Byla mezi námi magická přitažlivost. Nemohla jsem kolem stromu projít, aniž bych se ho dotkla. Když jí nový majitel porazil, málem jsem zemřela.
V naší rodině byl zvláštní zvyk. Když se narodilo dítě, dědeček vysadil na zahradě svého domu břízu. Tak postupně vznikl březový háj. Ráda jsem si v něm hrála, a když jsem měla nějaké trápení nebo se potřebovala někomu svěřit, běžela jsem ke své břízce, a tam jsem jí všechno vypovídala. Jako malé dítko jsem si představovala, že každý strom má svou vílu, která v něm bydlí. Ta moje byla mou ochránkyní a kamarádkou. I když jsme se odstěhovali do města, kdykoliv jsem za babičkou a dědečkem přijela, nikdy jsem nezapomněla svůj strom obejmout.
Nevěděla jsem, co se děje
Nepatřila jsem mezi lidi, kterých by se chytaly chřipky a virózy, dalo by se dokonce říci, že jsem byla odolná a i při velkých epidemiích se mě nemoci vyhýbaly. Bylo tedy pro mě velkým překvapením, když jsem zkolabovala. Byla jsem mladá, v plné síle. Bylo to jako blesk z čistého nebe. V průběhu dne, přímo uprostřed práce, jsem se zničehonic sesunula k zemi. Nemohla jsem dýchat, třásla jsem se, viděla jsem rozmlženě a hučelo mi v uších. Srdce se mi chvělo a žaludek svírala hrůza a strach. Odvezli mě do nemocnice. Ať hledali lékaři sebevíc, všechna moje vyšetření neprokázala jediný problém. Lékaři můj kolaps zhodnotili jako psychický. To se mi ale nezdálo. Nikdy jsem neměla deprese a při problémech se nehroutila. Můj zdravotní problém byl zkrátka záhadou. Ale měla jsem se pravdu dozvědět. V tu dobu již prarodiče nežili, jejich domek se prodal, a já do rodné vísky nějakou dobu nejela. Až za dva roky. V ohromení a hrůze jsem zůstala stát před domem a zahradou. Březový háj, který jej zdobil, byl pokácený. Nový majitel měl zkrátka o své zahradě jiné představy. Bylo mi z toho smutno.
Byly jsme na sebe napojeny?
Začala jsem se ptát místních, kdy k masakru došlo. Jaké období to bylo, kdy byla moje bříza poražena. Moje tušení se ukázalo správné. Po krátkém pátrání v hlavách starousedlíků, kteří mě znali, se všichni shodli na tom, že to bylo přesně v dobu, kdy jsem se zhroutila. Stará paní Křížková, velká kamarádka babičky, se běžela podívat do diáře. Jako precizní člověk si všechno zapisovala. A tam našla datum, kdy ke kácení došlo. Bylo to neuvěřitelné! Když jsem jej porovnala s lékařskou zprávou z nemocnice, byl to nejen stejný den, ale také hodina. Jak čas šel, našla jsem si jako dítě z vesnice ve městě náhradu. V parku, kam ráda chodím, mě zaujal modřín. K němu chodívám, obejmu ho a přitulím se. Pomáhá mi překonávat nemoci, smutky a pocity vyčerpání. Myslím, že hlavně díky němu je ze mě trpělivý a vyrovnaný člověk, který není vláčen negativními emocemi. Jen doufám, že tu můj strom poroste dlouho a bude zdravý. Už nejsem nejmladší a další kolaps, jako tomu bylo s břízou, bych bez následků nejspíš již neustála.
Eva (53), Jihlava
