Po mnoha hektických letech plných práce, starostí o děti a mnoha dalších povinnostech, jsme se najednou nuceně zastavili a zůstali zavření v našem hezkém třípokojovém bytě.

Už třetí den tu sedím sama a vůbec nevím, co budu dělat. Rozpadl se celý můj dosavadní svět. A já na to nebyla vůbec připravená. To, že je všechno jinak, než jak jsem si myslela, mi definitivně došlo až tehdy, když Franta za sebou zavřel dveře zvenčí.

Taková obyčejná láska

S Františkem jsem se seznámila na svém maturitním plese. Přišel se svou sestrou, která chodila do jiné třídy než já, ale znala jsem ji. Frantovi to tehdy moc slušelo a celkem obstojně tancoval.

Ještě ten večer jsem se zamilovala a domluvila si s Frantou schůzku na pondělí. Od té doby jsme spolu chodili. Já lítala někde v oblacích. Franta byl vždy ten, který se drží spíše u země. Nicméně naše schůzky byly krásné a pomalu se rodila opravdová láska.

Moje velké představy

Po maturitě jsem nastoupila do práce. Spadly ze mě všechny učební povinnosti, už jsem se nemusela starat o to, zda dodělám školu. Důležité pro mě začalo být něco jiného. Chtěla jsem rodinu, skvělého manžela a několik dětí.

A protože jsem měla Františka, snila jsem o našem společném životě a malovala si ho narůžovo. Franta je o tři roky starší, a tak hned, jak dodělal vysokou, jsme se vzali. Byla jsem docela obyčejně šťastná.

Kompletní rodina

S Frantou jsme si postupně pořídili dvě děti. On začal podnikat, já po mateřské nastoupila jako kuchařka do jedné dobré restaurace. Měla jsem svou práci ráda a trávila jsem v ní čím dál tím víc času. Ale nevadilo mi to.

O péči s dětmi jsme se s manželem dokázali podělit. Život běžel v zaběhaných kolejí řadu let, děti rostly a my byly spořádaná rodina.

Klid před bouří

Oba synové dospěli a vylétli nám z hnízda. Jeden na studia a jeden za prací do ciziny. Doma najednou bylo prázdno a ticho. Takové to ticho před bouří. S manželem jsme se potkávali jen večer, unavení z práce.

Dost často jsme oba pracovali i o víkendu a tak jsme si za týden stačili říct jen pár slov. Nelíbilo se mi to, ale nevěděla jsem, co s i s tím počít.

Zastavil nás virus

A pak přišla ta strašlivá nemoc a s ní karanténa. Najednou jsme se s manželem z plného zběsilého běhu životem prudce zastavili ve svém vlastním obýváku. Manžel začal pracovat z domova, mě restauraci zavřeli a byla jsem najednou bez práce.

Po prvotním šoku jsem se na věc podívala z té lepší stránky. Konečně budeme mít s Frantou na sebe zase více času. Tak jako kdysi, když jsme spolu ještě jen tak chodili. I když se nedá nikam chodit, můžeme trávit hezké chvíle společně doma, spolu.

Jeden hot a druhý čehý

Jenže František to všechno tak růžově neviděl. Chápala jsem, že je na nervy kvůli práci. Měl obavy, jak firmu vůbec udrží při životě, jak zaplatí zaměstnancům. Seděl u počítače a telefonu celé dny i večery a na mé společné chvilky neměl vůbec žádné pomyšlení.

Chvíli jsem se snažila být v klidu, být empatická a stále milující pozorná manželka. Jenže mi to vydrželo jen pár dní. Ploužila jsem se bytem od ničeho k ničemu , zmocňovala se mě úzkost a strach z budoucnosti. A neměla jsem šanci si o tom s někým popovídat.

A tak nám bouchly saze

Po dvou týdnech bylo u nás doma už tak dusno, že to muselo jednou bouchnout. Vzbouřilo se ve mně všechno to příkoří, které jsem pociťovala za to, co nás potkalo i za chování mého necitlivého manžela, a vrhla jsem k němu do jeho improvizované pracovny.

Všechna ublíženost ze mě vyplula jedním dechem. Nazvala jsem ho ignorantem, který mi nerozumí. Chvíli se tvářil vyděšeně, ale pak přiznal, že mi vážně nerozumí a přistoupil na dialog.

Jen a jen hádky

Doufala jsem v nějakou rozumnou konverzaci, ale pokaždé se to zvrtlo v hádku. Postupně jsme jeden i druhý začali zjišťovat, že vlastně už řadu let žijeme s úplně cizím člověkem. Každý z nás, že má úplně jiné vzpomínky na to, co jsme spolu už prožili.

A stejně tak každý z nás má i jiné představy, jak by to mělo být do budoucna. Uvědomila jsem si, jak ta léta, co jsme žili vedle sebe a ne spolu, ve věčném shonu a stresu, jak moc nás poznamenala. Ale už to nešlo vzít zpátky.

Co bude dál

Franta mi po jedné z mnoha hádek řekl, že už to prostě nemá cenu, že musíme jít každý svou cestou, protože se na ničem prostě neshodneme. Sbalil si pár nejnutnějších věcí a odstěhoval se ke své matce. Sedím dál zavřená v bytě, v karanténě.

Venku řádí koronavirus a v mé mysli i v mé duši je strašlivý zmatek. To přece nemůže být definitivní konec manželství, ale jen taková malá domácí „ponorka!“

Romana H. (54), České Budějovice