Syn se připravoval na šermířské vystoupení. V žertu pozval večer u ohně padlé rytíře na medovinu. Duchové pozvání přijali.
Můj syn je od svého dětství posedlý historií a šermem. Veškeré své volno a víkendy od jara do podzimu tráví na hradech, zámcích, starých tvrzích a bojištích, kde spolu s kamarády předvádí rekonstrukce dávných bitev. Jeho koníček jsem podporovala nejen já, ale celá rodina. Krásné, když se vaše dítě pro něco tak úžasného zapálí natolik, že je v tom opravdu dobrý. S velkou pýchou jsem sledovala turnaj, v němž porážel jednoho protivníka za druhým. Byl prostě dobrý – a o tom ten den nepřesvědčil jenom nás živé, ale zřejmě i ty, kteří v místě dávné bitvy před mnoha staletími padli.
Oheň probudil vášně
Alkohol dodal odvahu a rozvázal jazyk. Na bývalém bitevním poli stály tu noc stany těch, kdo podobně jako můj syn propadli kouzlu dob dávno minulých. Seděla jsem mezi nimi a sledovala, jak se mládež baví. Popíjeli víno a sladkou medovinu. Pod vlivem vnitřního uspokojení a také medoviny se můj syn vztyčil, aby pronesl řeč. Jazyk mu už vázl a občas mu nebylo rozumět. Najednou však – jako by jej ovládla jakási síla, přistoupil k ohni, pozvedl ruce a začal zřetelně odříkávat jakási latinská slova. Kde se to v synovi vzalo? Latinsky rozhodně neuměl. Ve zvláštním transu přidával na přednesu. Ti, co hovořili, ztichli a ti, kdo pospávali, se probrali. Když syn dokončil svou řeč, které nikdo nerozuměl, nastalo ticho. Dokonce i psi, bylo jich tam několik, v tu chvíli zkameněli. V dálce se ozval zvon kostelíka, v duchu jsem počítala, kolik vlastně je – a s nepříjemným mrazením v zádech jsem se dopracovala čísla dvanáct. Odbila půlnoc. Všichni jsme zůstali v podivném strnutí. I ti opilí částečně vystřízlivěli. Země se pohnula. V té tmě to aspoň tak vypadalo. Začaly se od ní odlepovat kusy hmoty, které vypadaly jako mlha.
Přízraky se odlepily od země
Zvedala se všude kolem nás, byly to desítky jejích útržků, svými rozměry\ odpovídaly velikosti lidského těla. Pohnuly se směrem k ohni, kolem kterého jsme seděli. Objevovaly se další a další. Byly jich už stovky. A všechny mířily k nám, jako by je přitahoval oheň. Zlověstné ticho rozrazil zuřivý štěkot psů. Vzpamatovali se jako první. Psi běsnili a točili se do kola. Nikdo z nás nepochyboval o tom, že to jsou duše padlých na bojišti. Můj syn zachoval chladnou hlavu. Sám sobě se druhý den divil. Pozvedl svůj pohár s medovinou a pronesl silným odhodlaným hlasem slavnostní přípitek na počest těch, kteří při bitvě padli. Jeho slova byla dojemná. I psi přestali štěkat. Synova odvaha byla tak strhující, že jsme povstali všichni a také zvedli své pohárky. A připili si. Tak, jak se mlha zvedla, zase se začala od našeho tábora vzdalovat. Mlžná zjevení postupně mizela ve tmě a už se neukázala.
Marcela (50), Praha
