Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak důležité je zdraví. Vůbec jsem neřešila zdravotní problémy. I tohle vypadalo jako běžné onemocnění, které jsem neřešila.
Začalo to jako chřipka, bolelo mě v krku a snad celé tělo. V podvečer mi vystoupala teplota skoro na čtyřicet stupňů. Přidala se ukrutná bolest hlavy a zvracení. Vadilo mi světlo a vyrazila mi po těle vyrážka. Po odpolední směně k nám přišla sousedka, která je zdravotní sestřičkou. Bylo to velké štěstí. Někdy si říkám, že andělé jsou mezi námi. Přišla náhodou si půjčit vejce. Když mě uviděla, okamžitě se chopila své práce. Natáhla mi nohy, ohnula hlavu a zatlačila bradu směrem k hrudníku. Hrozně to bolelo. I když jsem protestovala, že to je jen chřipka, kterou vyležím, zavolala rychlou lékařskou pomoc. Bez velkého zaváhání řekla, že to vypadá na meningokokové sepsi, kterou způsobuje pořádně zákeřná bakterie.
Nemohla jsem uvěřit!
Sice jsem byla za věkovou hranicí, kdy nejčastěji bakterie napadá lidský organizmus, ale přesto se tato krutá diagnóza potvrdila. Všude, kde se tato nákaza objeví, musí jít vše stranou. Je to totiž velmi vážné onemocnění, které vás poznamená na celý život. Pokud to tedy přežijete. Já jsem jedna z těch šťastných. Byla jsem relativně mladá a až do té doby zdravá jako řípa. Nemoc likvidovala můj organismus neskutečně rychle. Už v sanitce jsem upadla do bezvědomí a probrala se až za několik týdnů. Zvýšená srážlivost krve způsobila, že se mi ucpali drobné cévky a nedokrvené prsty u nohy mi odumřely. Ruce i tělo jsem měla samou vyrážku a plné slitých modřin.
Žiju, ale s následky
Když jsem se probrala k životu, začala jsem si uvědomovat, že jsem měla veliké štěstí, když jsem přišla jen o prsty na jedné noze a druhá byla méně funkční. I když mám porušenou její citlivost a některé dny bez francouzských holí toho moc neujdu. Mám i poškozený zrak, mám potíže se sluchem, musím navštěvovat kardiologii, ale to spíše z preventivních důvodů. Občas mne sužují migrény, nedokážu se soustředit jako dřív, ale už jsem si zvykla a moje rodina také. Díky ní vedu plnohodnotný život. Nejhorší pro mě je běhání po úřadech. Připadáte si jako simulant, jako ten nejposlednější z nejposlednějších, ale to vás nesní odradit. Dělali tam prostě všechno proto, abych svoji žádost o invalidní důchod stáhla, a kdybych nevěděla o příspěvku na péči, tak by to bylo správné, protože ta moje „zkušební komise“ ve mně navodila pocit, že okrádám stát. Jsem vděčná za zázemí, které mi vytváří moji blízcí. Jsem vděčná za druhou šanci, kterou jsem dostala, ale jsem také poučena, že nejen v nouzi, ale i v nemoci poznáte opravdové přátele!
Petra, (47), Olomouc
