Po třicítce prý chlapa už nepředěláte. Záleží ale na okolnostech, někdy se může změnit, i když mu táhne na šedesát. Jako můj Zdeněk.
Můj muž Zdeněk byl zvláštní případ už když jsme se seznámili. Já tenkrát pracovala jako účetní, on končil vysokou školu. Byl pěkný, ale takový ten nemluvný typ. Studoval na učitele matematiky a zeměpisu, lezl po horách, hrál šachy a sbíral známky. Samé zájmy, ke kterým není zapotřebí velká společnost. S láskou moc zkušeností neměl, na střední škole chodil se spolužačkou, která mu nakonec dala košem a jinak nic. Holkám se ale líbil, jenže všechny ho rychle odsoudily jako podivína. Já mu ale dala šanci. Jeho samotářské záliby mi nevadily. Naopak. Z vlastní rodiny jsem věděla, že okouzlující pijan a sukničkář je mnohem horší varianta.
Měli jsme různé zájmy
Je pravda, že jsem se občas se Zdeňkem tak trochu nudila. Měla jsem ráda kino, divadlo, zašla bych i na ples… jenže on na to nebyl, tak jsem se postupně svých zálib vzdala. V té době se nám ale narodil první syn, David, a tak jsem na nějaké zábavy stejně neměla čas. Když se pak narodil ještě Tomáš a po něm Kryštof, byla jsem ráda, že vůbec dokážu nějak zvládnout děti, domácnost a práci. Zdeněk byl dobrý táta. Bral kluky na výlety, i když s lezením po horách skončil po úrazu kolena. Učil je hrát šachy a pokoušel se v nich vzbudit zájem o známky, i když to se mu povedlo jen u Kryštofa. Jako učitel byl ve výchově občas trochu moc přísný a někdy jsme se kvůli tomu i trochu hádali. Ale kteří rodiče se ve výchově úplně shodnou…
Manžel nechtěl nic měnit
Měli jsme se dobře, kluky se nám podařilo vychovat tak, že jsme na ně mohli být hrdí. Dalo by se říct ideální život. Jenže děti nezůstanou doma věčně. Když kluci odešli, pro manžela se toho zas tak moc nezměnilo. Já jsem si ale najednou připadala jako páté kolo u vozu. Samozřejmě mě napadlo, že bychom mohli volný čas využít k tomu, abychom si se Zdeňkem něco užili. Ale narazila jsem. Manžel měl svůj neměnný denní a týdenní režim. V pondělí po škole setkání s šachisty, ve středu filatelisté. O víkendu výlet s turistickým klubem. Na ty jsem chodila s ním, jenže vlastně sama. Můj úkol byl připravit svačinu a pak celou cestu mlčet. Protože na výlety se nechodí kvůli mluvení. Nakonec mě to přestalo bavit. Začala jsem chodit za zábavou sama. Našla jsem si nové přátele, se kterými jsem sdílela to, co bych měla sdílet se svým mužem. Jemu to nevadilo. Hlavně když měl svůj řád, své šachy, známky a výlety. Nebyla jsem mu nevěrná, jenže už jsme nežili spolu, ale vedle sebe. S kýmkoli z mých přátel jsem toho měla společného víc, než s ním.
Samotné by mi bylo lépe
Samozřejmě, že mi to vadilo. Jenže Zdeněk o tom nechtěl mluvit a když jsem mu navrhla, abychom zašli někam do poradny, hrozně se naštval, že není žádný blázen. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jestli chci jiný život, budu ho muset začít bez něj. Nejdřív mi ta představa přišla strašná a proplakala jsem řadu nocí. Postupně jsem se s ní ale smiřovala a nakonec jsem Zdeňkovi oznámila, že podávám žádost o rozvod. Překvapilo mě, že se se mnou nijak nedohadoval. Řekl, že pokud budu sama šťastnější, bude to pro oba lepší. Klukům to chtěl říct sám. Kryštof mi pak za pár dnů zavolal. Byl rozčilený. Prý jim táta řekl, aby mi nevolali a respektovali mé rozhodnutí, ale on mi musí říct, že jsem sobecká, vůbec jejich otci nerozumím, a neměla bych to dělat. V tu chvíli jsem začala trochu pochybovat, ale ne dost na to, abych od svého rozhodnutí ustoupila. Asi tři týdny poté mi Zdeněk řekl, že se bude stěhovat. Byla to klidná rozmluva, nijak jsme se nehádali. Když odcházel, najednou se zapotácel, jakoby zakopl. Chtěla jsem mu říct, ať dává pozor, jenže v tu chvíli upadl na zem.
Promítl se mi celý náš život
Na pár vteřin jsem úplně zkameněla, pak už jsem jednala automaticky. Sáhla jsem po mobilu a zároveň jsem se snažila Zdeňkovi pomoci a dovolat se na záchranku. Hned od první chvíle mi bylo jasné, že je to mrtvice. A nevypadalo to vůbec dobře. V sanitce jsem se trochu vzpamatovala a v ten moment jsem ucítila hrozný strach. Najednou mi došlo, co všechno máme za sebou a že i přesto, že jsem se s manželem chtěla rozejít, ho pořád ještě mám strašně ráda. Při čekání na nemocniční chodbě, zatímco byl Zdeněk na operačním sále, jsem sama sobě slíbila, že jestli se z toho dostane, udělám všechno proto, abychom zůstali spolu. Celé tři dny nebylo jisté, jak to se Zdeňkem dopadne. Lékaři byli opatrní, nechtěli nám dávat moc velkou naději. Po třech dnech bylo jasné, že přežije, ale nebude to bez následků.
Jsem za to moc vděčná
Zařídili jsme, aby se dostal do rehabilitačního centra blízko domova, tak abych u něj mohla každý den po práci být. Učila jsem ho znovu mluvit, používat příbor, číst. Nebylo to jednoduché, ale sblížilo nás to, jako nic jiného. Na nějaký rozchod jsem už ani nepomyslela. Když se manžel vrátil domů, oslavili jsme to i se syny. Díky pevné vůli a domácí péči se rychle zotavoval. A taky se změnil. Najednou se začal zajímat o to, co zajímá mě. Jako bychom oba díky jeho nemoci prohlédli a uviděli se jinýma očima. Dnes už je manžel skoro v pořádku. Musel do předčasného důchodu, ale máme na sebe alespoň více času. Většinu věcí podnikáme společně a je z nás opět pár. A i když to byla vztahová léčba šokem, jsme za to oba vděční.
Ivana (58), okolí Brna
