V malé krušnohorské vesničce byl katastrofální nedostatek vhodných ženichů. Vypadalo to, že mi opravdu ujel vlak a že už se nikdy nevdám.
Tehdy jsem pracovala na národním výboru, tedy pardon, na obecním úřadě, kde jsem dělala našemu starostovi poskoka anebo, chcete-li, holku pro všechno. Za pár korun. Starosta byl stará škola, komunista jak řemen.
Tenhle chlapík po listopadové revoluci roku 1989 nejenže nepřevlékl kabát, tak jako mnozí, naopak, působil ještě zapáleněji. Zapřísahal se, že tyhlety všelijaké imperialistické novoty mu do jeho milované obce nesmějí, to leda přes jeho mrtvolu.
Bylo těžké pracovat po jeho boku. Buďto jste se museli obrnit proti tomu, co od rána do večera hlásal, anebo odejít. Před dvanácti lety se blížila velká krize, práce bylo málo a lidé předpovídali, že bude hůř.
Nebyl čas na hrdinství, zejména tedy ne v podhůří Krušných hor. To v Praze, tam si lidé možná vyskakovat mohli, u nás ne. Starosta pil krev kdekomu, musela jsem se naučil zatnout zuby a dělat si z jeho poznámek legraci. Dost často to bylo těžké.
Několikrát denně mi řekl soudružko. Když jsem měla dobrou náladu, mávla jsem nad tím rukou, někdy jsem se ohradila: “Jaká já jsem soudružka, prosím vás? Vždyť já nebyla ani v SSM.” Na to řekl: “Ale v Pionýru jsi byla, ne? No tak vidíš!”
Ujel ti vlak
A vydržet ty jeho monology, to byl úkol pro vraha. Tehdy mi bylo bez několika měsíců osmatřicet. Nebylo týdne, aby se Kozák nezeptal: “Tak co, Ivanko, už máš konečně chlapce?” Připadalo mi to neobyčejně nevychované a netaktní. V mém věku se takhle ptát!
Mlčela jsem a věděla, co bude následovat: “Ivanko. Holka nešťastná. Ujel ti vlak. Jak je možné, že ještě nejsi pod čepcem? Ty ses měla vdát už před deseti lety – a i to by bylo možná pozdě! Jak si představuješ svoji budoucnost?
Chceš se trmácet životem sama, bez opory, bez dětí?” To se ale opravdu nedalo vydržet. Vždycky jsem se nadechla a povídám: “Pane Kozáku, to je skutečně jen moje věc.” Zařval: “Tak to se strašně pleteš! Mně na lidech z mojí vesnice záleží!
Jako by to byli moje děti! Mně tvůj osud, Ivanko, leží na srdci!” Co všechno musí člověk vydržet kvůli mizerným několika korunám. Párkrát už jsem dostala takový vztak, že jsem se nadechla a řekla:
“Pane Kozáku, kdy už půjdete do důchodu?” Pokaždé odpověděl, že nemůže, protože kromě něj to starostování nikdo nechce dělat.
Vesnička pod horami
Zdejší si přáli valentýnskou zábavu. Vlastně si to přáli všichni občané kromě Kozáka, ten z toho byl na prášky a žádal: “Ivanko, buď tak hodná a nezaváděj mi sem novoty.
Když chtějí ples zahrádkáři, myslivci nebo hasiči, je všechno v pořádku, ale ten pochybný svátek Valentýn tady nemá opodstatnění. Něco jiného je MDŽ, tam je to taky v pořádku. Ale valentýnská zábava sem, do vesničky pod českými horami, nepatří.
To je kapitalistický svátek, a tady nejsme ve Spojených státech,” trval na svém starosta Kozák. Nebrala jsem ho vážně. Napsala jsem na všechny nástěnky: Srdečně zveme na valentýnskou zábavu. A vyhlásila jsem to i obecním rozhlasem.
Kozák mi vztekle oznámil, že jsem jako jeho podřízená žalostně selhala. Moje jednání označil za sabotáž a dodal, že obec nemůže zaštítit takovou nemravnost. To mně vyrazilo dech. “Nemravnost?” podivila jsem se.
Ukázalo se, že děd kdesi zaslechl, že si lidé na počest tohoto svátku dávají darem spodní prádlo. To označil za zvrhlé a dodal: “Ještě by tam někdo mohl dělat striptýz. Ale to ať si zkusí. Okamžitě volám policii.”
Volej synovi
Když nadešel den onoho imperialistického svátku a obec už se nemohla dočkat tanečního večera, špatnou náladu měli jen dva lidé: starosta Kozák a já. Proč já? Abych řekla pravdu, i mně lezl svátek zamilovaných na nervy, ač z jiného důvodu.
Připomínal mi, že nikoho nemám, zatímco fůra lidí ano. Zase jsem nedostala žádnou valentýnskou pohlednici, o prádle nemluvě. Osamělost je hrozná věc. A pod Krušnými horami byl v té době nějak nedostatek ženichů či co. Nevěděla jsem o žádném.
Ale měla jsem i jiné starosti. Ukázalo se, že anonymní nestyda pověsil na kliku dveří vedoucích do obecního úřadu červené krajkové kalhotky. Objevil je Kozák, když si šel do koloniálu pro svačinu. Zbrunátněl a lapal po dechu.
Když jsem uviděla, jak dědouš mává krajkovým prádlem, rudý jako sovětská vlajka, a sípá, sáhla jsem po mobilu s tím, že volám záchranku. “Sanitu né!” vyrážel ze sebe starosta. “Synovi!
Volej synovi!” Telefonní číslo na svého syna měl natrvalo pod sklem na psacím stole. Kozák mladší se tu objevil do patnácti minut, to už starý dýchal normálně a červeň mu z obličeje mizela. Pomohla jsem synovi odvést tátu do auta.
“Zbytečně se kvůli všemu rozčiluje,” vzdychl Kozák mladší. “Už je to mnohem lepší,” ujistila jsem ho a hlavou mi projela vzpomínka na to, co říkala Jířa z koloniálu: že se prý Kozák mladší loni rozvedl. Za odjíždějícím autem jsem se dlouho zamyšleně dívala.
Byl Valentýn, svátek zamilovaných. Za hodinku starostův syn volal, že je táta už v naprostém pořádku a právě si otevírá lahvové pivo. Zasmáli jsme se. “Půjdete večer na tu tancovačku?” zeptalo se pak sluchátko.
Původně jsem jít nechtěla, tohle ale úplně změnilo situaci. “Samozřejmě,” odpověděla jsem.
Nádherný večer
A dobře jsem udělala. Byl to nádherný večer. Hostinský se pokusil strohý lokál a vedlejší sál, kde dřív probíhaly zabíjačky, trochu zútulnit, což se nepovedlo, ale atmosféra byla výborná. Už léta jsem se takhle nebavila.
Bylo veselo až do chvíle, kdy se zde objevili Kozák s manželkou. Ukázalo se, že postaru uvažující Kozák těžce nese, že dělám jeho synovi na taneční zábavě společnost.
A protože se bohužel již podíval doma na dno několika lahvovým pivům, rozhodl se svůj názor na mě vyjádřit nahlas. “No to sis teda vybral, Mirku!” poznamenal do ticha, protože kapela se právě posilňovala u výčepu. “Ty kluku, ty nemáš štěstí na ženský.
Bejvalá byla povětrná, tahle je zase drzá. A stará! Víš, kolik jí je?” Paní Kozáková ho tahala za loket a syčela: “Dědku, proboha, nedělej ostudu. Nevíš, co mluvíš.” Kolemsedící natahovali uši a výborně se bavili.
“Obdivuje kapitalismus!” volal vzpouzející se Kozák starší na syna. Pryč ho táhly teď už dvě ženy, manželce pomáhala také Jířa z koloniálu.
Na Valentýna
O rok později, na Valentýna, jsme měli svatbu. Ze zdejšího kostelíka jsme se přesunuli do hospody, kterou se hospodský tradičně pokusil zútulnit, což se mu podařilo jen v mezích možností.
Ale já jsem chtěla mít veselku právě ve vesnici, kterou mám ze všech nejraději a kde jsem se i narodila. V ten den sněžilo, na moje bílé šaty padaly veliké těžké vločky. Byla jsem v šestém měsíci, naštěstí jsem nenastydla.
Soused hrál na housle romantické melodie, svíčková se povedla a výčep i sál se podařilo jakž takž vytopit, bylo tu teplo, zkrátka všechno dobře dopadlo. Až na to, že starosta a zároveň můj tchán neměl dobrou náladu.
Nerad pronesl svatební projev, v němž dosti otevřeně zdůraznil, že si po synově boku představoval nějakou úplně jinou nevěstu, mladší, hezčí a méně obdivující imperialistické vymoženosti. A že se ta veselka měla konat kdykoli jindy, jen ne na Valentýna.
Ivana (50), západní Čechy
