Stále si vyčítám, že jsem už nešla domů, ale chtěla, aby se naše fenka ještě trochu víc proběhla. Jako blesk se přihnal cizí pes a naši Sindy před očima mé dcery zakousl.
Každý asi zažije období, kdy si sáhne na samé dno. To moje přišlo, když nás opustil otec mé dcery. Vlastně neopustil, on mi celou dobu lhal. O tom, kolik mu je let, o tom, že je svobodný, o tom, že nemá žádné další děti. O své práci, o svém majetku, prostě o všem. A já mu věřila. Dařilo se mu to zejména proto, že nežil v naší zemi, ale ve Švýcarsku, a ani tam nebyl doma. Jeho rodina pocházela ze země na východ – z Albánie. Tam je takový vztah k ženám samozřejmostí i dnes. Ano, byla jsem naivní, ale člověk, když miluje, tak věří. Bohužel má na očích růžové brýle a život mu pak uštědří strašnou lekci. A je mnohem těžší, když v tom není žena sama, ale lítá v problémech zároveň dítě. Já se s odchodem partnera a otce dítěte už dávno vyrovnala, mnohem horší bylo vypořádat se s přežitím. Tato společnost není nakloněna sociálně slabým a ženám samoživitelkám už vůbec ne. Těžce jsem bojovala s dcerou o přežití, moje holčička neměla na růžích ustláno, nemohla jsem jí dopřát to, co je pro většinu jiných dětí samozřejmost. Byly jsme prostě socky, jak nám občas dal někdo najevo. A za svůj osud, v očích úřednic na sociálkách a na pracáku, si můžu přece sama. Takový byl nejen jejich názor, ale také přístup ke mně. Přemýšlela jsem během bezesných nocí, jak Viki její život aspoň trochu zlepšit a zalahodit její dětské duši něčím, co by jí udělalo radost. Musela jsem ji milovat za dva, za sebe i otce, kterého nezajímala. Když bylo mé Viki devět, vstoupila na nám do života Sindy.
Láska na první pohled
Ano, tak by se to dalo nazvat. To štěně bylo roztomilejší, než běžně malí pejsci bývají. I když to nebyl žádný psí aristokrat, tak bylo hned na první pohled zřejmé, že v jejích žilách koluje krev teriéra Jack russella – psího komika z populární komedie Maska s Jimem Carreaym, kterou jistě každý zná. Byl to oblíbený film mé dcery, tak možná proto si hned malého tvorečka zamilovala. I když jsem neměla peněz nazbyt, když jsem viděla tu lásku na první pohled mezi štěnětem a mou dcerou, musela jsem ustoupit. Nebyla jsem z dalšího hladového krku sice nadšená, ale ta radost v očích a srdci mého dítěte stála za to, abych tomu štěněti dala šanci, a neskončil v psím útulku. Osud mi nahrál. V tu dobu se mi naskytla možnost přivýdělku, brigády, ve školní jídelně, a tak jsem si říkala, že tam se určitě nějaké zbytky pro malého psíka najdou. A že to nebude tudíž tak finančně náročné. Když jsem pak doma viděla, jakou lásku a radost mé dceři fenečka přináší, nelitovala jsem už vůbec, Rády jsme s naší psí holčičkou vyrážely na procházky jak odpoledne po škole, tak o víkendech. Z počátku jsem nebyla nadšená z toho, že musím o víkendech brzy ráno vstát a vyrazit se psem do parku, ale zvykla jsem si a posléze jsem byla za ranní procházky dokonce ráda. Bylo úžasné, jak se mi během dvou let zlepšila kondička, zhubla jsem osm kilo, lépe se mi dýchalo a bez problémů jsem vyběhla do třetího patra. Sama bych se občas „nedokopala“ k tomu vylézt celý den ven, ale naše Sindy byla motor. Ven se s ní prostě jít muselo. Navíc byla naše fenečka úžasný komik, dokázala bavit celé sídliště, poskakovala legračně na zadních nohou a točila se. TDokázala nás bavit celý den, musely jsme se smát jejím přemetům, jak se dokáže vytvařovat a nejvíce ze všeho tomu jejímu úžasnému prasečímu ocásku.
Vyléčila kožní problém
Říká se, že psi dokážou svého páníčka léčit, že jsou jejich sliny hojivé. Já jsem tomu nikdy nevěřila, ale pak přišla chvíle, kdy jsem se přesvědčila. Na nohou se mi objevil nějaký kožní problém, na který nezabíralo nic. Nejsem tip člověka, který okamžitě se vším běží k lékaři, ale když se problém šířil a vypadalo to hůř a hůř, donutilo mě to. Od odborníka jsem se dozvěděla tu děsnou diagnozu – je to lupénka. Vzpomněla jsem si na svého strýce a také další příbuzné, kteří tímto nepříjemným problémem trpěli. A je to tady! Povzdechla jsem si. Rodinné prokletí! Brzy se budu muset rozloučit se sukní a krátkými šortkami v létě. Na mé nohy bude hrozný pohled! Sindy jako by to věděla, jak jen mohla, už seděla u mých nohou a láskyplně je olizovala. Mohla jsem ji odhánět sebevíc a křičet, že to je Fuj! Stejně u mě v nestřeženém okamžiku byla zas. To, že se dala lupénka na ústup , jsem přičítala její psí terapii. Jiný důvod jsem nenašla. Jak čas šel, získávala si mě Sindy víc a víc, nebylo milejšího a zároveň legračnějšího pejska v pražských Modřanech, kam jsme se s dcerou přestěhovaly. Našla jsem si tam práci. Najednou bylo líp a začalo se nám konečně trochu dařit. Byly jsme šťastná rodinka. Jen mi bylo líto, že musí Sindy čekat doma, když jsem já v práci a dcera ve škola, a že jí tam musí být smutno celé ty hodiny. Byla ale hodná a trpělivá. Vítala nás vždycky tak nadšeně, srdečně, a dojemně, že jsme se těšily domů. O to více jsem se jí to pak snažila vynahradit delší procházkou o víkendu.
Jako posel z pekla
Ten den jsme vyrazily s dcerou a Sindy na naší běžnou pochůzku v Modřanech. Byl krásný den, sluníčko svítilo, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl den proměnit v těžkou noční můru a velký smutek. Už jsme chtěly jít domů, ale já rozhodla, že naší Sindy dopřejeme ještě bonus – jedno kolečko navíc… Nikdy si nepřestanu vyčítat toto své rozhodnutí, ačkoliv mi všichni domlouvají, že to nebyla moje vina, nemohla jsem přece vědět, co se během několika následujících vteřin stane? Jako posel z pekla se přihnat černý pitbul, bez vodítka, bez náhubku, a najednou držel naši fenečku v zubech. Dcera křičela na celé okolí o pomoc a zuřivě cloumala pitbulem. Ten ale držel Sindy jako v kleštích, Konečně přiběhl postarší muž, který se marně snažil psa přimět k poslušnosti. Nakonec chytil pitbula za tlamu a pes pokousal i jeho. Bylo to jako strašný sen. Klečely jsme u Sindynky, ležela na zemi se strašnou ranou v prsou, její tělíčko se třáslo, ale vůbec nekňučela,. Dívala se na nás svýma oddanýma očima, ve kterých byla prosba o pomoc, a olizovala nám ruce. Bylo to takové zoufalství a bezmoc. Zabalily jsme jí do mikiny a kdosi nám radil, kde je nejbližší veterinář. Spěchaly jsme tam. Když jsem se rozhlížela po pittbullu a jeho páníčkovi, byli oba pryč. Než jsme doběhli na veterinu, Sindy dceři v náručí zemřela. Samozřejmě jsme to okamžitě nahlásili na místní policii. A výsledek? Majitele nenašli. Prý obvolali nemocnice, jestli si tam někdo nenechal ošetřit pokousanou ruku, ale nic. Taky kamery, které v těch místech jsou, byly údajně vypnuté, tak nic nenatočily. S dcerou jsme celou záležitost zhodnotily, že majitel pitbula spláchl celou záležitost u policie nějakým finančním obnosem s tím, že to byl přece jenom pes… Jenže pro nás to byla milovaná duše, která nám oběma – mně i dceři – moc chybí. Dcera posléze našla na internetu zajímavé informace o tom, že v mnoha jzemích musí podstoupit majitel nebezpečného psa psychologické testy, jestli je schopen takové zvíře dobře vychovat a zvládnout. Ten postarší muž to očividně nedokázal. A tak může příště jeho domácí mazel bez náhubku a bez vodítka pokousat nebo dokonce zabít malé dítě.
Marcela K. (50), Praha
