Zatáhla jsem závěsy, oblékla se do pyžama, vzala si prášek na spaní a lehla si do postele. Rozhodla jsem se, vůbec nevycházet z bytu.

Jak se říká: když se něco sype, tak se to sype. Jako hrad z písku. Můj hrad z písku se celý poroučel k zemi. Kdyby to aspoň udělal pomalu, ale postupovalo to rychleji, než byste si mysleli.

Nejenže se mi zhroutilo manželství, ale dospívající dcera projevila přání bydlet s otcem. „Táta je daleko hodnější než ty!“ ječela na mě. „Ty mi nic nedovolíš. Táta mi dá vyšší kapesné, vezme mě na hory, koupí mi lyže,“ vypočítávala.

Kupoval si ji, já bych na to neměla peníze a zároveň se mi to příčilo. Přijít o manžela bylo zlé, přijít o dceru bylo peklo.

Odešel manžel, i dcera

Poprvé v životě, který dosud běžel v obvyklých kolejích, jsem byla na dně. Když jsem si chtěla postěžovat kolegyni v práci, všimla jsem si, že je bledá jako stěna a má uplakané oči. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Ruší celé naše oddělení,“ zněla odpověď.

Do třetice všeho zlého jsem přišla také o práci. Dostala jsem, pravda, odstupné, ale to nevydrží věčně. Myslím, že jsem se ukázkově zhroutila.

Zatáhla jsem závěsy ve svém prázdném dva plus jedna, natrvalo oblékla pyžamo a svetr, bylo studené jaro, a přestala vycházet z bytu.

Byla jsem na úplném dně

Věděla jsem, že to, co se se mnou děje, není v pořádku, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Přestala jsem se převlékat a dbát na základní hygienu.

Většinu času jsem spala, samozřejmě s pomocí prášků na spaní, tupě zírala do prázdna nebo koukala na hlouposti v televizi. Nic dalšího jsem dělat nedokázala. Když už jsem umírala hlady, přehodila jsem si přes pyžamo zimní kabát a zašla si naproti do krámku.

Mhouřila jsem oči, denní světlo mě neskutečně obtěžovalo. Několikrát někdo zvonil, několikrát telefonoval, ignorovala jsem to. Byla jsem definitivně v háji.

Tupě jsem pozorovala ulice

Také jsem hodně koukala z okna. Vždycky jsem se divila, co všichni ti dědové a babičky na koukání z oken mají, ale bylo na tom něco uklidňujícího.

Dešťové kapky bubnovaly na okenní skla, den byl šedivý a nad lidmi v teplých bundách poskakovaly barevné deštníky. Dívala jsem se na to hodiny. Až mi jeden ten deštník připadal povědomý… Pod okny stála Dana, moje kamarádka.

Pak nejspíš vyběhla nahoru, protože se vedle zvonění ozývalo i bouchání na dveře, které by vzbudilo i mrtvého. Raději jsem otevřela.

Kamarádka zasáhla

Dana vletěla do mého bytu, roztáhla závěsy, otevřela okno a chvíli mě beze slova pozorovala. Postřehla jsem hrůzu v jejích očích. „Někdo ti umřel?“ řekla pak. Mlčky jsem zavrtěla hlavou.

Ona se pak také mlčky dala do úklidu, protože v bytě to vypadalo jako po výbuchu zbraně hromadného ničení. Beze slova ukázala ke koupelně, a tak jsem se tam vydala.

Když se vykonalo to nejzákladnější, Dana uvařila spoustu kávy a sedly jsme si spolu do obýváku, který už zase vypadal jako obývák. „Tohle musí přestat,“ řekla mi. „Chápu, že se necítíš dobře. Ale zamknout se v bytě a zalézt do peřin, to jde možná na týden. Kdybys v tom pokračovala, přijedou si pro tebe z blázince.“

Zazvonil telefon

Asi tři hodiny mi mluvila do duše. Nakonec všechno, co chtěla, jsem jí slíbila, ale brzy jsem se zase propadla do nostalgie. Sotva odešla, zatemnila jsem a lehla si do postele. Pak se ozval telefon.

Nevím proč, asi protože jsem Daně slibovala, že už nechám všech těch hloupostí, jsem ho vzala. Poprvé za tu dobu, co mi bylo tak mizerně. Zamrazilo mě. Ve sluchátku promluvila moje první láska. Nejdřív jsem myslela, že by to třeba mohla být halucinace.

Ve stavu, ve kterém jsem se nacházela, bych se tomu ani nedivila. Ale žádná halucinace.

Pozvání na kafe

„Ahoj, chtěl bych tě vidět,“ řekl známý hlas. Hned jsem ho poznala. Roztřásly se pode mnou nohy, musela jsem si sednout. „Petr!“ zašeptala jsem si pro sebe. „Jak se ti daří?“ zajímal se. Po vteřině zaváhání jsem spokojeně odvětila:

„Mám se báječně.“ „Tak to jsem rád,“ poznamenal spokojeně. „Víc si řekneme někde u kafe, co ty na to?“ Domluvili jsme si schůzku. Měla jsem dva dny na to, abych se sebou něco udělala, jenže ve skutečnosti bych bývala potřebovala dva roky.

Bleskurychlá proměna

Strávila jsem několik dlouhých hodin v koupelně, běžela ke kadeřnici a proletěla asi pětadvaceti obchody, než jsem si vybrala jarní šaty, které se ke mně hodily. Když jsem se pak podívala do zrcadla v chodbě, nepoznala jsem se.

Jako by se zoufalá bezdomovkyně mávnutím kouzelného proutku proměnila v docela hezkou ženu. Bylo to neuvěřitelné. Během svého zhroucení jsem zhubla aspoň tři kilogramy, což mě také podstatně vylepšilo.

Do života mi přišlo štěstí

Setkání v kavárně bylo dojemné. Neviděli jsme se víc než dvacet let, nic jsme o sobě nevěděli. „Povídala jsi, že se máš báječně,“ připomněl mi. „Tak teď mi toho pověz víc.“ Moc mu to slušelo. Soukala jsem ze sebe: „Mám se dobře.

Mám dobrou práci…“ Ale protože neumím lhát, poznal na mně, že něco není v pořádku. Kdysi jsme se znali dobře, a tak jsem ho nedokázala oklamat. Díval se tak zvláštně, pak opatrně řekl: „To máš dobrý.

Já se rozvedl už před dvěma roky, kluci zůstali s mámou, ale vídáme se jednou za čtrnáct dní.“ Dál už jsem to nevydržela a pověděla mu celou pravdu. Petr mě utěšoval a povzbuzoval. Můj laskavý anděl z nebes. Moje první láska.

Myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme. Přitom jsme se před pěti lety vzali.

Jitka R. (52), Praha