Byla to strašlivá bezmoc a zoufalství, když jsem viděla umírat svoje vnouče, a nemohla udělat vůbec nic. Vím, že se časem rány zahojí, jizvy však zůstanou už navždycky.
Jsem ta generace, která se vdávala okolo své dvacítky, a když mi bylo padesát, měla jsem pocit, že i moje dcery mají na čase, aby založily své vlastní rodiny.
U mladší dcery jsem znepokojená nebyla, vždyť jí bylo teprve čtyřiadvacet a byla designérkou a toužila po práci v zahraničí. U ní mi bylo jasné, že se do manželství a rodiny nepožene. Dávala nám to na vědomí už od dětství.
To starší dcera Tereza, které bylo přes třicet, byla už dva roky vdaná a se svým manželem se intenzivně pokoušeli o dítě. Ale nedařilo se. Celá rodina se pokoušela sehnat toho nejlepšího gynekologa a nevynechali jsme ani osvědčené léčitele.
Konečně se zadařilo a Terezka otěhotněla. Ve svých dvaatřiceti porodila vymodlenou holčičku Kamilku.
Naše úžasná Kamilka!
Krásné a zdravé miminko rostlo jako z vody. Dceři se ještě před skončením rodičovské dovolené naskytla velice zajímavá pracovní možnost, a tak se rodinná rada usnesla, že jako vždy společnými silami vše zvládneme.
S novým rokem jsme si rozdělili služby, kdy se, kdo jak bude starat o malou a se zapojením i druhé babičky jsme vše skvěle zvládali. Zažívala jsem nejšťastnější momenty ve svém životě a myslím, že nejen já.
Svorně jsme se těšili na jaro, kdy se nebudeme balit do bund a šál a naše Kamilka konečně vyzkouší venku svoji červenou motorku, kterou našla pod stromečkem. Po bytě drandila, jak malá závodnice, a i když spadla, vždy říkala:
„Nebolí, zahojí se“ a i když si trošku někdy zafňukala, s nadšením pokračovala dále. Konečně, když slezl úplně sníh, zahrada se stala novým úžasným místem pro řádění naší malé Kamilky.
Rodiče byli odvážní a často se s ní vydali i za plot na chodník, aby se pořádně projela. Vždyť to byla šikovná a chytrá holčička. Všechno se učila tak rychle a byla neuvěřitelně pozitivní.
Měla talent na všechno
Do léta byla opravdovou přebornicí v jízdě na motorce. Nikdy se nestalo, že by neposlechla. Když se řeklo „zastav“, zastavila. Když se řeklo „přibrzdi“, přibrzdila. Po nějakém čase jsem se osmělila i já začala jsem si ji brát s sebou na nákup.
Byly jsme dobrá dvojka, já za sebou táhla tašku na kolečkách a Kamilka na červené motorce uháněla vstříc novým zážitkům. Bylo vždy velice milé, když se několik kroků přede mnou zastavila, otočila se a pokřikovala:
„Babiko, honem, já čekám.“ A já ji vždy došla a ona se zase smála a odstrkovala se dál. Tak, jako jakékoli jiné hlídací úterý, jsme šly ten den spolu nakoupit. Svítilo sluníčko, na nebi ani mráčku.
Kamilka měla bílý klobouček, růžové tričko, džínovou sukýnku a sportovní botičky, to proto, aby si neodřela prstíky na nožkách, když se odrážela. Vše vždy muselo být hezky vyladěné. Na to měla Kamilka výtvarné oko, nejspíš zděděné po své tetě designerce.
Vydaly jsme se směrem k nákupnímu centru. Kamilka dojela k přechodu a otočila se a začala na mě volat: „Babičko, počkám.“ Otáčela se se svou motorkou a já se pomalu blížila. Měla jsem už tehdy bolavá kolena,.
Jako děsivá noční můra
A najednou – při tom prudkém otáčení , sklouzla i se svou motorkou z okraje chodníku. Viděla jsem, jak padá rovnou pod kola auta, které právě projíždělo kolem. . Křičela jsem, odhodila tašku na kolečkách a utíkala k autu. Bouchala jsem do něj jako šílená.
Začali se sbíhat lidé. Řidič na mě zděšeně hleděl, bezmocně stál vedle auta v šoku a já do něho bušila. Vůbec se nebránil… Nevím, co se pak přesně dělo, ale já měla pocit, že musím to auto převrátit a dostat se, co nejblíže k mé milované vnučce.
Byla to věčnost, než přijela sanitka a hasiči. Museli Kamilku vyprostit. Když ji předali lékařům, měla velmi slabou srdeční činnost, ztěžka dýchala, spíše chroptila… V momentě byla připojená na několik přístrojů.
Naložili ji do sanitky, ale ta se stále nerozjížděli. Věděla jsem, že je to špatné. Uvědomila jsem si, že bych měla zavolat dceři. Telefon několikrát zazvonil, ale na druhé straně se ozvalo: „Mami, opravdu nemůžu“ a zavěsila. Už neslyšela můj nářek.
Okamžitě jsem vytočila číslo znovu: „Nepokládej to,“ křičela jsem na ni. Bylo to tak alarmující… „Co se stalo,“ zaznělo na druhé straně a já jen vzlykala. Znovu se ozvalo: „Proboha, co se stalo? Mami, mluv!“ Nebyla jsem schopná to vůbec vyslovit.
„Kamilku přejelo auto. Je to vážné! Neřiď sama, ať tě někdo odveze.“ To už nám nad hlavami kroužil vrtulník. Ani nevím, jak se podařilo, že přistál. Lékaři a ostatní zdravotníci pospíchali k sanitce. Zaslechla jsem jen, že ji oživují.
Zavolala jsem znovu dceři, že nevím, kam ji povezou. Už byla na cestě k nám.
Vrtulník odletěl prázdný
Po čase, o jehož délce nemám dodnes tušení, vyšli ze sanitky lékaři z letecké záchranky. Nastoupili zpět do vrtulníku a odletěli bez Kamilky. Byl to moment, který vyzněl neurčitě… Stála jsem tam úplně zmatená. Na chvíli doufala v zázrak. Ten se však nekonal.
K záchrance přijel další vůz. A tím vyhasly veškeré naděje. Byl to vůz koronera, lékaře, který již nepomáhá živým, ale ohledává mrtvé. Vzápětí se davem prodrala moje dcera… Pláč, křik, zoufalost, na více jsme se s dcerou nezmohly.
Začala se sjíždět ze všech koutů celá naše rodina. Když přijel pohřební vůz, byli jsme tam všichni, rodina, která vždy za všech okolností drží pohromadě, ale nyní byla naprosto bezmocná. Ujala se nás policie a nějaká psycholožka.
Nechtěli jsme opustit místo nehody. Po přemlouvání nás odvedli jen několik desítek metrů k domu, kde jsme bydleli. Psycholožka s námi byla až do večera. Dodnes a především zpětně oceňuji její přítomnost.
Byla to v mém životě skutečně doslova a do písmene první probděná noc v slzách. Každý obviňoval sám sebe, co měl udělat jinak, co lépe. Neútočili jsme na sebe, nepodléhali jsme agresivním výpadům.
I v tom nám pomohla psycholožka, která popsala, co se vlastně odehrálo na křižovatce u obchodního centra.
Přijdou někdy lepší zítřky?
S citlivostí nám vysvětlila, že se nesmíme navzájem obviňovat a hlavně ať necháme volný průchod smutku.
V daný moment je vám úplně jedno, co vám, nějaká cizí ženská, která tu bolest nezažila, říká, ale s každým dalším dnem dokážete ocenit, že někdo tak zkušený byl ve vašem zhrouceném rodinném kruhu.
Její nadhled mě tu noc sice dráždil, ale byla to ta první pomoc, která naší rodině pomohla dýchat a poznenáhlu se vracet zpět k životu.
Bylo třeba si uvědomit, že Kamilka se už nikdy nevrátí, že to bolí, ale čas se ani o vteřinu zpět vrátit nedá a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Stéle se vracím ve vzpomínkách k tomu osudovému dnu, který nám všem vzal to nejcennější, co jsme měli.
Po celé dva roky se mi vrací poslední Kamilčin úsměv, kdy seděla na červené motorce a volala na mě: „Babičko, počkám.“ Stále vidím tvář toho vyděšeného řidiče a v noci ve snu pěstmi buším do kapoty jeho auta a křičím…. Možná to potrvá ještě dlouho.
Dceři se opět nedaří otěhotnět, a už je jí osmatřicet let. Moje mladší dcera čeká miminko a prožívá štěstí. Pro mě je to naděje na dalšího vnoučka, ale já se nedokážu na něho těšit tak, jak bych měla. Tolik bych si totiž přála vidět obě své dcerky šťastné! A bojím se, že se toho nikdy nedočkám.
Kamila (67), Praha
