiběhl kohout. Ten ztropil povyk, který do chléva přilákal babičku. To bylo myslím moje štěstí. Kdo ví, jak by bitva s lasičkou dopadla, kdyby se neobjevila. „Tak to ty mi chodíš do chléva!“ vytrhla mi babička sekeru z ručiček a hnala se po zvířeti. Bohužel netrefila, lasička utekla a o několik dní později ji moje Cecilka padla za oběť. Přesně týž den se mi podařilo, žádný zlý úmysl jsem neměla, byl to nejspíš osud, napěchovat nebohé morče Rodea do malého kočárku pro panenky, abych ho povozila. Nikomu se nebohé morče již vyndat z kočárku nepodařilo. Rodeo se udusil. A tak jsme je pochovali oba společně pod jabloň na zahradě – i s kočárkem…

Romana H. (47), Milevsko

Také se vám může líbit