Syn vyženil malého chlapce a později se mu narodila dcera. Naše jediná vnučka! Nedokážu se chovat k oběma dětem stejně, když ten kluk není náš.

Syn Tomáš se před čtyřmi lety oženil se svobodnou matkou, která měla tehdy dvouletého syna. Dnes je mu šest. Otevřeně přiznávám, že dvakrát nadšená jsem z toho nebyla, ale respektovala jsem jeho volbu.

Snacha můj postoj vycítila, takže naše vztahy nebyly vřelé. Ale zároveň ani nějak vyhrocené. Občas přišli všichni v neděli na oběd, na rodinné oslavy a podobně a jinak jsme se moc nevídali.

Nevěřila mi?

Změna nastala ve chvíli, kdy se mladým narodila holčička, naše první vnouče. Samozřejmě jsem si chtěla vnučku užít, tak jsem se snažila naše vzájemné návštěvy zintenzivnit. Ovšem bez odezvy. Často jsem si připadala jako žebrák.

Nikdy mi například nepůjčila ven kočárek s malou, abych se s ní mohla projít. Když jsem o to projevila zájem, řekla, že půjde s námi a samozřejmě vzala i svého synka. Jenže to pro mne už nebylo „ono“.

Sice jsem si vezla kočárek, ale připadala jsem si jako nesvéprávná babka, která musí být pod dozorem. Stejné to bylo s čímkoli jiným, co se malé týkalo.

Když jsem ji jako miminko chovala, úplně jsem na snaše viděla, jak je nervózní a vždycky mi jí po chvilce sebrala.

Je to cizí dítě

Situace se změnila k lepšímu před půl rokem, snaše už začalo z mateřské „hrabat“ a chtěla si občas někam vyjít. Takže jsem se najednou jako hlídací babička hodila, když šli do kina nebo za nějakou jinou zábavou.

Nakonec přišli i s tím, že by k nám děti občas dali na celý víkend. Jenže s tím já měla problém. Vnučku bych si vzala strašně ráda, ale jenom ji.

Syn snachy není náš vnuk, navíc tím, jak byla snacha dlouho odtažitá, nebyl prostor, abychom si s ním vybudovali nějaký vztah. Já ho prostě vnímám jako cizí dítě.  Nemůžu si pomoct.

Můj muž to má jinak, ten si s klukem rozumí, když přijdou, tak se mu věnuje, ale mně ten malý nic neříká. Jsem na něj hodná, to ano, ale někde uvnitř cítím, že ten vztah je jiný, než jaký mám k vnučce.

Jsem prý hyena

Když jsem řekla, že si na víkend vezmeme jen malou, všichni se na mě sesypali jako na nějakou hyenu. Snacha si postavila hlavu, že buď obě děti nebo žádné, syn stál za ní a na jejich stranu se přidal i manžel, který mi řekl, že mám srdce z kamene.

Ten malý za to prý nemůže, svého biologického otce nezná a našemu synovi říká táto. Měla bych se s tím rychle srovnat, nebo pokazím naše rodinné vztahy. A tak s tím v sobě bojuju.

Možná mají pravdu a měla bych se nad to povznést a toho malého přijmout jako by byl náš. Já ale nevím, jak pro něj v mém srdci vyhradit stejné místo, jako pro vlastní vnučku.

Stydím se za své pocity, i za to, že když dětem něco kupujeme, tak mě pokaždé napadne, že o to, co cpeme do cizího dítěte, šidíme vlastní. Milovat cizí dítě se asi nikdy nenaučím, vždycky ho musím aspoň trochu tajně ošidit a přidat té naší Kačence.

Patricie (51), Ústecko