Domů     Vzpomínky si má člověk hýčkat
Vzpomínky si má člověk hýčkat
3 minuty čtení

Moc jsem se chtěla podívat po padesáti letech do domu své babičky a navštívit místa z dětství. Přišla jsem tím ale jen o své krásné představy.

Nikdy bych nevěřila, jak moc odlišně vnímá dítě realitu. Všechno bylo v mých vzpomínkách mnohem větší a krásnější, než tomu bylo doopravdy.

Vyprávěla jsem svým dětem i vnoučatům o tom, jak velký byl dvorek u babiččina domku, jak rozsáhlá zahrada se sadem k němu patřila, kuchyň byla obrovská a vévodila ji vysoká pec.

Také chodba k zadnímu vchodu byla úzká a dlouhá, trvalo věčnost, než jsme ji bosky přeběhly na zahradu, kde jsme se honily kolem staré jabloně. Nad babiččiným domkem vedla cesta prudce do kopce, na němž stával bílý dům mé tety.

Vypadal jako hrad a my jej obdivovaly – ten nádherný zdobený plot, bránu jako do opravdového zámku a zahradu plnou kvetoucích keřů, stromů a altánek v rohu zahrady, ze kterého byl nádherný výhled do krajiny. Na protějším svahu byla louka, na které jsme v zimě sáňkovaly…

Hrozně to uteklo!

Život je tak krátký! Už na střední škole jsem za babičkou nejezdila, rodiče ji nechali převést do domova důchodců a její domek prodali. Bylo mi dvanáct, když jsem tam trávila poslední prázdniny. Pak už dům patřil jinému majiteli.

Já se po škole vdala a přišly na svět mé děti. Znala jsem jen práci a rodinu. Výlet do rodné vesničky mé maminky se stále odkládal, až jednou přišla smutná zpráva, že teta zemřela.

S její dcerou Věrou jsem se nemusela, a tak se stalo, že uběhlo neuvěřitelných padesát let od chvíle, kdy jsem ten kousek zapomenutého kraje navštívila. O to více jsem na něj vzpomínala ve svém vyprávění.

Když jsem slavila loni šedesáté narozeniny, přišel můj syn s myšlenkou, že sedneme do auta, vezmeme pětiletého vnuka Tomáška, a vyjedeme po stopách mého dětství. Aby konečně viděli, o čem jim s takovým nadšením a slzami v očích vyprávím…

Smutné probuzení

Babiččin domek jsem poznala díky místu, na kterém stál. Byl zchátralý a opuštěný. Už dlouho na prodej. Nemohla jsem uvěřit, jak je malý a dvorek jen pár kroků tam a zpět. Stála jsem před ním v ohromení, zatímco syn někde sehnal od domku klíč.

Kuchyňka byla maličká, nízký strop, pec tam stále stála, ale nepotřebovala bych mnoho, abych se na ni vydrápala a posadila. Strop, který se mi zdál nedosažitelný jako nebe, mi málem lízal hlavu.

„To je ta tvoje pec, mami?“ podíval se na mě syn významně a já neuměla odpovědět. Stála jsem tam v němém úžasu. „Tady je ta krásná veliká zahrada, babičko!“ zachránil situaci vnuk, který to zřejmě jako dítě viděl stejně jako kdysi já. Bylo to velké rozčarování.

Když už jsme tam ale byli, řekla jsem si, že zkusím navštívit Věru. K vrátkům přišla stařenka. Byla mladší než já, ale život na vesnici běží zřejmě rychleji. Byla ráda, že mě vidí.

Seděla jsem na zahradě v tom jejich altánku a zírala – sádrová zvířátka na jejich zahradě najednou nebyla tak kouzelná a kýčovitý plot mi rval oči z důlků. A výhled do krajiny? Na protější stráni stály moderní domky – jeden jako druhý.

„Já jsem tam neměla jezdit,“ povzdychla jsem si v autě při cestě domů. „Navždycky mi měly zůstat vzpomínky…“

Miluše (62), Jihlavsko

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika