Nadšená z prvního vnoučka jsem čekala, až se vrátí snacha z porodnice, připravená ji pomáhat. První dva dny byla ráda, pak už jsem jí prý lezla na nervy.

Celé těhotenství strávila moje snacha střídavě ve vlastní posteli a v té nemocniční. Měla problémy donosit dítě. Byla jsem nadšením bez sebe. Mělo se mi narodit první vnouče. A nejspíš také poslední, protože Verunce doktoři další dítě zakázali.

Syn se snachou žijí v malém domku, který si postavili sami. Už jsem v důchodu, sice občas chodím vypomáhat do školní jídelny, kde jsem léta pracovala, ale víc času trávím doma. Zvládám stále dost práce v domě a na zahrádce.

Než se naše rodina rozrostla, se synem a snachou jsme se stýkali nepravidelně. Občas jsme si zavolali, zašli k nám na nedělní oběd nebo nás pozvali k nim. Ovšem rizikové těhotenství snachy vše změnilo.

Vnouček se narodil císařem, pak nastaly nějaké komplikace, domů přišli až po 14 dnech. Říkala jsem si, že mě bude ta holka potřebovat. A tak jsem stála u nich doma v pozoru, když ji syn z nemocnice přivezl.

Hned jsem jí malého vzala z ruky a řekla, ať si jde lehnout a odpočinout, že se o všechno postarám.

Byla jsem starostlivá

Aby měla veškeré pohodlí, nastěhovala jsem se k nim domů už několik dní před jejím návratem. Syn byl očividně rád, že uklidím, navařím a pomůžu všechno připravit.

On měl v práci nějakou důležitou zakázku a mohl se jí aspoň v klidu věnovat, když věděl, že se máti o všechno postará. A snacha byla taky ráda, když jsme za ní po těžkém porodu byli, že se o domácnost postarám.

Chápala jsem to tak, že u nich budu pár týdnů, nebo měsíců, bydlet. S tátou doma jsem se domluvila, že mu občas domů skočím navařit, vyžehlit, ale jinak budu u mladých. Říkala jsem si, jak bude snacha ráda za takovou pomoc!

Byla jsem na sebe hrdá, že jsem úžasná tchyně! Snacha ráda opravdu byla, ale tak dva dny. Ona je z domova zvyklá, že všechno je po jejím. Syn je flegmatik, jedním uchem pouští její řeči dovnitř, druhým ven. Byla jsem ze snachy najednou na nervy.

Se snachou na kordy

Ona věděla všechno, měla to nastudované. Já ale vychovala dvě děti. Po pěti dnech mi Veronika řekla, že to zvládne už sama, že je mi za péči vděčná, ale že se opravdu dokáže postarat o dítě i domácnost. Já si to nemyslela.

Když jsem jí viděla, jak vnuka přebaluje a koupe, měla jsem o něho strach. Nedala jsem se a řekla diplomaticky, že chápu, že chce být se synem sama, ale mě to vůbec nevadí se starat.

S každým dalším dnem se náš vztah zostřoval, až si přivolala na pomoc manžela – mého syna.

Nakonec došlo na ošklivou hádku, kdy mi snacha vyčetla, že ani její vlastní máma k nim nechce moc chodit, prý by se mnou v jedné místnosti vydržela maximálně hodinu a nechápe, jak mě může Veronika trpět. Na její přání jsem tedy odešla.

A syn, ten mi sice dává za pravdu, ale je to jeho žena, chce mít doma klid. Tak jsem se svou péčí a starostlivostí nepochodila.

Kamila (64), Liberec