Můj sourozenec si vzal do hlavy, že mě musí vychovávat po celý můj život.
Na tu bouračku už si příliš nepamatujeme ani jeden. Ale víme, jak to bylo. Prý to byl čelní náraz, naše auto, které řídil táta, dostalo na zledovatělé silnici smyk a vjelo do protisměru, kde jelo nákladní auto. Oba naši rodiče byli mrtví na místě. My jsme byli jen v šoku, otec naštěstí trval na tom, abychom byli pevně připoutaní, ačkoliv jsme seděli v našem Renaultu na zadních sedadlech a tenkrát povinnost pro cestující vzadu nebyla nijak přísně vyžadována. Mám problémy s krční páteří, ale nemůžu říct, jestli je to důsledek toho, že jsem ve třech letech prodělala dopravní nehodu. Mám sedavé zaměstnání, které, jak se ví, krční páteři zrovna nepřeje. To jsou ale prkotiny, kdyby šlo jen o takové následky. My jsme najednou ze dne na den neměli mámu ani tátu.
Dospěl předčasně
Babička s dědou s matčiny strany se nás ujali a dělali co mohli, aby z nás byli slušní lidé a abychom dostali nějaké vzdělání. Rodiče táty byli totiž už moc staří, tak se starat nemohli, navíc je ztráta syna tak ranila, že umřeli za dva roky rychle po sobě. Nebylo to veselé dětství, ačkoliv se děda s babičkou snažili ze všech sil nás rozptýlit různými výlety, zájmovou činností a dovolenými na horách i u moře. Iniciativu postupně začal přebírat můj o tři roky starší bratr, zřejmě měl dojem, že je to jeho povinnost, musí se starat o svou sestru a tak se to patří. Já myslím, že situace ho donutila předčasně dospět, bral to velmi vážně. Zvykla jsem si ho poslouchat a neprotestovala ani když mi zakazoval dívat se třeba v televizi na filmy s hvězdičkou, které on sám, i když byl na to ještě malý, po očku sledoval. Brala jsem to tehdy, když nad tím uvažuji dnes, asi vlastně trochu jako hru.
Byl přísný
Jenomže jak šel čas a já jsem začala dospívat už dosti výrazně a viditelně, přestala být tahle hra příjemná. Kamil, můj bratr, měl zřejmě dojem, že mi má mluvit do mého soukromého života nadále a že to musí dělat navěky. Musela jsem mu říkat, kde jsem byla po škole, proč jsem nešla rovnou domů, ptal se na takové banality jako co jsme měli k obědu, protože on už chodil od osmičky na gymnázium a já byla teprve v páté třídě. Zřejmě chtěl zjistit, jestli jsem vůbec byla v jídelně, jestli náhodou netrpím anorexií či co. Když jsem se ráno oblékla, poslal mě nejednou zpátky do pokoje, protože je ta moje sukně “nemožně krátká” a do školy se takhle nechodí. Vrchol byl, když jsem v devítce začala chodit s klukem. On byl už zázrak, že jsem se s někým stihla dát dohromady, protože Kamil mě sledoval a nikam mě samotnou nepouštěl. Naštěstí byl Richard docela důvtipný a vynalézavý, takže našel možnost, jak se se mnou seznámit. Kuriózní bylo, že to byl Kamilův spolužák. A byl to kluk docela seriózní, z dobré rodiny, tak měl bratr dost málo možností se nad mou známostí pohoršovat. Akorát byl zachmuřený, nebo spíš naštvaný, ale moc jsem to tehdy neřešila, myslela jsem si, že má své starosti, že ho něco trápí.
Je to normální?
To jsem tedy soudila správně, trápilo ho něco dost značně. Dělala jsem mu starosti, jelikož jsem si začínala počínat tak, jak jsem chtěla a vypadalo to, že brzy možná opustím náš rodinný dům a i jeho. Já jsem sice tímhle směrem ještě neuvažovala, ale Kamil už důsledky mého randění plasticky předjímal. Dokonce na to téma zapřádal vážné rozhovory s dědečkem a babičkou, ale ti už měli v té době docela vážné zdravotní problémy a záhy se ukázalo, že u obou propukla demence a museli do ústavu, protože my jsme je nedokázali uhlídat a mohli by způsobit nějakou nehodu, požár a podobně. Pak ovšem začala atmosféra u nás doma houstnout ještě víc. Kamil si začínal svou autoritu vynucovat násilím. Když jsem se jednou vrátila pozdě z kina, protože jsem ještě před naším domem dlouho stála s Richardem, který byl ke mě velmi důvěrný, dal mi Kamil dvě důkladné facky. Byla jsem v šoku, rozbrečela jsem se, ale on mě jen strčil do mého pokoje a zamkl mě. Bušila jsem na dveře, že chci na záchod a on asi za deset minut prudce otevřel, hodil dovnitř nočník a zase zamkl! Řvala jsem dál a on pak milostivě otevřel, ale oznámil, že vchodové dveře jsou zavřené a že jsem zklamala jeho důvěru a podobné nesmyslné řeči. A že mi ještě není osmnáct, teprve šestnáct, tak jsem na nějaké poflakování po nocích malá. Měla jsem pochybnost o jeho duševním zdraví.
Mám strach
Ty dva roky do mých osmnáctin byly tedy hodně perné. Ale Richard byl vytrvalý. A úderem osmnáctin svému spolužákovi rázně vyčinil. Tedy, je to dost slabé slovo… Dal mu prostě přes hubu. Stačilo, když na mě čekal Kamil u branky a spustil: “To je dost, že jdeš! Kde ses zase courala!?” Richard mu sdělil, že takhle už se sestrou mluvit nebude, pak si oba vyměnili pár replik a když Kamil do Richarda strčil, zjistil záhy, že to neměl dělat. A pak nad ním Richard stál a důrazně ho varoval, že od teďka se ke mě bude chovat jako k sobě rovné a ne jako k malé holce. Bylo mi všelijak, byla jsem ráda, že se mě Ríša zastal, ale bratra mi bylo líto. Od té doby se skutečně změnil a už jsem ho neviděla jinak, než zamračeného. Ani oficiální potvrzení našeho stavu svatbou, ho neobměkčilo. Kamil se na mě tak moc upnul, že ani svůj osobní život neřešil. Neměl žádnou holku a dodnes je sám. Jen k našim dětem, své neteři a synovci, je přeci jen vstřícnější. Se mnou a Richardem v podstatě nemluví. Bydlíme přitom všichni v jednom domě, ale asi se budeme muset odstěhovat, ta atmosféra není dobrá a někdy mám z Kamila zase strach.
Petra (52), Zlín
