V ten pochmurný den jsem byla už tak zoufalá, že jsem zavolala tátovi s prosbou, aby mě zachránil. Což on také udělal.

I k nám do podhůří vtrhlo jaro, nemohli jsme se ho dočkat. Vzadu na zahradě a na lesních cestičkách ještě ležel sníh, také louky na kopcích stále neodložily sněhové čepice, ale před barákem vystrkovaly z unavené trávy bílé hlavičky sněženky a bledulky.

Nemohla jsem od toho nádherného jarního obrázku odtrhnout zasněné oči. Brzy se přidají žluté podběly a dole u potoka blatouchy. Ráno pršelo se sněhem, odpoledne nebylo po dešti ani památky.

Za mraky se vynořilo slunce a zalilo chaloupky na samotách hřejivým světlem. Věčně mokrá silnička vedoucí ze samot do údolí pomalu vysychala, zdejší ženské budou moci do týdne jezdit do práce do městečka na kole. Kromě mě.

Letos kolo nevytáhnu, ale zatím jsem si to nechala pro sebe. Na tuhle novinu jsem čekala řekněme deset let, a byla to taková vzácnost, že bych se to prozatím neodvážila svěřit živé duši. Snad jen mámě, a tu jsem dávno neměla.

Věděly to jen tři borovice vpravo v zahradě a boží muka, která jsem míjela cestou do městečka. Nikdo jiný. Vlastně jsem to pošeptala i našim sněženkám. Jenomže ono to mělo háček. Vlastně spíš hák.

V nejlepší náladě

Náš vztah s Vláďou procházel těžkou krizí. Už jsme spolu moc nemluvili. Domů přicházel pozdě, odcházel brzy. Pracoval v lese, nadřel se, ale ke mně se většinou vracel rád. Teď už ale ne.

Odcizili jsme se, a to nejhorší jsem se dověděla, když kolegyně z pošty slavila čtyřicáté narozeniny. To bylo koncem února.

Po jaru nebylo nikde ani stopy, brodila jsem se k jejímu baráčku závějemi a v duchu si říkala, že jestli traktor neprotáhne čerstvě napadaný sníh na silnici vedoucí na samoty, nejspíš se večer domů ani nedostanu a budu muset přespat u Lucie.

Naštěstí sněžit přestalo, a když jsem tloukla na dveře kamarádčina baráku, slyšela jsem chrchlat traktor. Jel k nám nahoru. Ulevilo se mi. Ale náladu mi to nezlepšilo, to už ani nešlo. Byla jsem v té nejlepší náladě. Rozzářená jsem vešla dovnitř.

Už se slavilo, kamna žhnula, víno teklo proudem. Předala jsem oslavenkyni bonboniéru a řekla si o čaj s citronem, abych si léčila začínající bolest v krku.

Jediná ze všech

Byly jsme tu čtyři, tři holky z pošty a jedna z konzumu. Dobře jsme se bavily, po hodince jsem se rozloučila s tím, že mě čeká ještě dlouhá cesta a nechci, aby se ještě víc setmělo. Když jsem se přede dveřmi obouvala, zaslechla jsem ze dvorka hlasy.

Lucie s Renatou kouřily venku, povídaly si polohlasem, ale já mám uši jako neropýr, slyším trávu růst. „Ona to neví?“ zeptala se Lucie. „Neví. Jediná ze všech,“ odpověděla Renata. „Chudák holka. No, já jí to říkat nebudu,“ vzdychla Lucie. „Ale ví to každej.

Vrabci si o tom cvrlikají na stromech. Jak může být Alena tak slepá?“ divila se Renata. „Třeba to nechce vědět,“ mínila Lucie. Vynořila jsem se vedle nich jako duch a povídám: „Co nechci vědět?“ Vyděšeně umlkly. Lucie vyjekla. Po dlouhém mlčení zašeptala:

„Vláďa chodí s učitelkou. S tou novou, mladou. Promiň, že jsem ti to neřekla, nějak jsem… nemohla. Nešlo to.“ Bez rozloučení jsem odešla ze dvorka. Sníh mi křupal pod nohama. Hvězdy jasně svítily, našla jsem Velký i Malý vůz, nic víc nepoznám.

Sněžilo jen tak drobně, hvězdičky sněhu mi pak dlouho tály na kabátě. Zapnula jsem poslední knoflík kabátu a vydala se ostrým krokem silnicí nahoru směrem k samotám.

Kolik stojí zázrak

Míjela jsem poslední pouliční lampy, potom se setmělo, vytáhla jsem z kapsy baterku. Foukal studený, ostrý vítr, bodal do obličeje jako žiletky. Samozřejmě že jsem brečela, a pořádně. Doma zas nikdo nebude, než zatopím, tak snad zmrznu. A přesně tak to i bylo.

Čerstvě napadaný sníh před barákem nehyzdily žádné stopy. A když jsem vešla do chodby, připadala jsem si jako v hrobce, taková tu panovala zima. Než se rozhořela kamna, uplynula dlouhá doba. Třásla jsem se jako list.

Slzy mi tekly celou tu dobu, co jsem šla silnicí, i teď, při zatápění. Pochopitelně že jsem věděla, že se děje něco zlého, ale protože jsem po ničem nepátrala, neznala jsem podrobnosti. Teď už ano, a moji situaci to nijak neulehčovalo.

Zůstanu s vymodleným dítětem sama. Stal se zázrak, ale něco za něj zaplatím. A tady na samotách se samotným ženám nežije zrovna lehce, na to můžete vzít jed. Ten večer se mi špatně usínalo.

A než se teplo z kamen v kuchyni doplazilo otevřenými dveřmi do ložnice, málem jsem opravdu zmrzla.

O deset let mladší

Vláďa nepřišel domů dokonce ani k ránu. Blesklo mi hlavou, že s učitelkou už asi i bydlí. A nestála jsem mu ani za to, aby mě o této malé novince informoval. Barák do rána skoro zapadal sněhem, v noci přišla pořádná vánice.

Docházelo dřevo i potraviny, nemohla už jsem nosit těžké tašky, ale nikdo to nevěděl. A autem to také nešlo, protože to měl Vláďa a parkovalo bůhvíkde. Takhle se můj muž stará o svou těhotnou ženu. Sice o mém stavu nic netušil, přesto mi to připadalo skandální.

Učitelku jsem od toho večera srdečně nenáviděla. Pochopitelně je nejmíň o deset let mladší než já a o deset kilo lehčí. S takovou morálkou by vůbec neměla učit děti!

Druhý den jsem na poště celý prozvracela a skončila u doktora, který mi doporučil zůstat pár dní doma. Být sama a třást se zimou jsem nechtěla, a tak jsem zavolala tátovi, své poslední naději. Přijel si pro mě ještě ten večer.

A tak jsem se ocitla pro změnu v jeho horské chaloupce, kde bylo konečně teplo, spousta jídla a moje macecha, překvapivě hodná paní. Jak mě spatřila, zvolala: „Alenko, ty jsi nějaká jiná!“ Ona to na mě poznala! Táta jásal, že bude děda. Zvolal:

„Musím to zapít s nastávajícím tatínkem. Kde vlastně je?“ Takže jsem se zase rozbrečela.

Tak se chová otec?

No a pak jsme měly s macechou plné ruce práce s mým tátou, který dělal půl života hajného a v chalupě schraňoval spoustu zbraní. Řval, že jde toho chlapa zabít, a opravdu svědomitě zvažoval, kterou si na to vybere flintu.

Bylo to docela legrační až do chvíle, než jsme pochopily, že to myslí doopravdy, a snažily se ho ve stavení zadržet. Vysmekl se nám jako úhoř a zmizel i s nabitou puškou ve tmě. Macecha mi svědmitě vařila čaj na nervy, abych z toho všeho neměla šok.

Co se dělo pak, vím jen z vyprávění. Táta nasedl do auta, pušku hodil na sedadlo spolujezdce, a řítil se do městečka, kam i přes rozmary počasí kupodivu dojel. Hlavní pušky zaklepal na učitelčin barák.

Otevřela a zaječela, protože ve dveřích se tyčil velký chlap s flintou a řval: „Kde je Vláďa?“ Hnal se dovnitř. Učitelka vyběhla ven shánět pomoc, mezitím táta vtrhl do domu, kde se můj Vláďa spokojeně díval na televizi. Táta na něj mířil a hulákal:

„Takhle se chová otec?“ Vláďa dal ruce vzhůru, zprvu si nevšiml, že na něj míří tchán, v pokoji bylo šero. V hrůze drmolil: „Jakej otec, proboha?“ To už se vracela učitelka se sousedem, který nesl vidle.

„Budeš mít dítě, grázle!“ řval můj táta a opravdu vystřelil, ale jen do okna, které pak na vlastní náklady opravil. Po hrozných zmatcích odložil zbraň, soused odložil vidle, načež přijela policie. Ale smysl to mělo: druhý den se Vláďa vrátil domů.

Alena (54), Sokolovsko