Toužila jsem po životě v přírodě, ale při něm jsem zjistila, že civilizace má přece jen něco do sebe. Teď už jsem ze snů vyléčená.
Jako typické městské dítě jsem měla o životě v přírodě zkreslené představy, protože jsem ho znala jen z letních táborů, vyprávění babičky a z řídkých návštěv své tety z jižní Moravy. O to víc jsem po romantickém venkovském životě toužila.
Rozdílné světy
Tyto mé touhy neustaly ani poté, co jsem dospěla a našla si partnera. Měli jsem se rádi, on však byl z jiného těsta. Za každých okolností se držel nohama pevně na zemi a moje sny komentoval ironickými úšklebky. Nerad jezdil na venkov a před jedním víkendem mi řekl: „Zítra hraje Slavie, rád bych s kamarády zajel na fotbal. Jeď s kamarádkou.“ A tím začal konec našeho vztahu.
Dobový festival
Vyrazila jsem tehdy na chatu bez něj. Ten víkend tam pořádali folkový festival a náměstí bylo zaplavené trhy. Předváděli dobové tance, prodávali čelenky, mokasíny a různé korálkové šaty a já byla úplně okouzlená. Chodila jsem mezi nimi stánky a občas jsem se s někým dala do řeči. „Slečno, když se vám náš život tak líbí, přidejte se k nám,“ smál se jeden tanečník, který měl přezdívku „Štiplístek“.
Propadla jsem jeho kouzlu
Všichni měli i svá civilní jména a povolání, ale všechen volný čas věnovali napodobování života této kultury. Strašně jsem jim záviděla. Pozvali mě ke stolu, lépe řečeno k dřevěné misce s polévkou. A tam jsem ho potkala. Vysoký, šlachovitý, s okouzlujícím úsměvem. Představil se mi jako Miloš. Tak začala naše známost. Vášeň se mezi námi rozhořela jako oheň, na kterém jsme opékali buřty.
S dosavadním životem jsem skoncovala
V Praze jsem si sbalila kufry, dala výpověď v práci, manželovi oznámila, že se s ním rozvádím, a odjela jsem za Milošem. Měl totiž svoji vizi budoucnosti, která se mi zamlouvala. „Zkusíme žít jako trampové celoročně a ne jen pár týdnů v létě,“ nahodil udičku, na kterou jsem zabrala. To bude nádhera, představovala jsem si. Ráno se budit zpěvem ptáků, mýt se v potoce a stát se součástí přírody.
Ideální život
Koupili jsme pozemek s potůčkem uprostřed Beskydských lesů a tam si začali zařizovat svůj život. Pěstovali jsme vlastní ovoce, zeleninu i bylinky, neměli jsme žádný telefon ani počítač, dokonce jsem začali chovat i slepice a králíky a časem jsme si pořídili i krávu. Tenhle život se mi strašně líbil, i když byl poměrně náročný. Naučila jsem se šít šaty, mokasíny i navlékat náramky z korálků. Jezdili jsme na jarmarky a tam tyto výrobky prodávali. Všechno bylo zalité sluncem. Milovali jsme se, a to nám ke štěstí stačilo.
První pochybnosti
Po pěti měsících jsem otěhotněla, a tím naše bezstarostnost skončila. Přežít měsíce mrazů v maringotce nebyla žádná sláva, zvlášť, když vám roste břicho a je vám stále špatně. Byla mi zima, všude samé nepohodlí. A až se dítě narodí, bude to ještě horší. Vůbec jsem si to nedovedla představit. „To nezvládneme! Myslím, že bychom měli uvažovat o návratu k civilizaci. Přece se z porodnice nemůžu vrátit sem,“ povídala jsem Milošovi. Ale on neviděl problém.
Tvrdá realita
Upletl mi koš na dítě, a když se pak v červnu narodila Barborka, položili jsme ji do něj a já ji pověsila koníkovi za sedlo a vozila na políčko, kde jsme si pěstovali zeleninu. Taky jsem ji mívala v šátku na zádech a přitom třeba okopávala brambory. „Hrůza!“ Litovala jsem, že jsem se nedržela při zemi jako můj bývalý. Nakonec dceruška onemocněla. V půlce ledna dostala zápal plic a my s ní museli do nemocnice. Chudinka se dusila, a já myslela, že nepřežije. Svíral mě strach a výčitky. Co jsme jí to provedli?
Strach mě probudil
„Do maringotky se s ní už nevrátím!“ oznámila jsem svému Milošovi. „Copak opravdu nechápeš, že tvou zarputilostí ohrožujeme její život?“ křičela jsem na něj hystericky a třásla se vzteky: „Pokud si nenajdeme normální byt, opustíme tě a žij si tam sám.“ Až tehdy uznal, že na tom něco bude a my se konečně stěhovali zpátky do města.
Cítila jsem se jako v pohádce
Naštěstí jsem měla stále byt, který jsem zdědila po babičce, a který moje matka moudře pronajímala. Nemuseli jsme tak hledat žádný pronájem. To byla úleva, sedět zase v teple a moci se vykoupat, kdy se mi zachtělo! Život byl najednou tak jednoduchý! Nechápala jsem, jak to, že jsem to dřív nevěděla… Tetelila jsem se blahem nad tím komfortem, který je pro všechny obyčejný. Já se ale cítila po tom všem jako v pohádce.
Dohodli jsme se
Dnes žijeme v kompromisu. Svou představu o životě jsme trochu upravili. Sedíme v teple, používáme plynový sporák i pračku, dokonce máme i televizi, ale mobil nemáme ani já, ani Miloš. Trampský život jsme úplně neopustili. Věnujeme se mu i s dcerou o prázdninách. Naší Barborce je už sedm let a společně s ostatními dětmi tančí a zpívá na dobových festivalech. Baví ji to a my s Milošem jsme na ni moc pyšní.
Dana S. (47), jižní Čechy
