Jmenoval se Martin. Když havaroval s motorkou, byla jsem u toho. Naštěstí měl jenom odřeniny.

Seděla jsem v pokoji s obličejem mokrým od pláče. Začal školní rok, na jehož závěru jsem měla odmaturovat. Naše třídní paní profesorka ovšem vyhrožovala, že bychom se my studenti měli začít učit už od září, pokud chceme uspět.

Neuměla jsem si představit, že bych se v tomhle stavu dokázala něco naučit, že bych otevřela učebnici a vnímala, co je tam napsáno.

Jenomže profesoři, a všichni, nejen naše třídní, začali poukazovat na to, že nám budou dávat velmi drsné písemné práce, abychom byli na tu zkoušku z dospělosti opravdu důkladně připraveni. Jenomže kdo je k smrti zamilovaný, nemyslí na písemné práce.

Proč se to stalo zrovna mně? Tuhle otázku jsem si kladla stále dokola. Jak jsem mohla tak hloupě naletět? Bylo mi sedmnáct let, byla jsem téměř dospělá, anebo jsem si aspoň dospělá připadala. A sedla jsem na lep prohnanému klukovi z Prahy.

Jako by mi to všichni neříkali: Holka nešťastná, dávej si pozor na Pražáky, začátkem léta ti naslibují hory doly, a jakmile skončí prázdniny, utečou, zavře se za nimi voda a tobě zbudou jen oči pro pláč.

Malá nehoda

Měli pravdu. Ten kluk z Prahy mě úplně očaroval. Přijel do našeho městečka za babičkou na prázdniny, měl tmavé vlasy, hnědé neodolatelné oči a motorku. Právě kvůli ní jsme se seznámili, jezdil totiž jako namydlený blesk. Předváděl se, a to se mu stalo osudným.

Když jsem šla nakupovat, uslyšela jsem hroznou ránu. Narazil do stromu a válel se na silnici. Naštěstí to byla taková napůl polní cesta, aut tu tehdy jezdilo minimálně, a tak aspoň nehrozilo nebezpečí, že ho něco přejede.

Ale natloukl si pořádně, svíjel se bolestí, měl odřené, krvácející ruce i nohy. Tak to dopadá, když si někdo na motorku obleče tričko s krátkým rukávem a šortky. Tehdy jsem se neuvěřitelně lekla.

Nabídla jsem se, že doběhnu do hospody a zavolám odtud záchranku, ale odbyl mě s tím, že mu nic není. Byl mrzutý, chtěl se asi přede mnou předvést, a skončilo to katastrofou. Nabídla jsem mu, aby se o mě opřel, že ho odvedu domů. Nakonec byl za mou pomoc rád.

Domotali jsme se k jeho babičce a dostrkali tam i jeho motorku. Babička vyjekla, když ho spatřila. Nevrle houkl, že je v pohodě.

Přijdeš k řece?

Chodila jsem nakupovat pravidelně, a o dva dny později seděl na patníku na silničce vedoucí ke koloniálu a vypadalo to, že tam na mě čeká. Očividně se dal dohromady, zranění se mu hojila, pro jistotu si oblékl dlouhé kalhoty. Moc mu to slušelo.

Zavolal na mě jménem, zapamatoval si ho. Nabídl se, že se mnou půjde nakoupit a pak mi nákup odnese domů. Schválně jsem toho koupila co nejvíc a samé těžké věci, mléko, limonády, konzervy. Ani slůvkem si nepostěžoval a odnesl mi to až k našim vrátkům.

Hlavou mi blesklo: Doufám, že to proboha nebylo všechno! A nebylo, naštěstí. Když jsem zavírala vrátka, povídá: „A nepřišla bys večer k řece?“ Nedbale jsem kývla, pokrčila rameny a odpověděla: „To bych mohla. Snad. Musím se zeptat našich.“ I on nedbale kývl. V mojí hlavě div už nevyhrával Svatební pochod.

Při měsíčku

Večer při měsíčku jsme seděli pod vrbičkami u vody a on tam házel žabky, tedy placaté kameny, které opakovaně vyskakovaly nad hladinu. S obdivem jsem to sledovala. Povídali jsme si, on zrovna odmaturoval a mířil na technicky zaměřenou vysokou školu.

Vychovávala ho jen máma, otec od nich dávno odešel. O mámě mluvil moc hezky, až mi to vehnalo slzy do očí. Byl to vášnivý motorkář a asi i velmi zručný, zřejmě opravil všechno na světě.

Zkrátka, hned první večer při měsíčku mi bylo jasné, že tenhle kluk je poklad a že bych byla bláhová, kdybych si ho nechala utéct. Scházeli jsme se skoro každý den.

Když pršelo, zalezli jsme pod stříšku hospody anebo jsme šli do kina, pro lufťáky se promítalo obden a lístky tehdy nebyly drahé, tři koruny za jeden, to jsme většinou měli.

Občas mi něco přinesl, většinou kopretinu, někdy i čtyřlístek, tvrdil, že je pro mě hledá někdy i celé hodiny. To mě dojímalo.

Holka na léto

Mámu a tátu samozřejmě zajímalo, kam každý večer mizím. Měla jsem přísně nakázáno být do devíti hodin doma, ale ještě k tomu chtěli moji rodiče vědět, s kým že to courám po večerech kolem řeky. „Nějakej hejsek z Prahy!“ vybuchl otec.

„Co ti nabulíkoval?“ Máma vypadala podobně znepokojeně, vydechla: „Kdo to je? Vy spolu chodíte? Co když jsi pro něj jenom holka na léto?“

Tak a to zas rozčililo mě. „To není pravda!“ křičela jsem. „Martin to se mnou myslí vážně!“ Naši si to evidentně nemysleli. „Prosím tě, kolik mu je? Osmnáct? V tom věku se těžko bude chtít vázat,“ mínila máma.

Rozbrečela jsem se a zamkla se do koupelny, takže ji naši nemohli nejmíň dvě hodiny používat. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a nenáviděla jsem své konzervativní a přehnaně starostlivé rodiče za to, že mi to takhle kazí.

Sedmdesát kilometrů

Jenomže čas letí, prázdniny se nachýlily ke konci a začátek školního roku už klepal na dveře. Nezastírám, měla jsem z toho velký strach. Do Prahy to bylo z našeho městečka asi sedmdesát kilometrů. Kde vzít jistotu, že Martin bude za mnou jezdit takovou dálku?

A když, tak jak často? Hrůzou jsem se až budila ze spaní, přitom donedávna jsem spala jako dub. A na slova mých rodičů nakonec skutečně došlo. Měla jsem jim věřit, měli mnohem víc zkušeností. Když jsme se loučili, přinesl mi zase čtyřlístek.

„Ten je poslední,“ řekl zkroušeně. Já naivka jsem si myslela, že to říká proto, že trávu co nevidět zakryje sníh, a tak už nebude možné čtyřlístky hledat. Jenomže ten had to myslel jinak. Se sklopenou hlavou povídá:

„Měl jsem ti to říct dřív, ale nedokázal jsem to. Víš, mám v Praze holku.“ Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem cítila, jak mocně se mi rozbušilo srdce. Odcházel polní cestou a já za ním hleděla uslzenýma očima. Nedostala jsem ze sebe ani: Ahoj.

Je to pravda?

Nakonec jsem přece jenom odmaturovala. Kdekdo mě utěšoval, říkali mi, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a že kluků, těch ještě bude. Ale já jsem i po roce myslela jen na něho. Snad jsem si ho tím přičarovala zpátky. Přišly prázdniny a on zase seděl na patníku.

Myslela jsem si, že mám halucinace. Anebo že tam sedí někdo jiný. Ale ne, byl to on, můj bývalý kluk Martin, na tváři omluvný úsměv. Nabídl se, že mi pomůže s nákupem. „Pomáhej si svojí holce!“ zasyčela jsem.

Odpověděl, že se s ní rozešel, protože beztak myslel jen na mě. „Tomu tak uvěřím!“ zasmála jsem se, ale v duchu jsem si řekla: A co když je to pravda? Vyndal pak beze slova fotku usmívajícího se dívčího obličeje z peněženky a roztrhal ji na malé kousíčky.

Pohrdavě jsem vyprskla: „Taková prázdná gesta mě nepřesvědčí,“ a schválně zrychlila krok. Opatrně jsem se ohlédla. Nikam neodešel. Pořád se loudal za mnou. V obchodě jsem se přistihla, že vůbec nevím, co strkám do nákupního košíku.

Místo másla jsem koupila mouku, místo droždí jogurt. Když jsem vyšla z prodejny, byl tam a podával mi kytici ze čtyřlístků. Stále jsem se bála svému štěstí uvěřit, ale následující dny, měsíce i roky mě utvrdily v tom, že říká pravdu a že mě má rád.

Lenka J. (55), střední Čechy