Život přináší nečekané zlomy ve vztazích, které mají opravdu dlouhé trvání.

Do té doby, než moje dcera Monika poznala svého druhého přítele Radka, vycházely jsme spolu velice dobře. Úspěšně jsme se obě přenesly přes její trochu divoká pubertální léta – já jsem si přitom dobře uvědomovala, že jsem se kdysi chovala stejně.

Monika se mi mohla kdykoliv s čímkoliv svěřit a věděla, že u mě vždycky najde pomoc i pochopení. Jenže v jejích jednadvaceti letech nastal zásadní obrat.

Doufali jsme, že dostane rozum

Jak se brzy ukázalo, Radek byl členem jedné nechvalně proslulé církve, tedy spíše sekty. Na moji dceru začal mít velmi neblahý vliv. Najednou jsem se s Monikou hádala o věcech, ve kterých jsme si předtím dobře rozuměli. Nechápala jsem, co se to s ní děje.

Docházelo mi to až postupně. Chování a názory Moniky vadily i mému manželovi. Náš syn byl o mnoho let mladší, než aby z toho mohl mít rozum, ale stál samozřejmě také na naší straně proti své sestře.

S manželem jsme doufali, že Monika dostane rozum, i když jsme bohužel z doslechu věděli o podobných případech, které končily špatně. Nechtěla jsem si ale připustit, že by mě o moji milovanou dceru měla připravit nějaká falešná víra, naočkovaná jejím partnerem.

Monika se dlouho snažila přesvědčit nás, že pravdu má ona a že bychom se měli pokusit dívat se na svět stejným pohledem jako ona a Radek. Naše vzájemné vztahy postupně ochladly.

Zanedlouho se dcera přestěhovala k rodičům svého přítele a navštěvovala nás stále méně často.

Poslala nám dopis

S náboženskými fanatiky se bohužel nedá diskutovat, to jsem si uvědomovala s pocitem neřešitelnosti celé situace. Bolelo mě to, ale manžel mě utěšoval, že pro Moniku jsme udělali, co jsme mohli.

Pokud si vybrala svoji cestu, na které nás nechce, nic s tím nenaděláme. Třeba jí život vyučí a jednoho dne pochopí, že vztah k rodičům je důležitější než nějaké pámbíčkářství. Tajně jsem v to doufala.

Dočkala jsem se ale něčeho jiného, horšího a jak se zdálo, tak nezvratného. Monika nám jednoho dne poslala dopis, že už s námi nechce dál komunikovat, protože bychom jí bránili v cestě k Bohu. Jak řekl manžel, v podstatě se nás zřekla.

Oplakala jsem to několik dnů a nocí. Veškerou pozornost jsme pak s mým mužem zaměřili na syna. Ten byl naštěstí rozumově založený a nehrozilo, že by hledal útěchu v nějaké sektě.

Monika se nám vytratila ze života a když jsme po ní občas zkoušeli pátrat, naráželi jsme na zeď mlčení a nedostatku informací. Bylo to pro mě, jako kdyby zemřela – vlastně ještě horší.

Bylo to poslední setkání?

Syn se po vystudování vysoké školy oženil a se snachou žili u nás v rodinném domku. Brzy měli děti, takže jsem se radovala z vnoučat.

Trochu mě zamrazilo, když mi syn řekl, že svoji prvorozenou dcerku pojmenuje po zmizelé sestře a chvíli trvalo, než jsem si na jméno Monika znovu zvykla.

Čas utíkal a já si na svoji dceru vzpomínala jen při rodinných oslavách, na její narozeniny nebo o Vánocích. Než jsem odešla do důchodu, postihla mě bolestná ztráta, manžel zemřel na srdeční selhání.

Jako ovdovělá jsem se ale necítila sama, díky synovi a jeho rodině. Jednoho dne mě čekal šok. V mailové schránce jsem našla vzkaz od své dcery. Nejprve jsem tomu nechtěla věřit a domnívala jsem se, že je to jen nějaký žert.

Když jsem ale zavolala na číslo mobilu, které bylo ve zprávě, poznala jsem podle hlasu, že opravdu mluvím s Monikou. Přála si setkat se osobně. Nevěděla, že její otec zemřel a když jsem jí to řekla, slyšela jsem, jak se jí hlas roztřásl dojetím.

Po dlouhých pětadvaceti letech jsme si s dcerou opět stály tváří v tvář. Na její víře se nic nezměnilo, důvod byl daleko prozaičtější a tragičtější: Monika bojovala s rakovinou a nevěděla, kolik života má ještě před sebou.

Neprosila o žádné odpuštění, chtěla mě prostě ještě vidět. Setkaly jsme se jen jednou, později už na volání ani na maily nereagovala. Nevím ani, jestli ještě žije, už je to víc než rok, kdy jsem ji po čtvrt století znovu viděla.

Marie L. (69), Praha