Opustil mě a já myslela, že to nepřežiju. Byla jsem přesvědčená, že je to muž, se kterým budu žít šťastně až do smrti. Nikdy jsem nezažila takovou bolest a touhu zemřít…
“Janičko, ty jsi moje životní láska,” říkával a před dvaceti lety dokonce kvůli mě odešel od manželky a osmileté dcery. A to už je co říct, protože Pavel byl opravdu velice zodpovědný a svoje povinnosti ctil jako svátost.
Však taky dceru a bývalou ženu všechna léta finančně podporoval a nešlo pouze o alimenty. Jeho Helena s námi jezdila na dovolené, platil jí školy, když byla na vysoké, tak pronájem bytu, oblečení, zájezdy s kamarády… zkrátka ji nijak nešidil.
Když jeho bývalá potřebovala novou kuchyň nebo sedačku, stačilo zvednout telefon a Pavel solil. “Víš, nezachoval jsem se k nim dobře, tak se jim to snažím vynahradit aspoň takhle,” vysvětloval. Měl na to. Vydělával víc než slušně a ani já se nenechala odstrčit.
Svoje každodenní zaměstnání jsem během těch prvních roků vztahu opustila a zařídila si živnostenský list, takže se ze mě stala dáma na volné noze, která sice občas tak trochu pracovala, ale jen pár hodin do týdne a pouze z domova. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tohle bude největší chyba mého života.
Zvykla jsem si lepší
Pavel mě miloval a já jeho taky. Starala jsem se hlavně o to, aby mi to slušelo a on se se mnou mohl ve společnosti chlubit. A on se staral o mě. Teď, když o tom přemýšlím, jsem se vlastně stala jeho druhou dcerou. Na něm zcela závislou.
Pavel se po rozvodu přestěhoval do mého bytu a převzal veškeré platby, včetně mého zdravotního i sociálního zabezpečení, benzínu do auta, mobilu i režie mojí chalupy.
Platil za mě i daně a já do nedávna ani nevěděla, kdy je termín odevzdání ani jak vypadají formuláře. Cokoli bylo potřeba zařídit – řemeslníky, úřady, nákupy… všechno obstarával a organizoval Pavel.
Já byla taková navoněná čivava, která ležela doma na prachovém polštáři, papala delikatesky a čekala na páníčka, až ji přijde vyvenčit a pohrát si s ní. Jet tramvají či autobusem?! Nikdy! Mačkat se mezi tím smradlavým davem? Pavel to chápal.
Jeho čivava proto jezdila pouze taxíkem! Tak to trvalo třináct let. Lhala bych, kdybych tvrdila, že byly bez problémů. Ne vždy jsme se s Pavlem shodli.
Nejsem žádná tichá ženuška, která by se nedokázala prosadit a když mi něco vadilo, Pavel se to okamžitě dozvěděl. Třeba jednou vezl z naší společné dovolené svou dceru na tábor a dopředu mi o tom neřekl. Prý se bál, že udělám scénu. A ta tedy byla! Musel moc prosit, abych mu odpustila…
Přehnala jsem to snad?
Po čase jsem ale zjistila, co zabírá nejvíc. Odpírání sexu. Příště už jsem se neunavovala vymýšlením sankcí a používala tuhle ženskou zbraň na všechno. A to s takovou vervou, že jsme spolu přestali úplně intimně žít. A to byla chyba číslo dvě!
Po dvou letech téhle abstinence se Pavel odmiloval. Začalo to pomalu – nadávkami. “Ty jsi tak líná. Válíš se doma a všude je samá špína a nepořádek,” byla ta nejmírnější kritika na mou osobu.
To ale velice rychle gradovalo a skončilo to větami, které papír neunese. Ani jsem netušila, jak má Pavel v téhle oblasti širokou slovní zásobu. Nezůstávala jsem ale pozadu a všechno mu vracela. Stále jsem si totiž byla naprosto jistá, že mě nikdy neopustí.
Vždyť je tak zodpovědný! Nikdy by mě nenechal na holičkách. Přece ví, že nemám práci, jsem bez peněz a nedokážu se o sebe vůbec postarat. Třeba kdybych začala být přítulnější, tak se to změní, říkala jsem si a jednoho večera to šla zjistit.
“Okamžitě vypadni z mojí postele a už to nikdy nezkoušej,” křičel na mě Pavel a strčil do mě takovou silou, že jsem se skutálela na zem. To byl konec. Bohužel až pozdě mi začalo svítat, že cesta zpátky už nevede. Od toho dne jsme se už v bytě jenom potkávali.
Pavel si sám vařil, pral, žehlil a dbal na to, aby se o mě neotřel ani ramenem. Hádali jsme se. Ty urážky nebraly konce, nakonec už jsme se ani nezdravili. Pak mi oznámil, že se stěhuje. “Půl roku budu ještě všechno platit jako teď, pak končím. Koukej si najít práci, jinak chcípneš hlady,” řekl a bouchl dveřmi.
Zhroutila jsem se.
Vůbec jsem nevěděla jak dál. Několik týdnů jsem na tom byla tak špatně, že jsem uvažovala o sebevraždě. Pila jsem litry vína, cpala do sebe prášky proti depresím i na spaní.
Potila jsem se úzkostmi tak, že jsem si i dvakrát za noc převlékala pyžamo a povlečení. Utápěla jsem se v hodinách nekontrolovatelného pláče a Pavla proklínala až na dno všech pekel světa. Zachránila mě až má sousedka Marcelka – učetní a daňařka.
Dva roky poslouchala z našeho bytu hysterické hádky a řev, dokonce mi párkrát nabízela, že zavolá policii. Po rozchodu mě zase vídávala, jak se plížím v černých brýlích na nákup potravin a zase mizím v útrobách svého bytu.
“Jano, jdu k tobě na kafe, ať tu nejsi pořád jako kůl v plotě. Už se na to nedá koukat,” zaklepala jednou u mě na dveře. Sedli jsme si proti sobě, ona mě vzala za ruku a já se rozbrečela jako mimino. Pak jsem jí všechno řekla.
Kdybych byla při smyslech, nikdy bych svoje problémy nepřiznala, ale vodopád slov nešlo zadržet. Valil se ze mě jako Niagára ze skal. Tak se Marcelka dozvěděla o mých finančních potížích i o tom, že nic neumím a není obor, který by mě uživil.
I když mám původně vysokou školu, odvykla jsem si pravidelné práci a ztratila kontakt se svou specializací, která za tolik let pokročila tak, že bych do školy musela znova. “Mám lepší nápad. Co kdyby ses naučila dělat daně a vést účetnictví a pracovala se mnou?
Mám tolik zakázek, že to sama vůbec nezvládám,” řekla a já jen mávla rukou. “Nic takového, to je pro mě španělská vesnice. Daně, co to je?”
V nouzi poznáš přítele
Marcelka se však nevzdávala. Začaly jsme se navštěvovat pravidelně a ona mi o svojí práci vykládala a ukazovala mi různé počítačové programy, které vlastně dobrou polovinu dělají za ní.
“Chce to jenom všechno dobře zadat a zbytek udělá stroj,” lákala mě a já po pár týdnech začala vážně uvažovat, že bych to zkusila. Stejně nemáš na výběr.
Lepší tohle, než někde v obchoďáku za kasou, říkala jsem si a přihlásila se na tříměsíční rekvalifikační kurs. Musím to přece stihnout do doby, než mi Pavel definitivně zavře kohoutek s penězi! Sama bych tomu nikdy neuvěřila, ale ty počty mě začaly bavit.
Můj mozek si přece jen dokázal vzpomenout na roky studií a zase se po letech zaktivovat. Čemu jsem nerozuměla, s tím jsem hned běžela za Marcelkou a ona se mnou hodiny seděla, vysvětlovala a třídila důležité od balastu.
Taky mi začala zadávat drobné úkoly pro svou firmu, a tak jsem se hned všechno učila v praxi. Při závěrečných zkouškách jsem neměla jediný problém. Najednou jsem cítila úplně nový elán do života. A ještě něco. Uspokojení sama ze sebe!
Poprvé v životě jsem si mohla říct, že nejsem zbytečná a něco sama dokážu. Ani jsem netušila, jak je ten pocit povznášející! S Marcelkou už pracujeme několik let.
Taxíkem nejezdím, nezapíjím francouzské sýry pravým šampaňským a pro oblečení chodím do sezónních výprodejů. Utrácím ale svoje vlastní peníze a nejsem na nikom závislá. Při vzpomínce na svůj život čivavy v růžových šatičkách od Diora bych už neměnila.
Ztratila jsem luxus, ale získala svobodu a hlavně – skvělou kamarádku, na kterou se mohu spolehnout. A to je k nezaplacení.
Jana (45), České Budějovice
