Až do té doby, než se náš synek narodil, jsme s manželem žili klidným, obyčejným životem. Dnes se děsíme každého úplňku.

Všechno to začalo s narozením našeho syna Tomáška. Až s ním vstoupily do našeho života záhady, které si s manželem neumíme vysvětlit a které nás postihují s drtivou pravidelností.

Pokoj prozářilo světlo

Hned první den večer, když jsme si Tomáška přivezli z porodnice domů, se nám stala podivná věc. Synek už poklidně spinkal v postýlce a my s manželem se dívali v obýváku na televizi. Když film kolem jedenácté hodiny večer skončil, šli jsme si lehnout.

Leželi jsme v posteli v ložnici, synova postýlka byla vedle naší manželské postele. Už jsem s manželem oba usínali, když najednou po stěně a stropě prolétlo pokojem světlo, jako když někdo pouští prasátko.

Nic podezřelého jsme neviděli

Oba jsme vyskočili a běželi k oknu, protože žijeme na vesnici. Bydlíme v malém domku, za námi je jen úzká silnice, garáže a pak už jen pole a les. Já ani manžel jsme ale nikde nic podezřelého neviděli, žádný zdroj světla. Víc jsme po tom už nepátrali a šli jsme si lehnout.

Známá viděla podivný objekt

Druhý den jsem se s tím zážitkem svěřila své dobré známé. Pověděla mi, že zhruba ve stejnou dobu projížděli nedaleko a prý to světlo viděli také. „Bylo tak silné, až jsme museli s autem zastavit.

Byl to podivný objekt, který se pohyboval nad polem, chvíli postával poblíž vašeho domu a pak se prudce vznesl do nebe,“ pokračovala, čímž mě příliš neuklidnila.

Společné večery

Podivné věci se však děly i v následujících dnech. Možná vám to bude připadat k smíchu, ale my jsme si to nedovedli vysvětlit.

Každý den byl s námi náš malý synek v obýváku, kde jsme i večeřeli a dívali se na televizi a učili Tomáška zvykat si na hluk a přitom spát. Večeřeli jsme vždy okolo šesté hodiny. A právě od této hodiny se vždy odehrávala tato záhada…

Vždy začal plakat

Tomáška jsme uspali a pak se chtěli v klidu najíst. Když jsem začala večeřet já, syn tvrdě spal, alespoň to tak vypadalo. Bylo slyšet jeho pravidelné spokojené oddechování.

Ale jakmile vzal příbor do ruky manžel, nebo lžičku či cokoliv jiného, a začal večeřet, v tom okamžiku začal syn neutišitelně plakat a plakal, i když jsem ho kolébala. Jakmile manžel položil příbor a přestal jíst, tak Tomášek okamžitě ustal.

Pak spinkal a oddechoval, jako když se nic neděje. Manžel to zkoušel i tak, že šel večeřet do kuchyně. Situace se ale okamžitě opakovala. Jen vzal do ruky příbor, Tomášek začal nepříčetně řvát.

Mizející předměty

Tak tomu bylo přes půl roku, večer co večer. Pokaždé, když můj manžel začal večeřet, synek se rozplakal, a jakmile manžel jíst přestal, ustal i synův pláč. Až kolem roku se situace zklidnila.

Podivné příhody však pokračují i nadále, ale dějí se už pouze kolem úplňku. Já mám klid, ale manželovi se přemisťují a na různá místa ukrývají věci dodnes…

Milena P. (42), jižní Čechy